Poslední cesta v letošním roce na chatu, byla ve znamení sněhu a mrazu. Ale jelikož to byl už poslední víkend před vánocema, muselo se jet. Za babičkama, a navíc můj člověčí táta poprosil paničku, jestli by mu nevytrimovala Ajinku, mojí maminku. Cesta proběhla celkem v klidu, sníh ani na silnicích nebyl, a námraza taky nehrozila, tak se jelo dobře. A stejně jsem to zas všechno prochrápal jako vždycky.
Až u chaty nastal problém v tom, když panička s pánečkem zjistili, že nám k bráně naházeli silničáři při protahování silnice pořádnou kupu sněhu, a ta zmrzla, takže se do ní nedalo moc kutat lopatou. A tak nezbylo nic jiného než poprosit o azyl u souseda Dana, to je páneček od Belky, a stát celý víkend u nich na zahradě. Sněhu tedy bylo požehnaně všude a tak se musely prohrabávat cestičky ke dřevu a k autu. Já si to chodil jenom po nich, protože ten hluboký sníh rád nemám. Naše psí boudička, kterou jsme zdědili po pejskovi paniččinýho tatínka měla sněhovou čepici a schovávala se pod zasněženým smrkem.
V sobotu přijel můj člověčí táta a přivezl maminku na otrimování, sice bude chudák na zimu holá, ale zase má fešácký kostkovaný kabátek, tak jí bude teplo. Byla u nás celý den i noc a pak s námi jela ještě před tím než jsme jí vrátili, za babičkama aby taky viděli jakou že mám pěknou mamku. A taky se jim móóc líbila. Hned se s nimi spřátelila, což je u nás dandíků normální povahový rys, že máme hned každého moc rádi a jsme s ním kamarádi. Jen mi bylo pořád trochu předhazováno, že bych měl při trimování také tak pěkně stát nebo sedět jako mamka a ne si pořád lehat....
