Tu trasu kterou jsem šla na Palici pěšky, jsme kopírovávali na kolech po cestě která se skorem celou dobu vinula hluboko pode mnou. Byl to taky docela dobrej záhul protože vede do hodně dlouhého a táhlého kopce, kde je jen málo rovinek na odpočinek. Přiznávám se , že jsem ho nikdy nedala najednou v sedě, alespoň kus jsem vždy podle momentální fyzičky šla a kolo tlačila. Samozejmě že za nesouhlasných poznámek dítek, které mi neustále připomínaly že mám nejlepší kolo, s nejvíce převody a navíc oproti nim treka a že to nevyjedu....Řekla jsem jim že jezdím pro radost a ne proto abych na tom kole funěla jak hroch a někde z něj vysílením spadla a rozbila si ústa. Pak už jsem raději jezdila sama nebo s mužem, který byl na tom s fyzičkou ještě hůř, tudíž neměl sílu ani na ty jedovaté poznámky.
Když se ten kopec vyšlápnul, a najelo se na cestu vedoucí po Třebovských stěnách, stávala vedle ní něco jako boží muka, byl to však pomník jednoho z původních německých obyvatel. Neřeklo se tomu místu jinak než U Johánka. Byla jsem dost překvapená když místo původního pomníku, napůl zarostlého v křoviskách na mne vykoukl nový, upravený. Ale ještě víc mne překvapil nádherný pískovcový blok který byl původně skrytý v tom pomníku. Jestli do něj někdo naboural, nebo se rozpadl to nevím, prostě tam najednou je....
Nevím kdo to byl, ani proč má ten pomník zrovna tady, stranou všech frekventovaných cest....