Tenhle druhý květnový výlet se začal východem slunce nad Troskami a Ještědem, a
skončil západem nad Českým středohořím. Obojí bylo krásné a obojí jsem si užila.
Vzhledem k tomu, že nejsem ranní ptáče, východy se mne moc netýkají, to vážně
raději spím a proto nebudu nikdy dobrý fotograf. Neumím vstát a někam jít, a tam
čekat dvě hodiny až začne vylejzat slunko. Stejně tak neumím jít si někam sednout
a čekat tam na ptactvo nebeské, hmyzáky či lesní zvířectvo. Na to nemám trpělivost
a jsem na to děsně líná. A tak si ten východ užívám jen na těhle zájezdech, kdy se
musím přemoci, vzbudit se o půl třetí nebo čtvrté, dostat tělo do jakéhos takéhos
stavu kdy je schopné se hýbat, mozek donutit pracovat alespoň natolik abych našla
místo odjezdu (a to bez ranní kávy) a pak si užít okamžiky východu v autobuse kdy
se navíc moc fotit nedá. Ale užívám si to. Západy je jiná. Ty vídám a občas
se i na nějaký vypravím buď do lesa(v případě že jsem na chatě) nebo na kopec (to
tady u nás) a kochám se a fotím. A jelikož jsme se při návratu zastavili
na jedné benzínce pod Lovošem, a právě to vyšlo na západ, tak
v místo kávy a jídla jsem hledala ty nejhezčí záběry ....
Házmburk a paraglidy okolo něj
A teď srovnání obou zájezdů. Zjistila jsem, že zatím vyhrává u mne Rakousko. Asi za to může
kořenový systém naší rodiny. Tam se cítím nějak doma. Je takové teplé a příjemné
i když člověk může být vysoko v horách, nebo tam jet v prosinci, cítím se tam prostě nějak doma.
Narozdíl od toho Německo je pro mne studené a těžkopádné, byť bych vlastně i tady měla
mít zřejmě své kořeny ze strany po biootci, jak jsem zjistila v jednom rozhlasovém
pořadu o původu příjmení. Jenže ono se i tam motá jako jedna z možností zas to Rakousko.
Nicméně Rakousko prostě cítím jako sluníčko a Německo jako chladnou zimu. A zimu já nemám
ráda...