Když jsem chodila leta na klasickou kytaru
stala se pro mne nedostižným vzorem a vrcholem skladba, která se ne nadarmo považuje za jednu z nejkrásnějších, či vůbec nejkrásnější ale i hodně těžkou koncertní skladbu, Concierto de Aranjuez od Joaquina Rodriga...kytara v ní s doprovodem orchestru zní nádherně, hudba chvilkami skáče a běží jak voda přes kameny v bujném potoce, chvílemi těžce bouří jak příboj moře, nebo letí vpřed jak andaluzští koně, aby se nakonec zpomalila jak všechno v okamžiku kdy žhavé španělské slunce zapadá za obzor...
Celý Concierto má něco okolo hodiny, ale Adagio z něj je tou nejkrásnější částí. Nahráli jej, a specielně tuto větu, snad všichni nejlepší kytaroví koncertní mistři protože je opravdovou lahůdkou. Jak pro posluchače tak pro hráče, ale můj dojem je, že stejně nejlépe ji zahráli španělští kytaristé, však také z jejich země ten krásný zvuk kytary pochází a navíc i mají k tétu skladbě nejblíž.... Navíc se dočkala i verzí pro housle.
Jaké bylo moje překvapení když jsem zjistila že tatu skladbya se dočkala i nazpívané podoby. A to nikým menším než Andreou Bocelli a Sarou Brightman a i sdružením operních pěvců Il Divo.
Takže si pěkně sedněte, dejte si sklenku rudého Malaga, zavřete oči a přeneste se do Španělska dob hidalgů, Maurů, do dob kdy černovlasé doni upíraly své žhavé pohledy zpod krajkových mantil na pyšné šlechtice a nechte se unášet krásnou hudbou....
John Williams hraje Adagio....
Adagio v podání Sary Brightman....
....Andrey Bocelliho....
......a Il Divo....
Pro ukázku ještě Adagio v podání španělského kytaristy Paco de Lucií
Budu moc ráda, když mi napíšete svoje názory na to která z verzí se vám líbí nejvíc, a jestli se vám stává u hudby to samé co mě. Že když mi běhá po zádech a krku mráz, vím že je to ONO...že to je ta píseň či skladba jejíž provedení mi prostě stopro sedne a i po letech tam ten mráz pořád je....
