31 ledna 2018

Kostel Panny Marie Sněžné ....




Tento na pohled zvláštní a monumentální kostel v blízkosti Václavského náměstí
mi vždycky připadal tak trochu divný. A proč? Nevěděla jsem totiž, kudy se do něj
chodí! Většina pražských kostelů má totiž víc nebo míň honosný vchod z ulice, ale
tady nic. Jednolité řady činžáků a uprostřed ční jeden z nejvyšších pražských kostelů.
Až teď, při posledním toulání jsem zjistila, že do kostela vás dovede malá nenápadná
branka ve zdi, schovaná vedle jednoho z domů. Tedy, dovede vás do ambitu bývalého
kláštera a z něj teprve do samotného kostela.

Kostel založil, stejně jako celé Nové město, den po své korunovaci římským králem Karel IV.
v roce 1347. Jeho vizí bylo věnovat Novému městu kostel,který měl být důstojným
protějškem k tomu, jakým měl být ten na pražském Hradě. Jeho plánem byl velkolepý
korunovační chrám a klášterní svatyně karmelitánů. Původní plán počítal s délkou 100 m
a výškou lodi 40 m. Bohužel z něj postupem doby sešlo a podle původního plánu byl dokončen
jen presbytář a klášter. Na stavbu sálu pro jeho korunovační hostinu věnoval Karel IV
dřevo a velký pozemek pro další rozšíření karmelitánského kláštera. Podle zesíleného
zdiva na západních koncích bočních lodí se dá doložit původní záměr výstavby
dvou věží. Ovšem najít se dají dnes jen fragmenty věže severní. Ostatně
na této věži byl i zvon, který byl za husitských válek sestřelen. Později vzala za své
i samotná věž.

V husitském období zde působil husitský kazatel Jan Želivský. Bohužel, za husitských
válek a jiných bojů, byl i tento kostel, jako mnoho sakrálních památek poničen a
pomalu chátral. Dokonce se zřítila i jeho překrásná gotická klenba. Až v roce 1606
dostal nové majitele, řád bosých františkánů a ti se dali do jeho opravy. Gotickou
klenbu nahradila renesanční, byla vybudována vstupní přístavba s kruchtou. Se svou
i sníženou výškou 31,5 m je jednou z nejvyšších sakrálních staveb v Praze. Jak byla
první klenba vysoká je vidět zvenku, kde je původní zaklenutí oken.

Ale to není jediný jeho
primát. Uvnitř najdeme v nádherném barokním interiéru jednu z nejmohutnějších
oltářních architektur v Praze, vysokou ohromujících 29 m. Jedná se o raně barokní
sloupový oltář se sedmimetrovým křížem. Je zvláštní, že není nikde doložen jeho
autor, jen data vzniku, a to roky 1649 - 1651
(informace ve všech článcích o kostelích jsou použité ze stránek města Prahy)

I napotřetí jsem se dostala do kostela kde se lidé modlili a nechtěla jsem, byť
se snažím chovat tiše, rušit. Ono pohledy s kterými se právě v přítomnosti věřících
setkávám nejsou zrovna přívětivé a tak jsem se snažila zase rychle zmizet, než se
do mne někdo pustí...

Vstup z ambitu bývalého kláštera


Oltář je vskutku monumentílní dílo! O to je divnější, že není jeho autor znám.




Krásně viditelné zaklenutí oken původní gotické 40 m vysoké klenby
a jejich snížení při znovuobnovení kostela v 16. století


Celkový pohled na areál kláštera a kostela


A tímto se rozloučíme s Prahou v první polovině ledna. Další výlet je zatím
v nedohlednu, ale nejspíš bude až v březnu. Zatím doufám, že nafotím něco
zajímavého tady u nás, protože mám úplně prázdný archív. Poslední dobou zas
na focení nějak nemám chuť.

30 ledna 2018

Na Nové město ....



.... jsem z Ovocného trhu prošla prodejní pasáží Myslbek, a vyšla proti kostelu sv. Kříže
v ulici Na Příkopě. Opět to byl další otevřený kostel kam jsem se tedy vydala na výzvědy
a opět i zde byli návštěvníci kteří se modlili a dokonce hned u vchodu byla zpovědnice ve
které právě farář někoho zpovídal. Udělala jsem jen jeden snímek vnitřku a šla ven. Teď
když jsem si k tomuto článku o kostelu hledala nějaké podklady, zjistila jsem, že tam je
fotokopie Turínského plátna v životní velikosti. Škoda, že jsem si ten kostel nešla
prohlédnout celý. Přešla jsem opět zpátky na druhou stranu a pokračovala k původnímu
Dětskému domu (pro neznalé, byl to jediný obchodní dům v Praze čistě věnovaný
dětskému sortimentu. Takže se v přízemí prodávaly veškeré věci pro čerstvá miminka, jak
oblečení tak kočárky, v prvním patře věci pro batolata, v dalším pro děti do pěti let
a v posledním pro školáky a a děti až do patnácti let. Dnes samozřejmě zde najdete
sice také oblečení, ale už pro všechny a známých značek) Odtud jsem prošla Provaznickou
na Můstek a dál přes Jungmannovo náměstí do Františkánské zahrady. Mezi tím jsem si
udělala zastávku ještě v jednom kostele, kterému bude věnovaný samostatný článek.
Z Františkánské jsem se už jen přes pasáž Světozor dostala
k metru a vzhledem k tomu, že už jsem měla fakt
velkej hlad vyrazila jsem domů ...

Zajímavé prosvětlení a osvětlení v Myslbeku. Navíc jsem na mapách zjistila, že má i
střešní zahradu, asi by to stálo za prozkoumání Mrkající ...


Kostel sv. Kříže je klasicistní stavba patřící k piaristické škole a gymnáziu.
Byl postaven v letech 1816 - 24 v klasicistním slohu. Autorem byl architekt
a profesor polytechniky Jiří Fischer a stavitelem Jindřich Hausknecht. V roce
1938byl zavřen a v padesátých letech minulého století byl zrušen a odňat selesiánům.
O jeho znovuvzkříšení se opět postarali v roce 68 selesiáni. Kostel slouží
i italské menšině v Praze. Podobně jako kostel sv. Jana na Skalce slouží
německým obyvatelům .



A už jsme v Provaznické. Proč jsem se do ní vypravila. Viděla jsem na netu
krásné večerní fotky této zvláštní uličky. Z jedné strany obchody, z druhé tak
trochu zmar. Je pravdou, že její kouzlo opravdu vynikne za večerního osvětlení.
Přes den to prostě není ono....



Václavák snad ani nemusím představovat Smějící se


Františkánskou zahradu si pamatuji jako něco zpustlého, z pár živořícími stromy
a lavičkami plnými už za bolševika prapodivnými týpky. Chodívala jsem tudy někdy
do práce když jsem prodávala ve Vodičkový. Když jsme se odstěhovali sem na ves
začala její obnova a dnes z ní je krásná zahrada klášterního typu.



Krásně rozkvetlé vřesoviště


Největší překvapení mne ale čekalo u růžových treláží. V lednu tu kvetly stále růže!




Kdopak si pamatuje ?


A jsme pomalu u konce. Poslední ohlédnutí a hurá domů ...

29 ledna 2018

Z úzkých staroměstkých uliček ....




.... jsem se vymotala na Uhelném trhu, a z něj jsem Havelskou prošla okolo
kostela sv. Havla do ulice Železné. Odsud už to byl jen kousek ke Stavovskému
divadlu. Protáhla jsem se mezi ním a Karlovou universitou na Ovocný trh,postála
chvíli u kluziště, které je zde kažoročně pro Pražany k dispozici. Prošla se až
nakonec k domu U černé Matky Boží, ale nepokračovala dál k Prašné bráně, ale
vzala jsem to zpět a pasáží Myslbek definitivně
opustila Staré město ....


Mnozí si určitě pamatujete v Železné na ruskou prodejnu Čajka. Tady se dalo
dostat spousty věcí do domácnosti, které normálně k sehnání nebyly a kterými
nás ruský bratr zásoboval, a zásoboval také hlavně důstojníky armády kteří se
tu po roce 68 zahnízdili. My s mužem jsme zde sehnali lednici Minsk, která nám
sloužila hromadu let. Dokonce ještě tady na vsi, než jsme jí nahradili nynějším
Liebherem. Už bez front a bez pořadníku. Dnes je zde na celé ploše prodejna
českého křišťálového skla. Ostatně jako všude po starém centru Prahy ...




U Stavovského divadla jsem si vyfotila a konečně! ke koukání tuhle sochu. Já jí od
začátku říkám Nazgul i když oficiálně jde o sochu Komtura z Mozartovy opery
Don Giovanni


Průhledy skrz Karlovu univerzitu


Mistr Vysokého učení pražského, Jan z Husince


Když jsem si fotila kluziště na ovocném trhu, přijeli ke mě najednou dva kluci
tak ve věku cca 10 let. A hned na mě spustili: " Vy si nás fotíte? " Na to jsem jim
řekla že primárně je si nefotím, ale fotím si celkově kluziště a cvrkot na něm.
" No jestli to je do novin, tak chceme 50% za to že budeme na fotce ! "
Chvíli jsem na ně koukala jak spadlá z višně, a pak jsem jim řekla, že se tedy v životě
určitě neztratěj a raději šla.



Na Ovocném trhu jsem si nafotila tenhle krásný secesní ? dům ....


.... a pak hned přešla ke kubismu a domu U Černé matky boží kde je, jak jinak,
muzeum českého kubismu ....


....a tady máme Černou Matku Boží v detailu ...


Příště už opustíme Staré město pražské a projdeme pasáží Myslbek
na Nové.

28 ledna 2018

Po uličkách Starého města ....




Když jsem se vypravovala do města, dělala jsem to z dvěma úmysly. Jít
cíleně za díly Davida Černého, a nafotit pražské uličky a zákoutí a ta pak
upravit černobíle. Měla jsem prostě v hlavě určitou vizi a tu jsem chtěla
vyzkoušet. Ta díla Davida Černého, která jsem měla při své dané trase jsem
našla a nafotila, a teď se podíváme do některých uliček. Některé jsou dokonce
bezejmenné, jsou to jen krátké spojnice které nestály nikomu za pojmenování.
Jiné uličky nejsou zas tak pohledné či nemají až tak zajímavý průhled, aby to
stálo za zvěčnění. Ale některé mají zas velmi půvabná jména. Já jsem třeba
od Karlova mostu šla ulicí Stříbrnou a Zlatou (pozor neplést se
Zlatou uličkou, ta je na Hradě) Byla jsem na Uhelném či Ovocném trhu,
prošla Příkopy do Provaznické. Kráčela jsem ulicí Vejvodovou, Náprstkovou
Husovou, Anenskou, Michalskou nebo šla Františkánskou zahradou. A všude
jsem fotila.


Takhle třeba vypadá ulička Stříbrná. Má zajímavou obyvatelku ...


Takhle zhlíží na kolemjdoucí ze své pozorovatelny



Začátek ....


... a konec. Ulice Vejvodova


Průhled Michalskou na Uhelný trh


Podloubí na Havelském ulici


Kostel sv. Havla


Tady dnes skončíme a zítra budeme pokračovat dál směrem na Nové město pražské ...

27 ledna 2018

Kostel sv. Jiljí ....



K tomuto kostelu, v kterém jsem byla poprvé v životě, jsem se dostala kvůli jedné soše
kterou jsem měla v úmyslu nafotit. Je v Husově ulici, stejně jako tento kostel. Nejdřív jsem
si ho obhlédla zvenku a jak jsem zjistila, že je otevřený, okamžitě jsem do něj
šla na kukačku...

Z historie kostela víme toto:

Jedná se o gotický kostel románského původu při klášteře dominikánů na
Starém městě pražském. Z roku 1238 pochází první zmínka o románském kostele.
Současná gotická podoba pochází z roku 1339 a inicioval jí pražský biskup
Jan IV. z Dražic a pokračoval v ní jeho nástupce, první pražský arcibiskup
Arnošt z Pardubic. Kostel byl vysvěcen 4.května roku 1371 za přítomnosti
císaře a českého krále Karla IV, jeho manželky Alžběty Pomořanské a syna
Václava IV. Významným kazatelem zde byl od roku 1364 Jan Milíč z Kroměříže
a pravděpodobným členem kapituly byl i sv. Jan Nepomucký který zde zřejmě
působil v letech 1387 - 88. Vnitřní barokní výzdobu provedli Václav Vavřinec Reiner
Jan Petr Molitor a Josef Vojtěch Hellich. Malíř V.V.Reiner je pohřben pod oltářem.
Malou perličkou je (věděl si to Petře?) že i zde se natáčely některé scény
z Formanova Amadea.


Jak je vidno, než jsem prošla těch několik pár uliček ke kostelu, počasí se
vyvrbilo do krásného slunečného dne, který vydržel po celou dobu mé procházky.
Jen fotit v těch úzkých uličkách i když s relativně širokým objektivem bylo
dost problematické



Uvnitř jsem udělala jen pár obrázků, bylo tu pár lidí kteří evidentně rozmlouvali
s Bohem, tak jsem nechtěla moc rušit. Ostatně stejně jsem dopadla i v dalších dvou
ten den navštívených kostelích.



Nejdřív jsem nevěděla kdo tohle je, jméno jsme si nenafotila, ale
nějak mi to nedalo a když jsem si všimla toho, že má v ruce koště
a u nohou psa, kočku a myš zadala jsem tyto atributy do vyhledávače
a našli, rádcové, našli! jedná se o sv. Martina de Porres, laického bratra
narozeného v Limě z otce, španělského šlechtice Juana de Porres a černé
otrokyně Anny Velasquez. Protože byl míšenec měl problém dostat se do
dominikánského řádu. Nakonec zde ošetřoval nemocné. Je patronem
holičů, kadeřníků, právníků a i ochráncem zvířat.


Jedna pro Majku Mrkající


Řezbářské práce jsou v kostele také krásné



Kostel z ulice Jilská


Dnešní určité naděje ve změnu se bohužel nesplnili, nicméně život jde dál.
Doufejme že ode dneška nebude naše země spět k novému srpnu 68 a my
stále budeme zemí prozápadní.