O tom, k čemu máme my dandíci ocásek....

Všichni pejsci mají ocásky, tedy pokud jim je už při narození neustříhnout, tedy správněji nekupírují. I když dneska už je to v mnoha případech zakázáno.

Někteří mají ocásky dlouhé, jiní krátké, a jiní ještě třeba zakroucené jak prasátka. Ale všichni je máme nejen na ozdobu ale také na komunikaci. Hlavně na tu komunikaci, protože jak jinak pánečkům a rodinám máme, tedy kromě různých druhů štěkotu, říct, jak jsme rádi že je vidíme a jak jsme rádi že s nimi jsme. A když se potkáváme na procházkách s ostatními pejsky, tak mimo jiné i ocásky dáváme najevo jestli jsme rádi že je vidíme a nebo, že tedy ne, že nám zrovna nejdou pod vousky.

U nás doma jsme pejsci tři, já dandík, ladrábek Báča a jezevčice Matylda. Matylda jako přízemák a dlouhosrstý k tomu, má ocásek tak akorát aby s ním po sobě mohla zametat ve sněhu stopy, vymetat kouty a vůbec s ním tak všelijak uklízet , Báča jako pejsek vysoký a urostlý má i ocásek patřičně dlouhý a velice nebezpečný, zvlášť když se raduje, a to on pořád. V jeho dosahu nesmějí být žádné vázy, láhve, sklenice, hrníčky a talíře, a to ani s jídlem. Všechno kam dosáhne jeho ocásek v okamžiku smete. Z těch skleniček a sklenic které s ním popravil by už byla pořádná hromádka střepů. A navíc i mužští členové smečky mohou vyprávět o bolestivých setkání svých intimních partií s jeho rozjásaným ocáskem .

A pak já, dandík. Já a ostatně i my všichni dandíci máme ocásky nejen k ozdobě, ale HLAVNĚ! k bubnování! Umíme s nimi bubnovat snad ještě lépe než afričtí domorodci. Bubnujeme s nimi o všechno, co nám příjde pod ocásek, do peřin, když ráno budíme pánečky, do křesla v kterém si hovíme a nějak musíme dát pánečkům najevo, že jo, že je vidíme, ale teď máme křeslo zabrané pro sebe, do koberce na kterém ležíme a čekáme až se po ránu otevřou dveře a někdo nás vypustí dál po domě, do stolu, když stojíme na zadních a koukáme se, co je na něm dobrého, v noci ze spaní, když se nám zdá že se honíme za nějakou cizí micinou....prostě všude a za všech okolností s radostí bubnujeme a bušíme ocásky. A že nám to jde věru dobře, tak to vám řekne každý, kdo nás někdy měl nebo má doma .

Bílý sníh a mráz....

Ráno byl svět celý bílý mrazem, větve stromů, keřů, i ploty, všechno mělo na sobě bílý šál. Silný mráz a jemné sněžení změnilo i všední věci v nevšední, a pod splavem na říčce Třebovce vytvořil různorodé ledové skulptury.

Procházka z dárkem....

Tak jsme se zas jednou vydali na procházku do zimního lesa, my se proběhnout a panička vyzkoušet nečekaný vánoční dárek - nový foťák! Podle předpovědi mělo být celý den slunečno, ale ouha, od rána zatažená obloha a mírně popadávající sníh, tak taková byla skutečnost. A k tomu vlezlá zima. Ale ani to nám nezabránilo se prohánět ve sněhu, tedy proháněl se Bak, já si zas hledal cestičky které již někdo vyšlapal, a vůbec mi nevadilo, že to byla zrovna běžecká stopa.

Dostal jsem sice od paničky trochu vynadáno, ale nic jsem si z toho nedělal...

Panička fotila a zkoušela různé vychytávky na foťáku, my jsme rejdili čumákama po zemi, až nás z toho začaly zábst. A pak ty bambule, zase mne trápily, sice míň než posledně, ale přeci jen. Jak já to nemám rád!!!!!!!!!

Na Skuhrovském(oficielně) neboli Srnovském(místně) potoce jsou různé splávky, kaskádky a tůně. V zimě, v létě, je v něm voda křišťálově čistá a studená až běda.V létě to je vynikající osvěžení, ale když jsme se chtěli napít tak jako vždycky, tlapičky nám sevřel tvrdý svěrák a ne příjemné vodní pohlazení. Vyběhli jsme hodně rychle ven...Až jsem se ani nechtěl tlapkama dotýkat země.

Rozloučení pro letošek....

Poslední cesta v letošním roce na chatu, byla ve znamení sněhu a mrazu. Ale jelikož to byl už poslední víkend před vánocema, muselo se jet. Za babičkama, a navíc můj člověčí táta poprosil paničku, jestli by mu nevytrimovala Ajinku, mojí maminku. Cesta proběhla celkem v klidu, sníh ani na silnicích nebyl, a námraza taky nehrozila, tak se jelo dobře. A stejně jsem to zas všechno prochrápal jako vždycky.

Až u chaty nastal problém v tom, když panička s pánečkem zjistili, že nám k bráně naházeli silničáři při protahování silnice pořádnou kupu sněhu, a ta zmrzla, takže se do ní nedalo moc kutat lopatou. A tak nezbylo nic jiného než poprosit o azyl u souseda Dana, to je páneček od Belky, a stát celý víkend u nich na zahradě. Sněhu tedy bylo požehnaně všude a tak se musely prohrabávat cestičky ke dřevu a k autu. Já si to chodil jenom po nich, protože ten hluboký sníh rád nemám. Naše psí boudička, kterou jsme zdědili po pejskovi paniččinýho tatínka měla sněhovou čepici a schovávala se pod zasněženým smrkem.

V sobotu přijel můj člověčí táta a přivezl maminku na otrimování, sice bude chudák na zimu holá, ale zase má fešácký kostkovaný kabátek, tak jí bude teplo. Byla u nás celý den i noc a pak s námi jela ještě před tím než jsme jí vrátili, za babičkama aby taky viděli jakou že mám pěknou mamku. A taky se jim móóc líbila. Hned se s nimi spřátelila, což je u nás dandíků normální povahový rys, že máme hned každého moc rádi a jsme s ním kamarádi. Jen mi bylo pořád trochu předhazováno, že bych měl při trimování také tak pěkně stát nebo sedět jako mamka a ne si pořád lehat....

O bolesti v duši.....

Nejdřív jsem nevěděla jak se k tomuto tématu postavit. Není zrovna lehké, a je i dost intimní. Ale včera si ke mně přišla na klín sednout moje 28 letá dcera a s velkou bolestí nejen v duši, ale i v očích se u mne, stejně vyděšené jak ona, chtěla ujistit, že náš jeden z pejsků bude v pořádku. Už dva z našich zvířecích miláčků podlehli rakovině a u našeho ladrábka jsme našly větší bulku u konečníku. Veterinář nám řekl, že ano, že to je nádor, ale bez biopsie nemůže určit zda je zhoubný nebo ne. Teď nás tedy čeká vyjmutí a poslání na rozbor.

Bolest v duši u druhých nevidíme nějak zjevně, dokáží se usmívat, chovají se normálně, ale stačí se jim podívat do očí a tam se objeví. Ať se snaží být veselí jak chtějí, stačí se jim do nich zahledět a ona tam sedí. Někdy stačí objevit nové přátele, někdy si jen tak popovídat s kamarády, a ona zmizí. Někdy je ovšem tak velká, že musí přijít ke slovu lékař duší a prášky. Myslím že nějakou bolest v duši má většina z nás, nevyhýbá se nikomu, ať muž, žena nebo dítě, každý z nějakou bujuje. Nezapírám, ani já jsem se tomu nevyhnula. Někdy se mi podaří jí na chvíli vystrnadit, ale pak když to nejmíň čekám se zas vrátí. Někdy mi pomohou právě ta zvířátka kolem mne a někdy ti kamarádi a přátelé, ať už ti staří tak ti nově nalezení.

Teď před Vánoci to bývá dost časté, že nás bolí v duši, důvody jsou různé, ať už je to ztráta přátel, někoho z rodiny, práce, finanční nejistota, rozchod s milovanou osobou...Měli bychom se proto všem dívat do očí, jestli tam ta bolest nesedí, a když ano, zkusit jim nějak pomoci. Dárkem, milým úsměvem, laskavým slovem. Někdy to zas tak moc nestojí a účinek bývá ohromný....

A tak pro všechny malý dárek pro dobrou náladu....

PF 2011

Pro vás všechny, kteří ke mně zabrousíte náhodou anebo kteří jste pravidelně u mne hosty mám jedno velké přání, hezké a klidné prožití svátků, hodně zdraví a štěstí, a pěkný vstup do příštího roku !

O tom co si přeji k vánocům....

Většina z vás má určitě stejnou zkušenost s přáními k vánocům jako já. To jest, že nikdy pod stromečkem nebylo to co jste si zrovna strašně moc přáli.Kůň, pes, křeček, letadlo, raketa,kočka a jiné. Ale zaručeně tam byly ponožky, rukavice, penál, taška do školy....

A tak se musel hrát ohromný údiv a ujišťování, že ZROVNA TOHLE byl náš největší sen a přání. Protože rodiče milujeme a nechceme je zarmoutit tím, že jejich dárek nás vůbec nepotěšil a připadal nám děsně zbytečnej. Protože co do rukavic, takovej kapesní nůž s třemi čepelemi, to je přece to správný. Párkrát se stalo, že ten vysněný dárek se i objevil a to potom byla ta pravá a nefalšovaná radost. Později jsem to řešila tak, že jsem si od všech přála peniažky abych si to správné přání splnila.

Nevím jestli jsem se těchto chyb vyvarovala u svých dětí, a nebo jestli tu svou radost hráli úplně stejně dobře jako já, to nemohu posoudit, ale většinou jsem se toho snažila vyvarovat. A tak se našly dárky jak chtěné tak i ty praktické, ne moc oblíbené.

A postupem doby se ta přání redukují na věci spíše týkající se rodiny, zdraví a vztahů.

A tak si letos nebudu pod stromeček přát světový mír,vzlyk,ani slibovat dát všechny dárky na charitu, vzlyk, jak to slýcháme s úst stále nových a nových "celebrit", ale úplně se spokojím s tím, že moje zdraví mi dovolí alespoň stejně jako v tomto končícím roce dělat to co jsem dělala, že rodina zůstane alespoň ve stejné pohodě jako letos, že mí milovaní mi zůstanou alespoň ve stejném počtu jako letos, když třeba nepřibudou....

A když se objeví i jen jedno tajné vyplněné přání, co pod stromeček chci, budu jen a jen spokojená.....

Kouzlo zimy.....

Po těch několika zamračených dnech, kdy se sluníčko ani neukázalo a ze šedivého nebe se neustále sypal sníh, jsme se probudili do krásného slunečného leč dosti mrazivého dne. Ale ta modrá obloha a sluníčko všechno vynahradily. A jelikož přestal i foukat vítr tak veškerý napadaný sníh zachumlal větve stromů a keřů do bílé peřinky.

A stará socha u statku vyfasovala bílou čepici......

O vzorech....

Moje dětství a dospívání probíhalo ve dvou dobách, koncem let šedesátých a pak v době normalizace.

Léta šedesátá nabízela ještě mnoho vzorů, leč tenkrát jsem to ještě moc nechápala.Puberta a dospívání se již neslo v duchu tvrdé normalizace, která zase vzorům přála, ale vzorům proletářským a komunistickým.

Já jako dítko vychovávané v rodině skautů, jsem přece jen tyto vzory a ideály moc nemusela, a tak jsem prostě žádné neměla...

Může se to zdát zvláštní, ale já co si pamatuju, nikdy neměla žádný životní vzor.Ani knižní, ani divadelní, filmový či hudební, prostě nic, nic.

V rodině se na vzory nehrálo, byla jsem vychována v linii: ty jsi ty a nikomu se nesnaž podobat ani ho napodobovat.Máš svůj rozum který ti řekne jak máš svůj život dál vést.

A tak jsem se snažila podle toho chovat a žít svůj život nezatížený vzory.Ale možná že ty vzory mám v sobě podvědomě, a ti mě říkají jak se zachovat, ale třeba taky to tak vůbec není, nevím, možná jsem takovým podvědomým vzorem i pro svoje děti, kteým jsem se nikdy nesnažila nějaké vzory vnucovat.Neznám tu větu, která možná spousty z nás v mládí iritovala, a to :Podívej

se na....jak je hodný, jak mu jde učení, z toho si vezmi příklad, to by měl být tvůj vzor.Toho jsem naštěstí byla ušetřena, a ani jsem se nesnažila touhle větou ničit své děti.

A mám dojem, že své děti jsem vychovala vcelku dobře,i bez těch vnucených vzorů.

Nechci zatracovat vzory, dokáží vést k dobru, ale i bohužel ke zlu, a tak záleží na každém jaké vzory si vybere......

Ale přece jen jeden vzor mám, a už dneska vím, že já na něj nikdy nedosáhnu, a to jsou moji rodiče....

Pozdravy od jinud......

Báječné fotky dandíků a zahrady, jak z letošní tak i z loňské zimy mě poslaly i dvě nadšené fotografky Vlaďka z Hořic a Blanka z Minic.

Byla by škoda je neposlat dál....

To je pozdrav z Minic....

A tyhle dvě jsou pozdrav z Hořic....

Oblíbená kniha....

Vtipálek by prohlásil, že jeho oblíbená kniha je ta vkladní, já část svých oblíbených jmenovala už v jiné úvaze, nicméně na některé jsem zapoměla.

Ono čtení ve vkladní knížce také není špatné, tedy pokud tam co číst je, ale já dávám přednost přece jen těm klasickým. Jednou z oblíbených knih v dětství byly Děti z Bullerbynu, a moc mě potěšilo, že v anketě o Knihu mého srdce se tato kniha umisťovala na předních místech. A také Staré řecké báje a pověsti od Eduarda Petišky. Ty mě nasměrovaly k pozdějšímu zájmu o starověk a knihám o starověkém Egyptě, či vykopávkách v Řecku. Pak nastala doba verneovek a foglarovek. A pak, když jsem byla poprvé na delší dobu v nemocnici jsem objevila dvě úžasné knihy, které se do toho prostředí náramně hodily a tak mě při každém pobytu provázely a to Sladký čtvrtek a Na plechárně od Johna Steinbecka.Optimismus a inteligentní humor z nich jen tryskal. Neffova pentalogie Sňatků z rozumu, Markovi Hříšní lidé a jejich další dvě pokračování, a jako bonbónek, Jirotkův Saturnin.

Správně mi ho připoměla kamarádka Blanka spolu s jejími oblíbenými knížkami od Miroslava Horníčka. Ty jsem nevím proč zatím nečetla, ale budu to muset brzy napravit, a možná také zakotví v mých oblíbených. A Saturnin zatím také patří asi na vršek té pomyslné pyramidy oblíbených knih. A zároveň i na vršek oblíbených seriálů, nenechám si jeho reprízy nikdy ujít a pokud jsem na chatě a nemám zrovna růžovou náladu tak si ho s radostí pouštím i na videu. Ale to už je odbočka od knih.

Je jich mnoho, a určitě jsem i teď na spoustu zapoměla, ale všem knihám jsem vděčná, že mě provázejí mým životem a rozdávají radost, humor a dobrou náladu....

Zmrzlá procházka.....

Sníh dokáže hodně změnit notoricky známá místa, krajina dostane

zcela jiný rozměr. A tak jsme po delší pauze opět vyrazili ven. Já byl navlečen do oteplováků, ostatně jako každou zimu, když začne sněžit a mrznout, panička nasadila zimní bundu, čepici a rukavice a šli jsme. Báča má ohromnou výhodu, že má vysoký nohy a tak se mu v neprošlapaným sněhu běhá jako nic. Já se prohrabávám s obtížema a tak to nemám moc rád. A tak si hledám alespoň tu sebemenší vyšlapanou cestičku, aby se mi lépe běhalo. A ještě se mi navíc dělají na pacičkách šeredný sněhový koule a bambule a pak když mrzne, jako dneska, tak mě to bolí a špatně se mi jde. Panička mi je sice trošku obere, ale za chvíli jsou tam zas. Je to nespravedlivý, že Bak takový problémy nemá...

A tak jsme procházku radikálně zkrátili, jen jsme se zašli podívat na chatařský betlém, který mají každý rok postavený u restaurace Nad hrází.

Nastal advent.....

Nastal advent, a tak se i u nás doma objevily atributy s ním spojené, výzdoba dveří, svícen na jídelní stůl a klasika, adventní věnec, i když ten můj zrovna letos jako věnec není, a světýlka v oknech a na terase prosvětlují tmu.