O tom, k čemu máme my dandíci ocásek....

Všichni pejsci mají ocásky, tedy pokud jim je už při narození neustříhnout, tedy správněji nekupírují. I když dneska už je to v mnoha případech zakázáno.

Někteří mají ocásky dlouhé, jiní krátké, a jiní ještě třeba zakroucené jak prasátka. Ale všichni je máme nejen na ozdobu ale také na komunikaci. Hlavně na tu komunikaci, protože jak jinak pánečkům a rodinám máme, tedy kromě různých druhů štěkotu, říct, jak jsme rádi že je vidíme a jak jsme rádi že s nimi jsme. A když se potkáváme na procházkách s ostatními pejsky, tak mimo jiné i ocásky dáváme najevo jestli jsme rádi že je vidíme a nebo, že tedy ne, že nám zrovna nejdou pod vousky.

U nás doma jsme pejsci tři, já dandík, ladrábek Báča a jezevčice Matylda. Matylda jako přízemák a dlouhosrstý k tomu, má ocásek tak akorát aby s ním po sobě mohla zametat ve sněhu stopy, vymetat kouty a vůbec s ním tak všelijak uklízet , Báča jako pejsek vysoký a urostlý má i ocásek patřičně dlouhý a velice nebezpečný, zvlášť když se raduje, a to on pořád. V jeho dosahu nesmějí být žádné vázy, láhve, sklenice, hrníčky a talíře, a to ani s jídlem. Všechno kam dosáhne jeho ocásek v okamžiku smete. Z těch skleniček a sklenic které s ním popravil by už byla pořádná hromádka střepů. A navíc i mužští členové smečky mohou vyprávět o bolestivých setkání svých intimních partií s jeho rozjásaným ocáskem .

A pak já, dandík. Já a ostatně i my všichni dandíci máme ocásky nejen k ozdobě, ale HLAVNĚ! k bubnování! Umíme s nimi bubnovat snad ještě lépe než afričtí domorodci. Bubnujeme s nimi o všechno, co nám příjde pod ocásek, do peřin, když ráno budíme pánečky, do křesla v kterém si hovíme a nějak musíme dát pánečkům najevo, že jo, že je vidíme, ale teď máme křeslo zabrané pro sebe, do koberce na kterém ležíme a čekáme až se po ránu otevřou dveře a někdo nás vypustí dál po domě, do stolu, když stojíme na zadních a koukáme se, co je na něm dobrého, v noci ze spaní, když se nám zdá že se honíme za nějakou cizí micinou....prostě všude a za všech okolností s radostí bubnujeme a bušíme ocásky. A že nám to jde věru dobře, tak to vám řekne každý, kdo nás někdy měl nebo má doma .