.... něco si přej. To mi vždycky říkala babička. Když odešla ke hvězdám, štafetu po ní
převzala maminka. Já se vždycky vztekala jak si můžu něco přát, když nevím kdy ta hvězda
spadne a že to nemůžu stihnout když letí tak rychle. Když jsem trávila dvouměsíční
prázdniny na naší chalupě mezi lesy, obdivovali jsme tu úžasnou třpytící se oblohu
s miliony hvězd, která byla krásně vidět, protože neexistoval žádný světelný smog.
Tehdy se mi ty hvězdy zdály nadosah. Když jsme u dohasínajícího ohýnku sledovali
ohromný měsíc vycházející nad lesem, cítila jsem něco neuvěřitelného, zvláštní
pocit a sílu...
A těch padajících hvězd! Obzvlášť v srpnu. Že to jsou Perseidy, to nikdo z nás nevěděl
a myslím že by nám to bylo v tu chvíli i šumák, hlavně že jsme si mohli něco přát
a mohli pozorovat to nádherné hvězdné divadlo.
Až přijde čas, tuhle větu já budu říkat Bobuli a po mě opět převezme štafetu dcera.
Budeme stát s hlavami vzhůru a sledovat jak se po obloze blýskají letící hvězdy, a já
budu Bobuli ukazovat různá souhvězdí.
Když jsem předevčírem večer stála a s hlavou vzhůru sledovala letošní perseidové
představení, měla jsem spousty přání. Jestli se splní, bůh suď. Jsem už skeptik
ale je to pořád ve mě. Jak to vztekání že to nestihnu si něco přát, tak i to
dychtivé čekání a touha po splnění. Letos bylo to nebe trochu jiné. Bylo na něm
o jednu hvězdu víc ....
Tu maminčinou ...
Ilustrační foto z netu
