.... něco si přej. To mi vždycky říkala babička. Když odešla ke hvězdám, štafetu po ní
převzala maminka. Já se vždycky vztekala jak si můžu něco přát, když nevím kdy ta hvězda
spadne a že to nemůžu stihnout když letí tak rychle. Když jsem trávila dvouměsíční
prázdniny na naší chalupě mezi lesy, obdivovali jsme tu úžasnou třpytící se oblohu
s miliony hvězd, která byla krásně vidět, protože neexistoval žádný světelný smog.
Tehdy se mi ty hvězdy zdály nadosah. Když jsme u dohasínajícího ohýnku sledovali
ohromný měsíc vycházející nad lesem, cítila jsem něco neuvěřitelného, zvláštní
pocit a sílu...
A těch padajících hvězd! Obzvlášť v srpnu. Že to jsou Perseidy, to nikdo z nás nevěděl
a myslím že by nám to bylo v tu chvíli i šumák, hlavně že jsme si mohli něco přát
a mohli pozorovat to nádherné hvězdné divadlo.
Až přijde čas, tuhle větu já budu říkat Bobuli a po mě opět převezme štafetu dcera.
Budeme stát s hlavami vzhůru a sledovat jak se po obloze blýskají letící hvězdy, a já
budu Bobuli ukazovat různá souhvězdí.
Když jsem předevčírem večer stála a s hlavou vzhůru sledovala letošní perseidové
představení, měla jsem spousty přání. Jestli se splní, bůh suď. Jsem už skeptik
ale je to pořád ve mě. Jak to vztekání že to nestihnu si něco přát, tak i to
dychtivé čekání a touha po splnění. Letos bylo to nebe trochu jiné. Bylo na něm
o jednu hvězdu víc ....
Tu maminčinou ...
Ilustrační foto z netu
Mám už těch hvězdiček na obloze hodně.Přímo z naší rodiny jsem tady vlastně zůstala jediná, pominu-li potomky. V linii nejen z otcovy strany, ale i z matčiny- snad jen nějací bratranci a jediná sestřenice. Mám si co přát, hlavně to, abych se ctí a obstojným zdravím dožila, nikomu na obtíž nebyla. Nejlepší by bylo pak usnout a neprobudit se.
OdpovědětVymazatHele a co - letos jste viděla? Já čuměla od tří do čtyř nad ránem z 12. na 13. srpna (kdy to mělo bejt nejvíc) a ono nic. (Přímo: hovno, hovno, zlatá rybko.) teda ne že bych měla potřebu si něco přát, jen jsem chtěla vidět.
OdpovědětVymazatTaké mi babička říkala, ať si něco přeju.
OdpovědětVymazat[3]: Tady jsou krásně vidět od neděle. Dneska nevím, zatím se sluníčko nahání s mraky....
OdpovědětVymazat[2]: Deset hvězd - deset přání Jedna nádherná přes celej obzor a ty ostatní byly takové kratší nicméně krásně viditelné
OdpovědětVymazat[1]: To se splnilo jak tatínkovi, tak mamince. Oba umřeli ve spánku ....
OdpovědětVymazatPamatuju si na hvězdnou oblohu z našich nocí pod širákem při vandrování v mládí. Dovedu si tedy představit tvé pocity na chatě. je to opravdu neuvěřitelná nádhera, kterou městské dítě a člověk neuvidí, pokud nevyjede někam dál do přírody.
OdpovědětVymazatTo stihnutí si něco přát mi připomíná jedno kouzlo, kdy se má kostka navlečená na metrové šňůře zastavit, až když řekneš "Zastav se kostko kdykoliv teď . Prakticky nemožné .
OdpovědětVymazatViděl jsem a přál jsem si. Ale stejně to zase dopadne jako vždycky .
OdpovědětVymazat[9]: Mě se jedno splnilo. A docela brzy... jsem zvědavá co ta ostatní.
OdpovědětVymazat[8]: Tak já už se na tu prodlevu mezi pádem a přáním nezlobím. Prostě si to stále přeju a ono se to na nějaký pád napasuje.
OdpovědětVymazat[7]: Když jsem byla malá, nebylo tolik světelného smogu, takže hvězdy bylo krásně vidět i ve městě. Ale na chalupě to bylo tak nějak blíž ta obloha
OdpovědětVymazatV dětství jsem si přál být svědkem dopasu meteoritu až na zem...
OdpovědětVymazat[13]: Taky mi vždy vrtalo hlavou Kam ty hvězdy spadnou....
OdpovědětVymazat