Smíření se zimou....

V posledních chvílích, kdy svět se halil do běla

já smířila se se zimou.

Sníh padal jak v nebi roztržená peřina...

Ticho tak hluboké jak hluboký byl sníh,

jen tu a tam zazpíval pták ve větvích.

V posledních chvílích kdy sníh se kupí do výšky

já smířila se se zimou.

Kočičky na stromech už vystrkují kožíšky,

ale bílá na nich peřina ještě je halí.

Jen vločky šustí na rukávech a tichem kroky lupou.

V posledních chvílích, kdy stromy jak šlehačkou zdobené

své větve sklánějí, já smířila se se zimou.

Vloček víření, krajina skrytá za mlhou,

tón písně jenž vítr hrál ve větvích...

Posledním sbohem já zdravila tu paní ledovou

a s nadějí budu hledět oblohou,

kdy skřivan písní svou vítat jaro bude.....

Kam si šofér asi odskočil....

Vločkování poprvé.....

Ve čtvrtek svítilo sluníčko tak nesměle už od rána a jak se třpytil

napadaný sníh vzala jsem foťák a šla něco vyfotit. Ovšem přišla jsem při tom focení na to, že díky mrazu jsou vločky krásně jednotlivé, pěkně oddělené a navíc že někde krásně vystupují jednotlivé vločky z reliéfu. Začala jsem tedy obcházet zahradu a pozorovat kde jsou jak vločky dobře viditelné. Sama jsem byla překvapená co z toho vzniklo. Při prvních obrázcích vloček které jsem uveřejňovala a okomentovala tím, že to ještě není ono, se mne ptala jedna blogerka jak si tedy představuju jak by to mělo být ono. Řekla jsemjí že až to bude ono pozá to. Takže Majko, tohle je teprve to pravé ořechové jak jsem si to představovala!

Přijměte tedy pozvání na první z výletů do světa jemné krásy sněhových vloček....