28 června 2011

Můj Kvítek, Kvítečkov....

Na dnes již bezmála dvousetletý mlýn na Kvítku jsem začala jezdit jako čtyřletá holka z města. A co z města, z Prahy! A tak se začal můj dlouhotrvající boj za uznání toho, že i holka a navíc z města, může být rovnoceným partnerem v různých rošťárnách a lumpárnách klukům z vesnice. Měla jsem ještě dalšího vychovatele kterým byl můj o rok starší bratránek a s tím jsme tedy zdárně sekundovali vesnickým kamarádům. Moje dětství se tedy neslo trochu v duchu Pánů kluků a já si ho bezmezně užívala. No řekněte, rybník hned u nosu, lesy kolem do kola, louky a zatopené lomy, kde se náramně dobře koupalo i chytaly ryby a raci. A že těch jsme se něco po potoce nasbírali a pak večer je na ohni vařili a pochutnávali si na jejich lahůdkovém masíčku.
Hub, borůvek a lesních jahůdek také bylo za ta léta snězeno hodně....
Nakonec netrvalo dlouho a stala jsem se na dlouhá leta právoplatným a plnohodnotným členem naší vesnické partičky. A jak šel čas najednou se z kamarádů začaly stávat velké prázdninové a romantické lásky. A tak jsem měla každé ráno na schodě položenou krásnou kytku a jak se prázdniny krátily tak se i úměrně tomu prázdnily zahrádky sousedů jak bližších tak i vzdálenějších, a u nás už nebylo do čeho ty květiny dávat....a pak přišel čas kdy jsme se rozlétli do různých škol, internátů a gymnázií, a už nebyl čas na každovečerní posezení u ohně s kytarou. Přišel čas na to se poohlédnout jinde a najít si jiné kamarády, parťáky a později i lásky.....no a nakonec jsme se před pěti lety zase začali scházet právě s touhle kumpanií bláznů, která nám tak zpříjemnila léta dospívání svými kousky které jak je vidět na minulé fotografii je nepřestali bavit ani dneska když jsou to již všechno pánové kteří mají blíž k šedesátce než pětapadesátce .
A tak jako pokaždé když jsme měli sraz jsme vyrazili na Kvítek a na mlejn, který se pro ně na dlouhá léta stal synonymem zábavy, dobrého jídla a velkého kamarádství. Jenže co mě čekalo, tak to mne nenapadlo ani v těch nejčernějších snech. Naše bývalá půlka mlejna zanedbaná mezi vysokou trávou, tašky na střeše rozbité a nedovedu si představit a ani nechci, vidět jak to vypadá vevnitř. A místo krásného rybníka jen blátivá kaluž, protože se loni po přívalových deštích hráz protrhla. A moje nevlastní sestra které právě ta naše půlka připadla tam po smrti svého muže už moc nejezdí, takže se o údržbu nikdo nestará. Tak jen strýcova druhá část se pořád drží stejně jako za dob dětství....
To je všechno co dnes zbylo z rybníku, kde se scházela o prázdninách skoro celá vesnice na koupání...
Náše bývalá část mlýna, kterou jsem měla napůl s rodiči.....
Trhlina v hrázi, která způsobila dnešní katastrofální stav rybníka....
Strýcova spodní část a dvůr. Dřív tady stávala auta nás i případných návštěv, dnes krásná oddychová část...ta okna nahoře jsou z místnosti kde měli rodiče pokoj a já dvě malé místnosti.
Na téhle zahrádce bývaly obrovské keře červeného rybízu, které jsme s kamarádkou vždy musely pomáhat otrhat. Není divu že jsme se vždy této nepříjemné povinnosti snažily co nejvíc vyhnout. Dnes bych dala nevím co, kdybych se do té doby mohla vrátit a i ty keře bych očesávala s láskou.....

Tam kde jsem prožívala nejlepší prázdniny....

Místo kde jsem prožívala své nejlepší prázdniny a pozdější dospívání je kousek za Chrudimí. Jsou to městys Nasavrky a víska s voňavým jménem Kvítek. A samozřejmě blízké okolí. Začala jsem tam jezdit ve čtyřech letech a prožívala báječné prázdniny a víkendy s partou vesnických dětí a zažívala úžasná dobrodružství a později i své první velké lásky....
Nasavrky jsou krásné malé městečko v Železných horách které s kopce shlíží směrem k Pardubicím a Chrudimi. Dominantami jsou kostel sv.Jiljí a malý zámeček kde je stálá expozice o Keltech na českém území. Mají ve znaku lípu a těch je zde nepočítaně, ať už na táhlém náměstí anebo u zámku. A ta u zámku je opravdu výstavní, s kmenem který se nedá v jednom obejmout a úctyhodnou výškou. Právě kvetly a vůně a bzukot včel( z úlů nedaleké Střední včelařské školy) se nesly do dálky. Ještě jedna rarita je zde a to největší a nejstarší alej jedlých kaštanů v České republice.
A proč jsem tam byla? Protože přijel jeden z našich kamarádů, který žije již třicet let v Kanadě a nějak jsme nikdy nestihli dojet když tu byl. A setkání to bylo po hodně dlouhých 30ti letech.
Užili jsme si všichni nádherný a zábavný večer a spát jsme šli když už pomalu sítalo a bránice nás bolely od smíchu.....


Nasavrky
Bylo nádherné počasí a od zámku byl krásný výhled okolí až na Orlické hory. Však také nedaleko městečka je rozhledna jménem Boika, odkazující na kmen Bójů...
Nasavrky
Různých pamětihodností je v okolí mnoho, ať již je to skanzen lidové architektury Veselý kopec i Hlinska, nebo památka na ves Ležáky, kterou potkal stejný osud jako Lidice, jen bohužel se o ní tolik nemluvilo. Zřícenina hradu Lichnice kousek od údolní nádrže Seč, nebo kostel v Podlažicích který patřil ke klášteru, ten se bohužel nedochoval, a kde byla sepsána a uložena tzv. Ďáblova bible a mnoho jinýchNasavrky

Kdysi zde také byla velká TOvárna NA Klobouky a jiné pokrývky hlavy od policejních čepic až po fezy. Ano, turecké fezy, které se od nás vyvážely a ještě vyvážejí do zemí kde je tato pokrývka hlavy oblíbená. Jediná tato divize se z celé velké továrny udržela dodnes....
Nasavrky
A ještě jedna fotka naší bandy pošuků.....

Co jste hasiči, co jste......

Po cestě na sraz bývalé party z doby dospívání do míst, kam jsem strašně ráda jezdila, jsme se ještě s kamarádem stavovali pro jednoho účastníka zájezdu na hasičských závodech. A jak je vidět, dobrovolní hasiči na vsích zřejmě hned tak nevymřou, protože dětí které se tohoto dění rádi zúčastní je stále dost......


Hasiči


Hasiči
Hasiči

Hasiči
Hasiči
Hasiči
Hasiči
Hasiči
Hasiči

Quo vadis?

Při čekání na kamaráda na Smíchovském nádraží mě zaujal pán, který svým vzezřením do této lokality jakoby ani nepatřil. Nevím odkud přijel a kam jel, ale celou dobu co jsem tam seděla a čekala a bylo to skoro půlhodina neustále chodil po chodníku sem a tam a vedl velmi, velmi rozčilený monolog. Rozhazoval rukama, neustále se na někoho zlobil. A proto jsem vytáhla foťák a zvěčnila ho. Ale vždy když jsem na něj zamířila hledáček s monologem přestal. Možná ho tam vede ještě dnes, kdo ví?

22 června 2011

Trocha umění.....

Jak jsem již říkala, na Chvalském zámečku byla výstava zajímavých obrazů, které by ocenili zajisté ti, koho zajímá ezoterika. Maloval je malíř Zdeněk Hajný a výstava se jmenuje "Krajiny jenom tušené". A název je to příhodný, protože mnohé se z těch obrazů dá spíše tušit než vidět. Na ochutnávku tu jsou dva z nich.....


obrazy

obrazy
Dalším výtvarníkem, tedy spíše výtvarnicí jejíž výstava také je na Chvalském zámku, je Miluše Chovancová. Je to akademická malířka a zároveň i textilní výtvarnice. Její "obrazy" jsou z různých druhů textílii, a vytvářeny jsou i různými technikami. K "malbě" jí slouží třeba různé stužky, zbytky látek upravené vrapováním, vlněné příze a barevné korálky. A tak jsou její díla plná barev.... Jejich veselost a měkkost velice vhodně doplňuje chladná a tvrdá krása achátů z Indie, Bolívie, Mexika, Brazilie a Maroka.
acháty
acháty

Takže kdo by se chtěl podívat osobně, tak výstava trvá do 1.června do 28.srpna a je na Chvalském zámku. Dostanete
se tam metrem na Černý Most a pak jednu stanici autobusem č.221, 223, 273. Vystoupíte přímo proti komplexu Chvalské tvrze k níž Chvalský zámek přiléhá.
tvrz


tvrz
Tot je Chvalská tvrz a věž kostela patří již ke zmíněnému zámečku....
tvrz

Pršelo, jen se lilo....a pak zas přestalo

V jedné semaforské písni je verš " A pršelo, jen se lilo..." a přesně takový pohled se mi naskytl když jsem včera dopoledne vystoupila z mtra u Zlatého Anděla....Zmoklé byly stromy, chodníky a i ti strážci zákona....
Lidé pospíchali sem a tam a já tam stála a pozorovala a vychutnávala si to že vlastně nikam nemusím spěchat....

I po letech jí stejně neznám....

Musím i jako rodilý Pražák zkonstatovat, že Prahu vlastně ani pořádně neznám. Tedy, neznám ostatní čtvrti Prahy, kromě té mojí Prahy 5 a ještě Prahy 1, kde jsem většinu času prodávala v různých obchodech a Prahy 10, kde jsem také chvíli bydlela. Ty ostatní jsem vlastně ani nepotřebovala znát, protože jsem do nich ani nepotřebovala zajíždět. To je věc, kterou třeba vůbec nechápou lidé z vesnice. Když jsme se tam přestěhovali pršely na nás dotazy tipu "hele a tohle znáš, támhle to znáš, tam mám kamaráda, to bys ho mohl znát také, apod." A strašně se divili, že za a) tam to neznáme, i když jsme přece Pražáci a za b) že Praha má přes milion obyvatel a tudíž na jejich kamarádu Pepu nemáme šanci narazit natož ho znát. Byly ovšem i situace kdy se ukázalo, že jsme s někým z té vsi bydleli v jedné ulici na jednom sídlišti, jenže kdo zná bydlení na sídlišti ví o čem mluvím. Řady paneláků, stovky oken , desítky chodových dveří. Lide se tak sotva znají v tom svém vchodu, natož na konci ulice. Ale Praha to nejsou jen sídliště, Staré a Nové Město, Václavák, Hradčany a jiné turistické destinace, ale i čtvrti a městské části kde si myslíte, že jste na poklidné vsi a ne v rušné metropoli. Jednou z nich jsou i Horní Počernice a ještě přesněji Chvaly, kde právě v takovém poklidu bydlí a žije dnes již můžu říct i kamarádka Lýdie. Jelikož je také dandíkářka, několikrát jsme se setkaly na výstavě, jenže to bylo setkání ve výstavním shonu které se omezilo tak na gratulaci k dobrému výsledku našich pejsků. Až jsme na sebe narazily na Siti sítí, a zjistily, že máme hodně společných věcí. Lásku ke svým psům, k fotografování, k psaní blogu, že jsme stejná věková skupina( u mužů se tomu vzletně říká "abrahámoviny" u žen méně vzletně "padina". Že jsme měly skoro stejné životní osudy a trápení s dětmi. A tak pozvání na kávu mne velice potěšilo, jen v tom byl malý háček, 200 km mezi námi.
Jenže se mi poštěstilo teď na týden zůstat na chatě a tak jsme se na Síti domluvily na osobním setkání. A navíc jsem z radostí zjistila, že ač je to cesta z Mníšku až na úplně opačný konec Prahy, trvala něco málo přes půl hodiny. Takže metro budiž pochváleno!!!!! Den sice nezačal zrovna příjemně, protože od rána lilo natolik, ža to nevydržely ani moje boty a rozpadly se ale nicméně pak již neměl chybičky. Daly jsme si výborné latté, ještě lepší jahodové mojito, babsky pokafraly a zašly do Chvalského zámečku na zajímavou výstavu obrazů malíře Hejného, textilní výtvarnice Chvojné a navíc i pár krásných achátů. Já načerpala paradoxně energii s toho ruchu a shonu, který samozřejmě Pražáci už proklínají a strávila krásný a zajímavý den. A už teď se těším na další setkání, a to i s psíky, anebo po dalších částech neznámé Prahy. Díky moc Lýdie za krásný den.....

Kytičky jen tak.....

Vždy se mi líbí jak mají někde pěkné předzahrádky, jinde jen upravený kousek pozemku podel chodníku či cesty. A většinou se tam vždycky najde nějaká specialitka. Třeba strom pomlázkovník nebo dvě odrůdy růže v jednom keři....

Barvy naší vlajky....

Kdo navrhoval naší státní vlajku, musel mít rád letní přírodu, protože jinak by nezvolil červenou, modrou a bílou.
V této době jsou totiž kraje polí a luk obsypány (bohudíky již zase) vlčími máky, chrpami a heřmánkem. Tedy červenou, modrou a bílou. A pokud by bylo modré málo, ještě tu jsou zvonky, nebo pilát........
A že k sobě ty barvy pasují nejen na vlajce, ale i v přírodě je víc než evidentní....

Než mi odjede můj psí přítel....

Tento týden je po třech letech co mám Bobeše první, kdy jsem na chatě úplně sama, bez psa či psů. O manželovi nemluvě. Ale aby ten můj absťák, který se pravidelně dostavuje už po pár kilometrech odjetých z domova, nenastal tak záhy měla jsem tu na dva a půl dne půjčeného Velkého Bobeše. A že dandíci jsou psi, kteří zapadnou okamžitě do jakékoli rodiny a beze smutku po svém právoplatném pánečkovi se s ní zžijí svědčí i tento obrázek......
Celou dobu co tady Bobeš byl, mne sledoval jak stín a ze zbožňujícím pohledem si střídavě sedal nebo lehal ke mně či k manželovi.....
Před tím, než si pro něj kamarád měl přijet, jsme se šli ještě spolu projít. Pro jistotu na opačnou stranu než kde jsme potkali minule ta prasátka. To že na Mníšku a okolí probíhala dlouhá léta těžba železné rudy, nebo se prováděli průzkumné vrty je ve zdejších lesích ještě hodně znát. Hromady hlušiny sice již pohltil les a znova na nich rostou stromy, ale zasypané vchody do štol jsou ještě stále patrné a na zemi lze ještě najít zbytky různých potrubí, cedulky upozorňují na poddolovaný terén a zbytky kamených válců z průzkumu se rozbité válí po zemi.

20 června 2011

Když se svlíká dandík ze srsti.....

Jelikož máme ve smečce dva Bobeše, jsou rozdělení na Malého Bobeše( to je ten můj) a na Velkého Bobeše, což je jeho táta. A jelikož jsem už trimovala Bobešovu mamku, tak tentokrát jsem dostala na starost i tátu. Je to velké zlatíčko, které nedělá žádné problémy, spíš je schopný na stole při trimování usnout....
Než jsme začali....
Jedna strana hotová.....
Pomalu jdem do finiše....
Proč mně vlastně budíte?

Beze slov potřetí......

Než jsme svlíkli srst z Bobeše....

....vyrazili jsme na procházku do lesa, kde to velký Bobeš ještě nezná. Jo takhle Jižní Čechy, tam to má prošmejděný ale Střední Čechy? Tak tady to ještě nezná, takže celou cestu nezvednul čumáček od země a šmejdil všude kde se dalo....
A jelikož je vrcholná sezóna kdy kvetou traviny a foukal dost silný vítr, tak se kolem nás chvilkami vlnilo moře stříbrných, fialových nebo namodralých klásků různých travin. A při cestě zpět jsme potkali zase tu velkou rodinu divočáků, která tady momentálně prochází po lese. Nevím kdo byl s toho setkání víc konsternovaný, jestli my s Bobešem nebo ta bachyně s mladými. A ukázalo se, že ještě nemám ty správné fotoinstinkty, protože ač jsem měla foťák připravený, to nakopnutí k fotce se prostě nedostavilo, což mne hodně mrzí. Než jsem udělala ty dva kroky zpět, už jsem jen viděla mizící ocásky v houští....



vítr



vítr
vítr
vítr
vítr
vítr



vítr