29 září 2020

Svatováclavský víkend ...

 


.... o kterém jsem tedy měla trochu jiné 

představy je za námi. Počasí hnus, právě to mne odradilo od toho jet na chatu, dilema být omotaná okolo krbovek nebo vpletená do radiátoru nakonec vyhrála levnější byť méně romantická varianta radiátor. Koketování s tím, že budu jako jiní zalezlá pod dekou, číst a spát vzala za své po sobotním spacím odpoledním úletu a následném čtení si až do dvou do noci, protože jsem prostě zaboha nemohla usnout a zobat chemii se mi nechtělo. Prostě já na tohle nejsem stavěná. Od mala. Pro mne prospané hodiny byly jen ztrátou času, kdy jsem mohla dělat mnohem zajímavější věci. Třeba chodit po přírodě, být naložená ve vodě, lítat všude možně, lézt po stromech, číst si ... jenže tenhle víkend nešlo ani jedno. Pršelo, lilo, mrholilo, slovy klasika prostě chcalo, chcalo a chcalo. Což ostatně i dnes pokračuje. Svátek a výročí 35 let co jsme s mužem vzatý tedy tak nějak proběhl kolem mě, nebýt toho, že mi ráno přál kamarád, během dne i některé blogerky a odpoledne se zastavil syn. Prostě to počasí všechno vygumovalo. Jediný pozitivní den byl pro mě asi na hodně dlouhou dobu pátek. 

Takže nastala otázka, co v tom hnusném počasí vlastně dělat. Spát nepřicházelo v úvahu, číst už mne taky úplně nebavilo i když, pod vlivem nedávné návštěvy Příbrami a článku o zdejších uranových lágrech jsem zas sáhla po knize, kterou mám nesmírně i přes onu brutálnost popisů jak to v padesátých letech vypadalo ráda, Stránského Zdivočelé zemi, na zahradu to nešlo, na procházky to nešlo a tak jsem zas vsadila na tvoření. Konečně jsem dodělala objednaného medvídka, a realizovala něco, co mne napadlo už někdy před rokem, kdy jsme plánovali na letošní podzim setkání dandíkářů. Ovšem zas ten podělanej covid všechno otočil. Takže to co jsem vymyslela se zrealizuje až zas na jaře, a v trochu jiné podobě.