Jsme zhruba v půli července ....

 

.... a do dalšího výletování nám ještě pár dní

zbývá, tak si dáme zase malé květové intermezzo. Jelikož se mi nastřádaly květy různých barev, dáme si je opět v mé oblíbené duhové škále. Začneme barvou kterou duha sice neobsahuje, ale dalo by se říct, že na barevné škále je na místě prvním. Tou barvou je

 bílá ....

Zhruba týden po .....

 

.... po Festivalových zahradách jsme jeli 

s mužem do Litomyšle znovu, tentokrát ale na návštěvu k dceři. I když to nebylo nijak domluvené, nakonec jsme se u ní zas jednou sešli celá naše rodina, protože přijel i syn s přítelkyní. Ale nebojte, dnešní článek nebude o povídání si s rodinkou ale o něčem úplně jiném. Po cestě totiž bylo velké pole máků, a já při zpáteční cestě počítala se zastávkou abych si je nafotila. I když jsem tedy měla představu nafotit si je během zlaté hodinky, ta se mi nesplnila. Přece jen v půlce července sluníčko zapadá mnohem později než jsme se vraceli domů. První co mne praštilo přes nos když jsem vystoupila z auta byla charakteristicky nahořklá "vůně" máku. Obzvlášť když do něj pražilo sluníčko. To byla opravdu hodně intenzivní. Nechtěla jsem nějak poškozovat rostlinky a tak jsem si hledala vyjeté koleje od traktorů vzniklé při setí. Těmi jsem pak courala sem a tam a fotila a fotila .....

Po naprosto luxusní letní .....

 

.... sobotě v pozdním říjnu, strávené ve Vídni, 

zůstaneme i v dnešním článku ve slunečném dni. Ten následoval hned druhý den po častolovickém výletu a podíváme se do Klášterních zahrad v Litomyšli. Ten den totiž končila Smetanova Litomyšl a jako vždy byl v Klášterkách celodenní happening. S hudbou, pohybovým divadlem a hlavně klidem a pohodou. A přenosem závěrečného koncertu Smetanky. Vyrazili jsme až na muže všichni. Já, syn s přítelkyní a dcera s manželem a Bobulí. V zahradách jsme si ukořistili válecí vaky, lehátka apod. aby jsme měli co nejvíc pohodlí. Něco jsme sledovali jen tak na půl ucha, něco víc. A něco nám neříkalo vůbec nic. Ale kupodivu malým divákům se líbilo. Zřejmě jsme už holt o to dětské nadšení cestou životem přišli.

Takže jsme si povídali, popíjeli dobré pití, dávali si dobrou papku a hlavně si užívali krásný letní den v kruhu rodinném ....

Růže kam se podíváš ....

 

.... ať před zámkem nebo v parku či na nádvoří. 

To je práce hraběnky Diany Sternbergové. Nejen práce, ale i velký koníček. Její sbírka růží na zámku Častolovice čítá 200 odrůd které si i sama vysazuje. Ono všude po zámku i v parku je vidět její profese vyhlášené bytové designerky. A to nejen u nás ale i v New Yorku, Londýně či exotické Jamajce kde ostatně delší dobu žila. Po nástupu Václava Havla do prezidentské funkce se věnovala úpravě bytových prostor na Pražském hradě a zámku v Lánech. V roce 1992 jí byly v restituci navráceny zámky Častolovice a Zásmuky. 

I když jsme byly na zámku začátkem července, mnoho z té nádhery už bylo odkvetlé anebo ještě nekvetlo. Nicméně i to co jsme viděly stálo za to. Takže dnešní téma je jasné. Růže a další květy Častolovické .....

Na zámku i v parku ....

 

.... najdeme krom mnoha růží a krásných 

zákoutí i spoustu putti. Na vysvětlenou putti nebo putto jsou významným barokním a rokokovým ozdobným prvkem. Znamená to italsky děťátko nebo také amoret, dítě podobné andílku ale bez křídel. Hezky česky jsou to ty malé ozdobné sošky na schodištích, v zahradách či případně na kandelábrech. A v Častolovicích jich najdete hodně. Jukají na vás odevšad. Já mám v oblibě ještě jedno místo kde jich je spoustu a kde je moc ráda fotím a to obzvlášť dvě které neopomenu vždy pozdravit. I když teď když tak nehorázně zpoplatnili francouzský park u zámku v Dobříši už za nimi nechodím. Alespoň do doby kdy mi bude 65. To budu mít vstup zlevněný. Takže je jasné že ono místo je na zámku v Dobříši ....

Tohle se mi moc často ....

 

.... nestává, abych se trefila na blogu se stejným místem ve 

stejnou dobu do článků na blogu jiném. Jenže stalo se. U Jitky se můžete podívat na fotky z Častolovic stejně jako nyní teď u mě. Výletem do Častolovic se dostáváme na začátek července. Ačkoli tu bydlíme už přes třicet let, o tomhle zámku vím dlouho, dokonce jsme okolo pravidelně jezdili buď do Hradce nebo do Týniště nad Orlicí,  nikdy jsem tam nebyla. Jednou už jsme byli i na cestě, jenže v Chocni se Bobule v autě pozvracela, takže otočka a zpátky domů. Tudíž konečně letos se mi podařilo z kamarádkou tam vyrazit. Od nás busem do Vamberka a tam přestup na druhý který staví přímo u vchodu do zámeckého parku. Park je rozlehlý, plný krásných růží v 200 odrůdách které vybírá a vysazuje sama majitelka hraběnka Diana Šternberková. Zámek také, jen bohužel se v něm nesmí fotit. Ani za příplatek, jak se někde může. A to mě trochu zkazilo dojem .... 

Ještě jednou si .....

 

.... dopřejeme nějaké ty kytičky, a pak se zas dáme 

do výletování. Vloni jsem si přečetla že montbrécie se nemusí na zimu vyndavat ze země jak jsem až doposud dělala, ale že v klidu a za určitých podmínek v pohodě přezimují v zemi. Podmínka vlastně byla jen jedna, a to že by se měly na zimu přikrýt. Listím, chvojím, prostě čímkoli co se na podzim na zahradě najde. Tuhle podmínku za mě dokonale splňuje magnólie která svými obřími listy zasype všechny záhony v dosahu plus ještě třetinu vsi. Byla jsem zvědavá jak to ty moje holky ohnivý zvládnou. Že dobře bylo jasné už když jsem na jaře vyhrabávala listí. Ven pod ním už na svět vykukovaly špičky listů. A odměnily se mi množstvím květů v barvě ohně ....

Dosavadní výletování si .....

 

.... opět proložíme květy. Pěkně mi to přibývá a

bobtná, protože když je nálada procházím zahradu se starosklíčkem a fotím co mne zrovna  zaujme. A vezmeme to dnes dvoudruhově. Protože těch květových fotek je opravdu přehršel tak ať nám to odsejpá.

Na jaké druhy se dnes zaměříme? Budou to klematisy které mi letos docela udělaly radost a pak moje milované fuchsie které mi ovšem velmi prořídly. Z dob kdy jsem mívala až kolem padesáti odrůd mi jich zůstalo s bídou devět. A to jsem si letos dvě přikoupila, protože jsem narazila na jednu z velkokvětých odrůd které jsem mívala a na jednu s barevností která byla moc hezká. Pokud bude všechno jak má být, mohla bych počet odrůd zaokrouhlit na deset, protože mi mají přijít řízky bílé plnokvěté. A možná i klasické červenofialové ....

Přestože tedy mám ....

 

.... časově v archívu hodně velký skluz,

dnešní fotky budou z doby zcela nedávné, a to ze svátečního čtvrtka. Letos se mi podařil vzdušný dvojboj. Let balónem který jsem si nadělila k narozeninám a let letadlem který jsem si nadělila k svátku. Jak vidíte, dobrodružné dárky si kupuju zásadně sama. Balón mi vyšel až skoro po dvou letech takže byl k šedesátinám trochu opožděně, za to vyhlídkový let nad Brdy mi vyšel tip ťop na svátek 28.9.

I když původně se měl konat 2.10. jenže Káně s kterým jsem měla letět šlo 29.9. na technickou a tak to vyšlo nejlíp jak mohlo. Nádherné počasí, ochotný pilot který mne cestou z Prahy do Příbrami na letiště vyzvedl na chatě, a zase mě u ní vysadil a zážitek jak hrom! Obzvlášť v okamžiku kdy jsem měla možnost si letadlo i chvíli pilotovat sama. S pochvalou od pilota jak mi to jde a zjištěním, že by mě tohle asi sakra hodně bavilo. Jelikož po mě měl ještě jeden let, tak jsem si po kávě a neskutečně dobrém borůvkovém koláči z letištní velice pěkné restaurace ještě měla možnost nafotit nejen letadla která tedy lítala jak divá, tak i tandemové seskoky. Navíc jsem si i dobře popovídala s pánem který obsluhoval protože i on fotí. Suma sumárum krásně strávené sváteční dopoledne, spousta fotek a příslib dalšího možného letu na jaře, tentokrát směr Orlík....

Slíbila jsem vám ještě ....

 

.... ukázat jeden architektonický olomoucký skvost.

Tentokrát nejde on sakrální stavbu, nýbrž o rodinnou vilu. Jako má Brno svou vilu Tugenhadt  nebo Stiassni, Čelákovice Volmanovu vilu, Praha přímo celou kolonii funkcionalistických vil na Babě, tak Olomouc má svou vilu Primavesi. Na tuhle krasavici jsem narazila čistě náhodou při kontrole na zubní klinice, když jsem měla už šílenou chuť na kafe, ale na kavárnu ne a ne narazit. Až jsem narazila na jednu boční uličku a tou se vydala. A najednou vidím na zdi nápis kavárna Kafec. Navíc ta zeď byla velmi neobvyklá, a patřila k velmi krásné vile. Vešla jsem tedy malou brankou do zahrady a najednou se vila zjevila v plné kráse a já si připadala jak v pohádce. Krásně upravená zahrada, růžové loubí, v něm jemné stolečky a židle, a lákavá vůně kávy. Usadila jsem se pod růžovou pergolou a kochala se vůní nade mnou kvetoucích růží ....

Když jsem přijela domů a hledala podklady k článku o procházce Olomoucí, navíc jsem chtěla vědět co je zač tahle krasavice, zjistila jsem, o jaký skvost jde.

Stejně jako již zmiňované vily, i ona byla postavena pro bohatou rodinu, v tomto případě pro olomouckou bankéřskou rodinu Primavesi. Jedná se o nejcennější stavbu vídeňské secese ve střední Evropě. Mísí se v ní vídeňská i anglická secese, i baroko, které jí v těsném sousedství obklopuje. Konvikt a kostel sv. Michala, nedaleká kaple sv. Jana Sarkandera nebo arcibiskupské paláce v kterých sídlí různé fakulty olomoucké univerzity. Stojí na zajímavém pozemku který tvoří staré městské hradby. Do roku 1918 rodina doplňovala interiéry i exteriéry významnými uměleckými díly. Díky známosti s malířem Gustavem Klimtem byli vlastníky několika jeho děl a dokonce i členy rodiny portrétoval. 

Rodina Primavesi opustila nejdřív Olomouc a v roce 1922 i Moravu a usídlila se ve Vídni. V roce 1926 vilu koupil lékař František Koutný z Litovle a založil zde sanatorium. Kvůli tomu byla změněná vnitřní dispozice vily a odstraněná některá umělecká i řemeslná díla. 

Těsně před válkou se majitelem stal doktor Robert Pospíšil. V roce 48 byla vila znárodněna a přebudována na OÚNZ. Docházelo k postupné devastaci zbylého inventáře. V 80 letech 20. století byla vila prohlášená za kulturní památku. V roce 1992 byla vrácená dědicům doktora Pospíšila, ale záměr vilu rekonstruovat zkrachoval a vila dále chátrala.

Až v letech 97 - 2007 proběhla rekonstrukce kdy byla vile navrácena fasáda a vrátil se i původní inventář. V roce 2010 byla zařazena mezi národní kulturní památky ....