čtvrtek 9. ledna 2014

Úlet do světa psychologie?....


Rovnou říkám že lidská psýcha je věc,
které absolutně nerozumí. Taky na to nemám študie. Ale valnou většinu svého dospělého
života jsem strávila za pultem a tam se člověk někdy opravdu potkává se zajímavými jedinci.
Možná už ne zralými pro psychologa ale rovnou psychiatra.
Nehodlám tady dělat sáhodlouhé rozbory o tom co a proč a jak ovlivňuje naše konání. Jednak nejsem psycholog a ani nejsem Malkiel abych to dokázala tak vtipně a výstižně napsat a udělat takový pěkný rozbor jako on. A pak, sama bych toho psychologa určitě svými problémy a některými výstřelky zaměstnala na plný úvazek.
Spíš by mne zajímala jedna věc. Jestli naše psychika nás nutí předvídat.
Jestli nějak dokáže dopředu předznamenat věci budoucí.
V pondělí jsem jela do města. Byla mlha. Vzala jsem si proto foťák jestli se nepodaří udělat nějaké zajímavé snímky. O.K. To většinou my všichni fotomaniaci (možná že už to samo je na nějakou diagózu).Pár snímků jsem udělala, ostatně ty kostelní tu už jsou. I na cestě a ve městě. Ale už při jejich pořizování jsem věděla že je něco zvláštního ve vzduchu.
Když jsem přijela domů hned jsem si je postahovala a jak jsem je viděla věděla jsem že budou jen v jednom jediném tónu.
Všechny jsem tedy upravila a uložila a pak nastal výbuch. Ne žádný opravdový, to už bych tu asi tohle neklafala, ale výbuch nepřátelství, zášti a sobectví. Od člověka od kterého to bolí dvojnásob. Od vlastního dítěte. Vím že u nás už nějaký pátek panuje výbušná atmosféra způsobená dlouhodobým stresem a starostmi. A každá malá jiskřička dokáže zažehnout explozi o síle atomové bomby. A pak jen člověk může litovat toho co a že vůbec něco řekl. Jenže netuší že druhá strana to v sobě nese jako neskutečnou křivdu která otravuje jeho myšlení.A že to vmete člověku do tváře v okamžiku kdy to nejmíň čeká a tak že ho okamžitě srazí psychicky až někam na dno Mariánského příkopu. A že moje nálada bude celý den stejně tak bezbarvá....

Takže když jsem se pak znovu dívala na ty fotky a jejich (ne)barevnost tak jsem si položila otázku: Vedlo mne nějaké podvědomé tušení věcí příštích k tomu dát jim zrovna takový odstín? Smutný a truchlivý i když sami o sobě tak nevypadaly? Nebo to byl jen takový záchvat mé geniality?MrkajícíSmějící se

Ostatně jak jsem řekla na začátku, i já bych toho psychologa potřebovala jako sůl.....







Příště bez depresivní nebarevnosti....už sluníčkově Usmívající se