Rovnou říkám že lidská psýcha je věc,
které absolutně nerozumí. Taky na to nemám študie. Ale valnou většinu svého dospělého
života jsem strávila za pultem a tam se člověk někdy opravdu potkává se zajímavými jedinci.
Možná už ne zralými pro psychologa ale rovnou psychiatra.
Nehodlám tady dělat sáhodlouhé rozbory o tom co a proč a jak ovlivňuje naše konání. Jednak nejsem psycholog a ani nejsem Malkiel abych to dokázala tak vtipně a výstižně napsat a udělat takový pěkný rozbor jako on. A pak, sama bych toho psychologa určitě svými problémy a některými výstřelky zaměstnala na plný úvazek.
Spíš by mne zajímala jedna věc. Jestli naše psychika nás nutí předvídat.
Jestli nějak dokáže dopředu předznamenat věci budoucí.
V pondělí jsem jela do města. Byla mlha. Vzala jsem si proto foťák jestli se nepodaří udělat nějaké zajímavé snímky. O.K. To většinou my všichni fotomaniaci (možná že už to samo je na nějakou diagózu).Pár snímků jsem udělala, ostatně ty kostelní tu už jsou. I na cestě a ve městě. Ale už při jejich pořizování jsem věděla že je něco zvláštního ve vzduchu.
Když jsem přijela domů hned jsem si je postahovala a jak jsem je viděla věděla jsem že budou jen v jednom jediném tónu.
Všechny jsem tedy upravila a uložila a pak nastal výbuch. Ne žádný opravdový, to už bych tu asi tohle neklafala, ale výbuch nepřátelství, zášti a sobectví. Od člověka od kterého to bolí dvojnásob. Od vlastního dítěte. Vím že u nás už nějaký pátek panuje výbušná atmosféra způsobená dlouhodobým stresem a starostmi. A každá malá jiskřička dokáže zažehnout explozi o síle atomové bomby. A pak jen člověk může litovat toho co a že vůbec něco řekl. Jenže netuší že druhá strana to v sobě nese jako neskutečnou křivdu která otravuje jeho myšlení.A že to vmete člověku do tváře v okamžiku kdy to nejmíň čeká a tak že ho okamžitě srazí psychicky až někam na dno Mariánského příkopu. A že moje nálada bude celý den stejně tak bezbarvá....
Takže když jsem se pak znovu dívala na ty fotky a jejich (ne)barevnost tak jsem si položila otázku: Vedlo mne nějaké podvědomé tušení věcí příštích k tomu dát jim zrovna takový odstín? Smutný a truchlivý i když sami o sobě tak nevypadaly? Nebo to byl jen takový záchvat mé geniality?
Ostatně jak jsem řekla na začátku, i já bych toho psychologa potřebovala jako sůl.....
Příště bez depresivní nebarevnosti....už sluníčkově 
Vendy, fotky se mi vůbec nezdají depresivní, spíš takové tajemné. Moc se mi líbí. A k tomu výbuchu: ani nevíš, jak moc tě chápu. Já mám sice v dětech oporu, zato mě čím dál častěji těmi výbuchy obdařuje můj muž (dost často z alkoholového opojení). Taky to vždycky přijde nečekaně a taky mě to smete na dno, i když si říkám, že se tím už nebudu stresovat. Ono všude je něco....
OdpovědětVymazatFotky jsou parádní a vůbec mě nepřijdou smutné a truchlivé
OdpovědětVymazatVendy, mě se fotky líbí. Jsem spíš na barvičky, ale tentokrát bych řekla, že víc vyniknou jednobarevné.
OdpovědětVymazat[1]: Ony byly samy o sobě dost tajemné i bez toho abych je takhle zabarvila, ale jak jsem je viděla říkala jsem si že prostě nic jiného než tahle smutná nebarevnost se pro ně nehodí....
OdpovědětVymazat[3]: Zatím panuje křehké příměří, které ovšem může nějakým nevhodným slovem opět skončit v dalším výbuchu....což je situace dost na hlavu protože si musíš všechno co řekneš probírat abys náhodou něco zas nerozdmychala. Na rozdíl od muže kterýmu je jedno že já se mezi nima ocitám v situaci pingpongovýho míčku. Ať dám za pravdu komukoli jsem ta špatná....
OdpovědětVymazatSázím na genialitu
OdpovědětVymazat[5]: Což se nevylučuje. Géniové jsou povětšině i diagnostikovaní blázni kteří potřebují péči psychologů nebo psychiatrů....
OdpovědětVymazatTy první mi spíše připadají jako nostalgické.
OdpovědětVymazatFotky jsou krásné .
OdpovědětVymazat[7]: V tom případě se sítím být nedoceněným géniem, protože péči psychiatra leckdy akutně potřebuju
OdpovědětVymazatFotky jsou krásné, vzhledem k času , kdy byli foceny, prostě zima bez sněhu. A nálada doma, to se srovná, nedělej jim ,,pingpongový míček ".
OdpovědětVymazat[11]: Jó holka, to se lehko řekne za to hůř dělá....protože muž když jsem na straně dcery mě to zazlívá že jsem s ní spolčená proti němu a dcera mi zase vyčítá že když souhlasím s mužem že jsem jí podrazila....a při tom ani jeden není schopnej uznat že dělaj chyby....
OdpovědětVymazat[10]: Myslím že nejsi sama....horší je když si blázen o sobě myslí jak je geniální a v tomto bludu řídí třeba stát(ostatně v politice je takových lidí hafo)než když si génius neuvědomuje že je tak trochu blázen....
OdpovědětVymazatAhoj Vendy, k fotkám Ti řeknu jen to, že jsou úžasné, a já naprosto chápu diagnózu, že si vezmeš foťák v předtuše a náhoda tomu chce, že uděláš boží fotky, tohle umí udělat velkou radost. Mám strašně ráda takovou atmošku fotek, i když se zdá melancholická (jo taky bych psychologa zaměstnala !-D).....K těm vztahům v rodině bohužel řeknu to, že mě to moc mrzí, ale znám to taky. Bohužel občas musím s bezmocí přihlížet, že se asi člověk fakt nezavděčí všem, byť své blízké miluje a kolikrát raději vypadnu z domu....abych neměla pocit lítosti, že se starám a akorát za to schytám...Od nejbližších to bolí nejvíc, u cizích to člověk tak nějak "čeká"...ale i tohle jednou přejde aspoň doufám. Já teď hodně válčím s pubertou a jestli to přežiju a nestane se ze mě alkoholik, tak to bude jeden z mých životních úspěchů !-). Drž se focení, to Ti jde úžasně a ostatní se srovná. Moc Ti to přeju!
OdpovědětVymazatVendy, nikdo Ti nenapsal, že ty fotky mu připadají depresivní. Budu za černou ovci a napíšu, že mně ano. Myslím si, že sis záběry vybírala podvědomě podle stavu své duše. I když jsi je dodatečně ještě upravila. Třeba Tě ty fotky trošku nakopnou více přemýšlet, méně jednat. Myslím méně jednat impulzívně. Třeba se tím něco vyřeší. Třeba si tím lidé kolem Tebe něco uvědomí. Že všechno není v pořádku, že můžeš být raněná i Ty. Snad mne za mé myšlenkové pochody nezatratíš. Hlavu vzhůru, přeji Ti vše lepší.
OdpovědětVymazatVendy, předvídat můžeš, ale ne prostřednictvím fotek. To je shoda náhod, že zrovna bylo takové počasí a právě ono /ta tma a mlha a nepříjemno/ spustilo něco, co už bylo dlouho polačováno a došlo k výbuchu. Vždyť přece na výlet jsi jela docela dobře naladěná a s úmyslem něco zajímavého vyfotit, neee?? Nebo jsi už byla předtím moc smutná a naštvaná
OdpovědětVymazatFotky jsou krásné. Byl to záchvat tvé geniality.
OdpovědětVymazat[9]: mám stejné přání jako Karla!
OdpovědětVymazatAť to bylo jakkoliv, jsou fantastické, geniální
OdpovědětVymazat[12]:U nás to bylo taky tak a tak jsem to rozstřihla. Já a ten můj patříme k sobě a synek je plnoletý, takže, přijít a svěřit se může, na poradu ano, ale nebude se plést mezi nás a musím říct, že to funguje a je klid.
OdpovědětVymazat"Mha přede mnou, mha za mnou!"
OdpovědětVymazatVendy, ten melancholický tón si vyžádalo melancholické zabarvení celého dne. Jak chceš dělat slunné fotky, když je mlha a pošmourno? A povedly se ti fotky náramné, (jako vždy), můj favorit je fotka s lampou.
OdpovědětVymazatFotky sú krásne, tajomné. Ťažkú tému si si vybrala na rozoberanie.
OdpovědětVymazat[23]: Jo, to je takové rozjímání o nemsrtelnosti chrousta....nebo blbosti?
OdpovědětVymazat[22]: Ono takhle bylo jen krátkou dobu, během půl hodiny co jsem chodila po městě vylezlo sluníčko, to ostatně bude na dalších fotkách. Takže tím to tak až moc nebylo, prostě mne něco nutkalo je takhle upravit....jak jsem psala zatím vládne křehké příměří ale není to lehké.
OdpovědětVymazat[21]: Bez cibule, s cibulí
OdpovědětVymazat[20]: Kdybych to taky tak mohla udělat. Jenže ono to tak nefunguje. Mužskej je hned se vším hotovej, není schopnej situaci probrat ze všech stran a rovnou odsoudí. Dcera zase vidí jen sebe a upředňostnuje jen svůj názor a není ochotná brát v potaz i jiné argumenty. Takže já jednoduše nemůžu stát jen za jedním nebo druhým jelikož v mnoha věcech které bývají právě těmi spouštěcími mechanismy je vina na obou stranách. Takže ať udělám to že souhlasím s někým z nich nebo je pošlu oba do háje jsem ta na kterou se pak vyleje vztek jich obou....
OdpovědětVymazat[19]: Díky ....
OdpovědětVymazat[17]: NO! To jsem chtěla samozřejmě celou dobu slyšet
OdpovědětVymazatFesacke fotky! A mimochodom, psychiatra (este viac nez psychologa) potrebujeme vlastne vsetci a furt!
OdpovědětVymazat[15]: Samozřejmě že můžeš být za černou ovci, ty fotky ten nádech deprese mají...Tak to že jsem impulzivní mi říká i kamarád, že bych měla víc probírat situaci než začnu jednat. Jenže jemu se to říká, děti má už velké a navíc s ním nebydlí. Já se neumím hádat, prostě neumím. Proto se snažím hádkám vyhýbat tím že raději buď tiše snáším věci za který by dceru už někdo jinej vyprovodil a zabouchnul za ní dveře, nebo od problému utíkám. A když nakonec se to vyhrotí do hádky, sklapnu a rozbrečím se. Neumím argumentovat, začnu koktat a mlít nesmysly. Ovšem že pak mne napadá tisíce rozumných argumentů jen je ze sebe nedokážu dostat v ten pravej okamžik a pak už je to k ničemu....
OdpovědětVymazat[30]: Díky za pochvalu i přání....už mi tvoje návštěvy začínaly chybět
OdpovědětVymazat[14]: Dlouhodobej stres a strach jsou sviňa a pak si vybírají takovou daň v podobě hádek a nespravedlností vůči sobě navzájem. Je smutné že to tak je a že si někdy dcera neuvědomuje dopad svých "křižáckých" tažení za spravedlnost. Ovšem jen za její a v jejím podání. Vybíjí svou frustraci z nepovedených vztahů, stejně jako nás s mužem frustruje situace s podnikáním....takže si to pak vyléváme jeden na druhém a na třetím. Já vypadla z domu v jednadvaceti a nemám tedy zkušenost se soužítím s rodiči tak dlouho, a neumím se asi k tomu nijak postavit....
OdpovědětVymazat[31]: Taky se neumím hádat, neumím a nechci. Nejsi tedy sama a nedivím se Ti. A když mám problém, taky se uzavírám do sebe. K hádkám mám averzi.
OdpovědětVymazat[33]:Je to tak, ty stresy má každý a každý jiné a když se to pak v rodině sejde, tak to nemusí být příjemný. No já odešla taky z domu ve dvaceti...takže bych taky nevěděla, jak se k tomu postavit a momentálně mi ještě děti dlouho z hnízda neodejdou - teda vlastně pokud se dcera dostane na střední kam chce, tak půjde už na intr, tak to mám trošku opačně, že mi spíš bude chybět...Ony ty vztahy nejsou jednoduché a mám pocit, že být matkou je taky dost nevděčná "práce" - za všecko když tak může ona, že jo...Občas mám taky pocity sebelítosti, ale to je fakt lepší se sebrat a jít do aťasu a čekat až se to všecko nějak "utřepe" a dotyční pochopí, že takhle to nejde. Držím pěsti, jak s podnikáním, tak ať stresy brzo přejdou. Hlavně zdraví!
OdpovědětVymazat[27]:Mormoni, ať si trhnou a neotravují tě, smích, to bude ono, až zas něco bude, nemáš čas, protože se musíš smát
OdpovědětVymazatNebarevnost fotek není vůbec depresivní, Vendy! První dva snímky jsou naprosto úžasné!
OdpovědětVymazat