Stále vám dlužím .....

 

.... odpověď na to, co se dělo o víkendu 7.5. letošního

roku. Pár slovy. Dosti zajímavých věcí. jak už jsem párkrát zmínila, ke kulatinám si většinou dárky kupuju sama. Nejen proto, že nějak moc dárky nedostávám, ale taky proto, abych měla něco podle sebe a pro svou radost. K padesátinám to bylo první tetování a focení na trochu vyšší úrovni než jsou fotky na občanku. Byla jsem z obojího tenkrát strašně nadšená. Jenže jak člověk sám začal víc přičichat k focení a jak se mu v mejlech začaly objevovat inspirace na tetování, tak pomalu začne dostávat víc a víc chuť na něco lepšího.

Takže k pětapadesátinám jsem si nadělila trochu jiné a větší tetování. No a přišly šedesátiny. Takže se nabízí samozřejmě další tetování a další focení... jenže do toho zasáhl velmi nepřátelský koronavirus a tak jsem si musela své choutky splnit částečně až letos. Dárky jsem si nachystala tři, z toho jeden se mi splnil, druhý a třetí zatím čekají na splnění. Let balónem a tetování. To proto, že jsem si zatím úplně nenašla motiv, a na ten let zatím čekám. Tudíž co zbývá? Focení!

Pro něj jsem si vybrala na fb jednu skvělou pražskou fotografku, která s láskou a radostí fotí nás velký holky. A dokazuje nám, že vrásky, celulitida, špeky a jiné známky opotřebení životem jsou věci, které můžeme nosit i s noblesou a grácií, a že vlastně nezáleží na tom jak vypadáme, a kolik nám je let, ale jak se cítíme. Má k tomu naprosto skvělou hlášku. "Nejlepší make-up pro ženu je úsměv ...."

A fákt má pravdu. I když ono nějaké to přišmrncnutí vizážistkou taky není k zahození. A tak jsem se v sobotu 7. května vypravila do Prahy abych si zas jednou užila tu skvělou atmosféru focení, chvíle kdy se o mě stará i někdo jiný, a kdo mi dá na pár hodin pocit že jsem prostě hvězda! A stejně jako poprvé i teď jsem si to užívala naplno. Ono taky jak by ne, jak paní fotografka Eva tak vizážistka Zlata prostě jsou stejná krevní skupina, usmáté a ukecané stejně jak já, sopky energie a dobré nálady, smrště pohody, obě dokáží člověka naprosto dostat do luxusní pohody, takže focení zvládne i ten nejtrémovatější trémista levou zadní a jen tak letem světem. A když si navíc začnou povídat dvě fotografky, jedna profík a jedna jen tak aby se neřeklo, je o témata k povídání postaráno. Protože jsem sebou měla jak jinak foťák, tak jsem si udělala pár fotek z ateliéru....

Poezie jarní květeny .....

.... z luhů, lesů a zahrady. Něco z dřívějška, něco z minulosti

nedávné. Něco odsud a něco z Brd. Něco slunečného a něco když bylo zataženo. Prostě jak se mi kdy co ukázalo před objektivem a co jsem považovala za vhodné vyfotit ....

Pampeliškově ....

 

.... z Litomyšle i Mníšku. Než mi dorazí 

něco, co bude pro mne hodně velkým překvapením, a z čeho budu moct časově čerpat pro článek o velkých překvapeních, musím zatím čerpat z toho co jsem nafotila letem světem po okolí. Většina dnešních fotek vznikla v Litomyšli, v den, kdy jsem měla poloviční babičkovský úvazek. Poloviční proto, že sice dcera byla taky doma, ale potřebovala na kontrolu na kožní, takže jsem měla po tu dobu na starost Bobuli kterou jsme společně vyzvedly ze školky. Jedním z jejích oblíbených míst je hřiště Vodní valy, nově zrekonstruovaný areál podél břehu Loučné. Tady jsme čekaly na mámu až dorazí z kontroly. Mne zaujal trávník plný pampelišek smíchaných se sedmikráskami. jak se do nich opíralo sluníčko, zářily do dálky. Takže když jsme šly domů, neodolala jsem a musela něco zkusit. Jen tedy fotit za sluníčka přes displej je dost velký opruz, není na něm skoro nic vidět, takže jsem objekty spíš jen tak odhadovala .....

Druhou jarní královnou .....

 

.... krásy v zahradách a parcích je pro mne japonská

třešeň čili sakura. Má mnoho odrůd a podob, některé kvetou velmi záhy drobnými růžovými a jednoduchými květy, jiné si své květy nechávají na květnové dny, kdy rozzáří mnohé zahrady, parky nebo ulice. I když kvete jen krátce, a zůstává po ní zem zasypaná růžovými vločkami jako po chumelenici, ostatně když fouká vítr tak to tak skoro vypadá, neodmyslitelně k jaru patří. Svou jemnou vůní dokáže vzduch naplnit spolu s šeříky, jabloněmi, čerstvě se klubajícími listy a trávou onou nedefinovatelnou ale překrásnou vůní která patří jen těm prvním teplým a rozkvetlým jarním dnům ....

Definitivně zhasly ....

.... Ohnivé vozy a další ráj už nikdo nedobije.

17. května zemřel další můj oblíbenec z hudební scény. Řecký hudebník a skladatel Evangelos Odyseas Papathanasiu známější pod jménem Vangelis. Když jsem před ne tak dlouhou dobou přispívala do Chudobčiny Hudební abecedy na písmeno V nenapadlo mne, že malý medailonek který jsem psala bude vlastně poslední povídání o tomto průkopníkovi elektronické hudby za jeho života. Vangelisovi bylo 79 let. Jeho hudba nedoprovázela jen špičkové filmy, ale zněla při různých velkých sportovních akcích. V roce 1997 zněla v Řecku jeho hudba při MS světa v atletice, pro fotbalové mistrovství světa v Japonsku a Koreji v roce 2002 napsal hymnu, při OH v roce 2000 v Sydney a 2004 v Aténách zněla jeho tvorba a při zahajovacím ceremoniálu na OH v Londýně v roce 2012 zazněla Oscarem oceněná skladba Ohnivé vozy ze stejnojmenného filmu ....

Technika je definitivně ....

 

.... za námi a čekají nás opět květy. Když jsem minule

utekla z chaty kvůli nepřízni počasí, věděla jsem, že se tam dostanu až druhý květnový víkend. A že nestihnu v květu mou oblíbenou magnólii v zámeckém parku. Že už bude buď úplně odkvetlá nebo jen s pár květy. To samé i se sakurami. Netušila jsem, jestli ještě poslední dubnový den vůbec tady široko daleko nějaké pokvetou. Nakonec jsem ale dopadla nadmíru dobře co se týče focení těchto dvou krasavic a troufám si říct bezesporu i královen jarních zahrad či alejí. A to dokonce na několika místech. Takže po ixté a zas se můžete kochat krásou květů magnólií a sakur. A jelikož je jich dost, každá má své vlastní přehlídkové molo ....

Skončili jsme s .....

 

.... vozidly čtyřstopými, a dneska se podíváme

na pár těch dvoustopých. Já kouzlu motorek tedy nepodlehla, byť jako malá jsem se vozila v sajdě naší Jawy 350. Asi to je důvodem, proč jsem k motorkám nepřilnula. Líbí se mi jako artefakt, to ano, a ráda se na pěkné nablýskané Harleye či BMW podívám, ale jezdit na nich jako spolujezdec nebo řidič ee. Já raději jistotu a stabilitu čtyř kol. A kdybych chtěla cítít vítr ve vlasech za jízdy, tak klíďo v kabriu. Ostatně synek mi tu projížďku stále slibuje. Takže asi bude muset přijít trochu větší úplatek než deset rakviček za natažení střechy altánku 😁 ....

Zaměřeno na .....

 

.... na detail. Aut jako celků tady bylo dost, a tak se

teď soustředíme na některé zajímavé detaily. Těch mají asi ponejvíc ta rokem výroby z počátku minulého století. To se ještě detailu věnovala velká pozornost. Ale najdou se i výjimky, obzvlášť u aut americké provenience. Ta se obzvlášť v padesátých a šedesátých letech šperkovala různými podivnými výrůstky na karosérii. Myslím že přeborníkem v tom byla značka Cadillac. Na což se můžete podívat i v dnešních fotkách. Dalším zajímavým detailem byly sošky na špici kapoty. Dnes už jí najdeme jen u jediného auta a to u britské ikony Rolls Royce. Dokonce i takový Ford měl na kapotě sošku letící holubice (holuba), než později přešel na klasický jednoduchý modrý ovál se stříbrným nápisem Ford. V naší době si ještě pak podržel Mercedes svou legendární hvězdu, než jí definitivně přestěhoval dopředu na chladič .....

To nejlepší ....

 

.... z veteránů nás teprve čeká. Opravdu těch echt. 

Ty mne vždycky dokáží dostat do varu, obzvlášť když mám po ruce foťák. Elegance par excellence, nablýskaný lak i chrom, kožené tapecírunky, majestátnost. Ovšem moc pohodlí asi ne, protože co si budeme povídat, úzká kola, některé vozy vlastně z valné části ze dřeva.... no cestovat na dlouhou trasu bych s nimi asi nechtěla. Ale ve své době to prostě byl luxus oproti kočárům ....

O tom, že Lázně ducha ....

 

.... jsou skvělý počin, netřeba moc dlouho diskutovat.

Že jsou některými návštěvníky dotažené do dokonalosti, tak o tom žádná! Že nabízejí jak dobré pití, tak dobrou krmi v místech zvané Lázeňské prameny je už také známá věc, dokonce kdo se nedostane na zahájení, má možnost ochutnávat lázeňské prameny celý rok, jak se vlastně na lázně sluší a patří. A dokonce může i soutěžit a příští rok, na zahájení 12, lázeňské sezóny můžete i něco vyhrát. 

Že se na tuhle akci těší mnoho návštěvníků, ať už těch, kteří se outfitem vrátí na den do minulého či předminulého století, tak i ti holdující době ne dávno minulé. No jo, ale i ona už patří do minulého století! Jde o milovníky starších  i starých čtyř či dvoustopých vozidel. Dneska se podíváme na ta mladší. Mezi veterány dnes patří automobily do roku výroby 1972. Myslím že i mnohými jste jezdili, ale určitě je znáte všichni. Tedy ty co brázdili naše silnice. Ty které si to frčeli po Route 66 už asi moc ne, a ty které jezdili na kapitalistickém západě tak leda ze starších filmů, kdy v nich většinou jezdil nějaký echt padouch. Anebo James. James Bond.

Ať tak či tak, své kouzlo mají všechny, a i když nablýskaní byli všichni, mě prostě berou víc ta starší autí. Možná kvůli tomu že i já byla vždycky na starší? (chlapce) 😉 ....

Zbavte se roušek ....

 

.... dejte si doušek! Nejvíce se nudí, lidé duchem chudí!

Člověk velkodušný, má vyhlídky slušný! Krásný život pozemský, když zas teče plzeňský! Častěji než uši, čistěte svou duši! Choďte pěšky - chraňte ježky - maj to těžký! atd. atd.

Možná si teď myslíte, že se ze mne stala druhá teta Kateřina ze Saturnina, ale kdepak, jen jsem citovala z Lázeňského oběžníku  k zahájení 11. sezóny Lázní ducha v Litomyšli. Po dvou letech kdy se díky kovidu nic nekonalo, i po letech kdy jsem buď nestíhala, nebo nebylo počasí které by člověka vytáhlo k tomu sednout na bus a vyrazit do Litomky, se konečně opět situace vrátila do normálu. Krásný slunečný den, zahrada posekaná, i jiné zahradní práce hotové, doma nikdo, takže se nemusím zabývat vařením, vrátit se můžu kdykoli (jsem si myslela, ale zmýlila jsem se, autobus jsem musela stihnout do půl páté, jinak bych se musela buď nakvartýrovat k dceři nebo jít pěšky. Za a) by bylo správně ) takže hurá na stanici vyráží se. Že bude asi hodně lidí se ukázalo už na nádraží, někteří to vzali i s dobovým oblečením, či alespoň jeho napodobením, kdy autobus vyjížděl už dost zaplněný. Na dalších stanicích se doplňoval a u zámku se ven vyvalil dav nadšených lidí. 

Podle programu se akorát měli začít sjíždět veteráni z litomyšlského Veterán klubu, na přehlídku na Zámeckém návrší. A taky že jo, jen jsem došla od zastávky k zámku, začali najíždět první fešáci. Účastnili se i auta do roku výroby 1970 (vlastně tam mohl být i syn s jeho veteránským VW Golf 1 Kabrio, který je členem litomyšlského klubu, jenže ten vyspával oslavu narození jedné malé zahradnice někde u čerstvého otce) ale i ta mnohem starší. Lidí tedy bylo hafo, fotografů taky, takže dodržet nějakou kompozici která by k něčemu byla a hlavně tam nikdo nestrašil v záběru bylo popravdě skoro nemožné. Takže jsem prostě zaklekla a fotila a fotila a fotila. Zjistila jsem, že až takhle moc a opravdu foťákem jsem fotila jako jediná ženská. Ty ostatní si dělaly jen tak aby se neřeklo mobilovky. Taky nepotřebovaly ovšem náměty na články, že....

Ale nebyla to jen autí která mne zaujala, ale i mnozí lidičkové kteří se opět dostavili v oblečení z let dvacátých minulého století, ale i celého století předminulého. A někteří to vzali opravdu z gruntu a se vším všudy! Dokonce i dítka svá oblékli do dobového oblečení. 

A třetím objektem mého zájmu byly, jak jinak květy. Bála jsem se, že ty jarní dvě krasavice, sakury a magnólie jsem už prošvihla, ale nakonec jsem s radostí zjistila, že sakury teprve rozkvétají a i ty magnólie se ještě tuží. Takže jsem plynule od aut a lidiček přešla do království kytiček. Jako inspiraci jsem pocucávala nápoj z jednoho lázeňského pramene, jak jinak než můj (a Padesátky) oblíbený Aperol. A u stánků s ne levnou krásou jsem si zakoupila náramek. Z minerálů. Už dlouho jsem po nich pokukovala a tak jsem si řekla že do něj tedy půjdu. K mému znamení krom ametystu ještě přináleží jadeit a já si vybrala kombinaci růžového jadeitu a horského křišťálu.

Podporuje lásku, kreativitu, myšlení, ale zároveň vrací Rybí snílky na pevnou zem.... I když v mém případě by to muselo být imaginární tunové závaží aby mne drželo v realitě ....

Když už jsem měla všechno co jsem chtěla nafotit nafotila, co jsem si chtěla projít prošla (na hlavní náměstí jsem už nešla, byť i tam byl tentokrát program) vzala jsem to k dceři. Ona sama byla tedy v práci, ale říkala jsem si, že aspoň překvapím Bobuli. Hoďku jsem jí překážela v rozhovorech přes plot (mě by to nevadilo, ale táta jí neustále honil, že až odjedu, bude zas brečet že si mě neužila) a když jsem konečně zvedla kotvy a vyrazila na autobus velice ráda šla se mnou a zapadla k sousedům. Krátce jsem ještě na stanici pohovořila s probudivším se synkem který se také vyrazil podívat. Jen místo toho, aby se autobus ukázal něco málo po čtvrt na pět, přijel až ve třičtvrtě, tolik lidí zas cestou zpátky nabíral. Už jsem myslela že vyrazím zpátky a někde najdu synátora o pojedu domů s nimi. 

Doma jsem si uvařila véču a k završení krásného dne jsem si udělala své malé soukromé čarodějnice. Potřebovala jsem totiž zase spálit něco málo co zbylo po stříhání stromů a co už drtič odmítal drtit a v tom ovzduší plném vůně z mnoha jiných ohňů se to

 krásně ztratilo ....