Dnes je to na týden přesně stejný den a počasí i nálada. Šedivo a uplakano a opět je někdo z blízkých v nemocnici. Minulý týden to byla cesta bez návratu, ale teď musím doufat a a pevně věřit že návrat je a všechno bude zase O.K. Proč? Zkolaboval mi muž. Jen tak, zničehož nic. V jednu chvíli seděl normálně u počítače a v druhé se rozkřičel bolestí a dostal epileptický záchvat. A to epileptik není! Jak jsem se dozvěděla večer od neurologa, stává se to když je člověk v ohromném nervovovém presu. A to poslední dva roky opravdu je. Když se k tomu přidá nechuť změnit životosprávu a odříci si pár lahvinek piva, víc se pohybovat na čerstvém vzduchu dopadne to tak že přijede prostě jednoho dne rychlá. Naštěstí jen sanita, ne smrt....
Takže doufám, že je dost poučen a vyplašen. Požádala jsem doktorku aby mu řekla všechno pěkně tvrdě a naplno co ho čeká pokud se nebude ochoten nějak chovat jinak, protože naše prosby a žádosti na vědomí nebere...
Znáte všichni pravidlo tří, já si jen říkám, že už to byl ten poslední do třetice, že první byl dceřin rozchod, druhá smrt mého otce a třetí tohle varování muži. Protože jinak by mne asi taky za chvíli vezli....jenže do blázince!
Minulý týden jsem ještě na chatě nafotila tyhle dešťové....
A tyhle dneska....
Tak já vím že jsou lepší barevné květinkové když je šeredně, ale i tyhle jsou snad pěkné....