pondělí 27. dubna 2020

Tak trochu...




.... neplánované blogové prázdniny mi nastaly od pátku. Chtěla jsem konečně zase dát notbůčkovi čistý kabátek, jenže místo očekávané čistící pěny mi na klávesnici vylítlo něco silně připomínající jednu tělní tekutinu kterou pánové vylučují ve chvílích nejvyššího vzrušení. Docela mne to vyděsilo, honem jsem ten divnej matroš rozmatlala po celém noťasovi, pořádně vyčistila, vyleštila a s láskou se kochala že zas vypadá jak nový.
Horší to ovšem bylo v sobotu, když jsem ho chtěla pustit. Nejdřív se ozval táhlý nepřerušovaný tón připomínající sirénu, takže jsem ho okamžitě zas vypla. Při druhém zapnutí bylo sice ticho, ale objevilo se zas nějaké hlášení. A tak to šlo pořád. Siréna, hlášení, siréna, hlášení... Když jsem to předvedla polovici, řekl že zřejmě to čistidlo slepilo klávesnici či přerušilo kontakty a vzal notbůčka ven kde mu prosprchoval klávesnici lihem. To mělo za následek to, že sice opět při zapnutí začala ječet siréna, ale po chvíli přestala a noťas normálně naskočil. Ovšem velmi nenormálně (ne) funguje klávesnice. Takže dnes musí notbůček do nemocnice. Doufám že mi ho tam uzdraví, protože psát cokoli delšího než smsku nebo odpověď na chatu na tabletu je šílený vopruz, navíc vkládání fotek jsem doposud taky nezvládla, nemluvě o tom, že nevím jak do něj ty fotky vůbec dostat.
Tudíž suma sumárum. Číst vaše blogy ano, odpovídat to už bude horší a u mě ticho po pěšině. Doufám že ne napořád. 

pátek 24. dubna 2020

Tak nám soud ...





.... trochu počechral peříčka. Tedy spíš vládě a její strategii. Vyhlásil, že některá z opatření která de facto zlikvidovala valnou část třídy podnikatelů a živnostníků, zákaz pohybu a ještě něco málo navíc byla neoprávněná, nebo vyhlášená dle špatného klíče, a že tedy jsou neústavní. Vláda, aby si zachovala alespoň poslední špetku důvěry a zachovala tvář tedy dovolila lidem pohyb volný, ovšem jen po deseti lidech (cizích) rodiny můžou mít počet členů jaký chtějí. A otevřela hranice! Aspoň pro Čechy, kteří si prostě nemůžou pomoci a místo poznávání naší krásné země, kterou vlastně už některé generace mnohdy ani neznají, musí jezdit všude možně jinde. Neříkám, že nepoznávat i širší svět není dobrá věc, nicméně stále si myslím že by mělo platit že zdraví je na prvním místě, a trajdat po světě není až taková priorita. A teď jen můžeme čekat co z toho všeho vzejde. Soudní výnos pootevřel cestu podnikatelům k žalobám o náhradu škody, které se stát chtěl vyhnout tím, že zrušil jedno opatření (to o krizovém stavu, kdy by platit musel) a nahradil ho jiným ( tím o zdraví, kde se placení náhrad vyhnul). Pro mnohé to asi je dobrá zpráva a žaloby asi začnou lítat vzduchem jak vlaštovky před deštěm, jenže otázkou je, kdo tohle všechno zaplatí.... mocná strážkyně státní kasy už teď chrastí zbraněmi v podobě zvýšení daní, byť její rodné sdružení ve svých volebních kampaních svatosvatě slibovalo, že ono daně zvyšovat nebude! Aby ANO, mohlo být líp.... jako člověk, který podnikal a jako žena drobného živnostníka který už dlouhou dobu bojuje o přežití chápu, že to je pro mnohé jediná šance jak alespoň trochu zachránit svoje firmičky a podnikání, leč mám velké obavy, a ekonomové to potvrzují, že nakonec všechno to co nám vláda tak krásně servírovala a čím se chlubí jako podporou, ve finále zaplatíme opět všichni na vyšších daních ze všeho ....

čtvrtek 23. dubna 2020

Kvítka lesní i zahradní ...






.... která jsem kde objevila. Některé jsou opravdu úlovky z lesa, jiné, byť je tam také můžete najít, jsou ze zahrady kde mi také rozkvétají ....

středa 22. dubna 2020

A zpátky ...





.... ke květům. Jmenovitě ještě ke koniklecům. Ti už mi rozkvetli všichni, a musím říct že mi udělali ne malou, ale ohromnou radost. Vloni zakoupení v Polsku, takoví nijací chlupáčci s jedním květem a pár listy se stačili za zimu zmátořit do solidních bochánků plných květů. A stále rozkvétají nová poupata. K nim o něco později přibyl i jeden koupený tady, ten se tedy pochlubil jen dvěma květy. Takže jen ten, který je tu už tři roky se letos moc neukázal. Ale jsem ráda za to, že alespoň vydržel a nezašel. No je vidět, že tu není jejich hlavní likvidátor Bačí, nevím proč, strašně si oblíbil je očůrávat, čímž mi je vždycky spolehlivě zahubil ....

úterý 21. dubna 2020

To sluníčko mi ...






.... prostě nedá spát. O víkendu si pro změnu vybralo za cíl stěnu nad schodištěm. Tam jsem kdysi udělala takovou polici ze starých dřevěných futer která jsme měnili. Byla krásně tvarovaná a bylo mi líto je vyhodit. Takže jsem jen obrousila starou barvu a natřela novou lazurou. A jelikož zrovna tohle místo je děsně naprd s úklidem, protože dodnes tam není hotové zakrytí izolace střechy, není možné tam tak dobře mít všechno vymazlené a uklizené, navíc je i špatně přístupné, jako dekorace tam mám jak staré zajímavé lahve které jsme tu našli, tak i novější od vína které se mi něčím zalíbily. Do nich sušený řebříček a je hotovo. Čistě náhodou jsem nahoru pro něco šla a zaujalo mne nasvícení stěny. Takže hupky dupky zas dolů pro foťák a vyzkoušela jsem si pár záběrů ....

pondělí 20. dubna 2020

Když se zamiluje ...







.... Smrt. Zajímavá myšlenka, že? Pokud si myslíte, že to nejde, tak se podívejte na film " Seznamte se. Joe Black "...

Téma určitého kamarádství Smrťáka se smrtelníkem je nám Čechům velmi dobře známo z filmu Dařbuján a Pandrhola. Byť se pan Lohniský zhostil role více než dobře, s ním opravdu nerad člověk odcházel. Režisér Brest ale šel jinou cestou. Smrti dal tvář krásného mladého muže s úsměvem za kterým by šel člověk světa kraj a očí modrých jak letní obloha.

Pár dní před svými šedesátými pátými narozeninami začne slýchat do té doby život si užívající mediální magnát Bill Parrish (Anthony Hopkins) divný hlas. Opakuje jeho myšlenky, jeho slova a ozývá se v tu nejméně vhodnou dobu. Jeho starší dcera Allison (Marcia Gay Harden) mu chystá obrovskou oslavu narozenin, jeho spolupracovníci ho tlačí do něčeho co on nechce a do toho začne mít velké problémy se srdcem. A hlas se ozývá dál a chce od Billa jednu jedinou odpověď, aby Bill poznal kdo je.
Mladší Billova dcera Susan (Clair Forlani), lékařka, která má velmi nudný vztah s jedním s otcových spolupracovníků potká v kavárně neznámého sympatického mladíka (Brad Pitt) s kterým se dá do řeči a po společně vypité kávě a hodinách povídání zjistí, že si oba jsou nesmírně sympatičtí. Nicméně oba se rozejdou jako cizí lidé s tím, že už se snad někdy zas potkají. Jenže co Susan netuší je to, že v zápětí po jejich rozloučení mladíka srazí auto.

Bill ve svém newyorském bytě pořádá pro rodinu večeři, když náhle zas zaslechne ten hlas který mu říká, že stojí před dveřmi a che aby ho pustil dál. Pošle tedy služebnou otevřít a ta s překvapením přijde ohlásit, že venku na něj čeká nějaký mladý muž. Bill ho nechá uvést do knihovny a jde za ním. Nikde však nikoho nevidí. Ale začne s ním rozmlouvat ten hlas. Najednou ovšem začíná Bill chápat kdo a co to je. Z hloubi knihovny se tedy vynoří Smrt. Má podobu onoho mladíka z kavárny, od kterého, jak říká si potřeboval půjčit tělo a udělá Billovi nabídku. Za to, že ho provede světem živých, ukáže mu jak to v něm chodí, a pomůže mu poznat lidi dostane odklad. Bude si moci užít svou oslavu, rozloučit se s dcerami a uspořádat svoje záležitosti a až řekne, mohou odejít. Má to však jeden háček, Smrt s ním bude neustále, bude s ním všude chodit a on ho musí všude sebou brát. Tudíž i na tuto rodinou večeři. 

Bill tedy představí překvapené rodině neznámého mladíka který působí velice nezvyklým dojmem jak svého nového a velmi důležitého spolupracovníka jako Joea Blacka. Když dorazí na večeři Susan, je velmi překvapená, že u stolu vidí onoho mladíka z rána. A od té doby se začíná rozvíjet úžasná zápletka o tom jak to vypadá, když se Smrt zamiluje .... jak to dopadne, to vám neřeknu. Kdo viděl ví, kdo ne a koho to zaujalo může si film stáhnout nebo se podívat do archivu na Nova Cinema. Film byl zařazen do žánru drama, ale podle mne spíš si zaslouží označení romantický. Ale je v něm i něco veselého a laskavého. 

Výkony Anthonyho Hopkinse i Brada Pitta jsou špičkové, však jsou oba také špičkoví herci a nejednou to dokázali, ovšem musím za sebe říct, že Brad si střihnul svou roli opravdu virtuózně. Jeho Smrt je totiž nejen k sežrání, ale zároveň v sobě nese komično i smutek, údiv i zlo, laskavost i určitou pomstychtivost. A stoický klid. Dokáže skvěle kouzlit výrazy ve tváři. Jednou je to rozpačitý mladík, podruhé velké radostné dítě, pak neskonale překvapený a uchvácený muž nebo tvrdý byznysmen. V závěru filmu vlastně zjistíte, že tentokrát není Smrt vítězem, ale poraženým. Byť si svého člověka sebou odvádí. Když totiž Bill položí Smrti otázku " Je strašně těžké tohle všechno opustit, že? " Smrt po chvíli zaváhání odpoví "Ano, je to velmi těžké " ...

SEZNAMTE SE, JOE BLACK
Meet Joe Black
USA, 1998
Režie: Martin Brest
Kamera: Emmanuel Lubezki
Scénář: Bo Goldman, Kevin Wade, Maxwell Anderson
Hudba: Thomas Newman
Hrají: Anthony Hopkins, Brad Pitt, Claire Forlani, Jack Weber ...






Procházkojc, Doležalojc....







.... jste jedna horší jak druhá! 😉😀Tak tady jí máte! ....


Pokud by chtěl někdo tenhle obrázek poslat někomu na čarodějnice, klidně si ho stáhněte....

neděle 19. dubna 2020

Z čeho všeho....






.... může mít jeden radost. A stačí k tomu jeden komentář. Jmenovitě Tlusťjochův a k fotkám úplňku. Že by čekal na jedné netopýra... Musím říct, že mne tím ponoukl k jednomu experimentu.  A dneska jsem si s tou jednou fotkou pohrála a předkládám vám výsledek. Mám z něj, tedy za sebe, docela radost, obzvlášť proto, že nejsem vůbec zběhlá v práci s pozadím a maskami a vůbec vším  co dovoluje vkládat naprosto přirozeně do jedné fotky další věci a v čem třeba exceluje Majka (MarijaKes) .
A tak v rámci mé výzvy "Blogeři radostí proti Covidu" a s tajným přáním, že to udělá trochu radost i jmenovanému nakopávači tedy můj dnešní "výrobek" trochu neumělý, ale snad vám třeba vykouzlí i malý úsměv. Pokud ano, výzva splněna! ....


pátek 17. dubna 2020

Abych vás ...





.... stále nekrmila jen kytičkovými květy (ono když se moc nikam nesmí, a makám na zahradě jako šroub, co taky fotit) dneska si připomeneme poslední superúplněk. Vždycky si říkám co je na něm tak super, protože když se u nás konečně dostane nad obzor je to vždy jen klasický úplněk. Ten super rozměr je u něj vidět pouze v okamžicích kdy vychází, to pak je něco, jenže to tady nikde není možné sledovat. Ale tentokrát i když už byl výš přece jen byl malý rozdíl vidět. Fotila jsem dva dny po sobě a tady tedy máte jedny noční úplňkové ....

středa 15. dubna 2020

Tak takhle ...




.... to včera vypadalo celé dopoledne u nás. Prostě duben jak vyšitý. Sníh, chumelenice, pak sluníčko a vzápětí zas chumelenice. Zima, vítr... namlsání z posledních teplých dní se totálně vypařilo a zbyla jen potřeba se navléct při focení do zimní bundy, dát si kapuci na hlavu a hurá na zahradu. Že mi to rozhodně žádnou radost nedělá je jasné jak facka. Dneska už svítí od rána sluníčko, ale teplota je stále brrrrr. Doufám že zítra a v pátek už bude zas o něco líp, mám jít do práce, tak bych ráda jela na kole. Ale ne nabalená jak pumpa ....

úterý 14. dubna 2020

Asi vím ...




.... komu dneska svým příspěvkem o radostech radost udělám. Mou velkou radostí (ale i starostí) a zábavou je zahrada. Vedená dědou od mala k lásce k zahradě a květům, se snažím o ně stejně pečovat jako on. A snažím se stejnou cestou vést i Bobuli. Její máma nikdy o kytky zájem neprojevovala, ale teď co má vlastní dům a zahradu i ona začala, byť zpočátku hlásila že nic než trávu na zahradě nechce. Takže vlastně i z toho mám velkou radost, že naše rodinná tradice má přece jen pokračování. Navíc obě sdílíme lásku k jednomu z nejkrásnějších stromokeřů, a to magnóliím. A  jedné z nich, mojí velké radosti Stellatě kterou mám sice jen tři roky, ale už mi zpříjemňuje pohled z okna svým čím dál tím větším počtem květů je dnešek věnovaný ....

pondělí 13. dubna 2020

Ještě jednou...





.... zlatá hodinka. Fotky z minulého týdne, kdy jsem přišla z práce právě včas abych chytla zas zapadající sluníčko a jeho zlaté světlo.
Tentokrát jsem jako modelku použila poslední větvičky pokácené třešně které jsem si nastříhala do vázy ....

neděle 12. dubna 2020

První z radostí ...





.... abych tedy šla příkladem. Dneska zavolala dcera, jestli by jsme nechtěli přijet. Že si budou grilovat a pokud budeme chtít můžeme si opéct buřty. To jsme sice měli v plánu dneska večer doma, ale takhle to bylo z velkou přidanou hodnotou. No a při té příležitosti jsem se konečně dokopala k tomu dodělat druhého medvídka, který mi chudák rozporcovaný ležel už dlouho na šicím stole. Byl to takový opožděný dárek k svátku který měla Bobule v týdnu a kdy jsme se nějak nechtěli moc vnucovat, zvlášť když se nedalo moc být venku jako dneska. Už jen její přivítání, kdy mi skočí kolem krku a začne mi šeptat " Moje babika, moje..." to je čirá esence radosti na obou stranách. No a ty rozzářený očička když jsem z tašky vytáhla medvídka, tedy správněji medvědí holčičku, to je prostě nepřenosné... nebrala jsem sebou foťák chtěla jsem si ten dnešek užít dosytosti bez toho, že bych hledala ten správný úhel záběru ....




Článek je zařazen do mé výzvy " BLOGEŘI RADOSTÍ PROTI COVIDU "

sobota 11. dubna 2020

Co si tak v téhle ....






.... divné době střihnout jednu výzvičku. Přivedl mne k tomu  komentář od Ilonky u včerejšího článku. Hledej sílu v malých radostech.... a mě blesklo hlavou že pro tuhle divnou dobu je to výzva jak dělaná. Kdysi jsem jednu takovou výzvu už absolvovala, (pokud se chcete podívat jak jsem se s ní popasovala, můžete si kliknout v postranní liště mého blogu na ikonku s šitou panenkou a dostanete se jak na výzvu 365, tak i na Malé radosti) a řeknu vám rovnou, že i když se zdá hodně jednoduchá a řeknete si, co to je najít za celý rok jednu malou radost denně, není to tak. Opravdu je někdy hodně těžké jí najít, anebo si na ní za celý den vzpomenout. Nakonec si začnete klást otázku " Je tohle ještě vůbec radost? Můžu s tím nést kůži na trh? Vždyť to někomu může připadat směšné! "
A já vám řeknu tohle : " Jděte s tím ven, odhalte své vnímání radosti a zjistěte tak co vám opravdu dělá radost, i když jen drobnou. A nakonec zjistíte, že se třeba v mnohém shodnete i s jinými lidmi. "

Nebudu po vás chtít, tedy pokud se ke mě připojíte, a byla bych moc ráda kdyby ano, aby jste hledali radosti celý rok, ale mohli by jsme si to střihnout až do té doby než se vrátí všechna omezení do normálu. Až zase budeme moci volně vyrážet na místa která máme rádi, za těmi které máme rádi a možná to všechno už i bez roušek. Forma je na vás. Můžete své radosti jen popisovat, můžete klidně i po týdnu, nemusíte každý den, a můžete je i nafotit. A můžete je připojovat i ke svým článkům, nemusíte je mít samostatně. 

Takže, od zítra až do doby kdy se budeme moci znovu v klidu nadechnout bych tímto zahájila akci
 " Blogeři radostí proti Covidu"
Pokud se ke mě přidáte, písněte mi do komentů kdo chcete tuhle výzvu přijmout. 
Co vy na to?

A jedna pro dobrou náladu









pátek 10. dubna 2020

Dnes volím ...





.... trochu nezvyklý způsob reakce na vaše komenty k minulému článku. Když jsem si je četla, bylo v nich viditelné či skryté jedno poselství. A to, že všechno je šumák, jen když je člověk zdravý. To je to co bych měla upředňostňovat nad problémy materiálními. Že ze všeho se dá vylízat. To dá, a taky jsem se z toho všeho s větším čí menším úspěchem vylízala, jenže ta dlouhá cesta mne také stála hodně sil, a těch už se teď, když by nejvíc byly potřeba nedostává. Zvlášť těch posledních osm let nás vycucalo. Ze všeho. Ze zdraví, z rezerv, z citů. Zjistila jsem, že se musím spolehnout jen sama na sebe, ten kdo by mi měl být oporou jí není ani v nejmenším. 
Je pravda že po tom co se stalo tobě Marto, nebo Janinko tobě, po tom onemocnění tvé švagrové Simi které si s ní prožívala se věru stydím. A hodně .... Jsem na tom stále přece jen dobře. Jenže ony ty problémy z minulosti přinesly jednu věc, která mne ničí a to je pocit nejistoty. Já prostě musím mít jisto, pak jsem schopná bojovat, a to teď ztrácím, nemám ho. Tím pádem ztrácím půdu pod nohama a pak stačí málo a začnu se sypat ....

Berte tedy tohle jako mou odpověď a vysvětlení proč je pro mne tahle situace zatím tou nejhorší. 

Tak a aby to nebylo jen o povídání, bude i pár obrázků...

čtvrtek 9. dubna 2020

Jak se člověk mýlí ...





.... v tom, že nemůže už být hůř. To jsem si třeba myslela když mne člověk, který tvrdil že mne miluje mlátil hovězí kostí, kterou dostal náš pes na kousání a hraní, nebo když mne těhotnou pravidelně, zřejmě preventivně, po návratu z práce řádně alkoholem posilněný každý den zkopal. Když mne na ulici před panelákem kde jsme bydleli srazil na zem a vláčel za vlasy sem a tam jen proto, že jsem bez jeho svolení vzala psa na procházku, anebo mne oblečenou nacpal do vany a tam mne deset minut sprchoval ledovou vodou abych si jednou provždy vtloukla do hlavy, že se mu nesmím
 bránit. Přežila jsem, šrámy na těle se zahojily, ty na duši zůstaly dodnes ....

.... když jsem před osmnácti lety prochodila noci zabalená v peřině a napůl šílená z neustálých nočních bolestí na které spolehlivě nic nezabíralo, jen trochu utlumilo, že jsem alespoň tři čtyři hodiny mohla spát. Pak se objevil anděl spásy v podobě souseda rodičů, který mne dostal k jednomu špičkovému neurochirurgovi na Homolku kde mne za pár týdnů na to odoperovali páteř ....

.... když se před dvanácti lety světem prohnala ekonomická krize a naše do té doby vcelku šlapající rodinná firma šla do kopru a já skončila na devět let na pracáku. V problémech se od té doby plácáme stále, výsledkem je odcizení z polovicí, protože za tu dobu udělal spoustu věcí které mu mám hodně za zlé, včetně neřešení problémů jako dospělý rozumný člověk, ale tou nejhorší formou, tedy alkoholem ....

.... jenže to co se děje teď, to je věc kdy nevíme co vůbec bude dál. Nedokážeme dohlédnout co nás čeká, jak to budeme zvládat nebo ne. A to je zatím to nejhorší. Nikdy jsme podobnou situaci v našich životech nezažili. Totální odříznutí od věcí které jsme doteď mohli dělat, odříznutí od rodiny, od známých a kamarádů, od věcí které rádi děláme. I když musíme doufat že i z téhle polízanice se vylížeme. I když počítám, že ty šrámy které to zanechá budou tentokrát velmi hluboké a budou se hojit, tedy pokud se vůbec zahojí, hodně dlouho ....




středa 8. dubna 2020

Co dokáže světlo ...





.... aneb vítejte v echt zlaté hodince. Dobré světlo fotograf miluje ale takové jaké si představuje nebo potřebuje má málokdy. Jednou něco nafotí, ale zjistí že to není úplně ono, a tak si řekne Zítra to dám znovu. Jenže! Ono to zítra má úplně jiné světlo, nebo není zrovna v tu pravou dobu na místě anebo, a to je pěkná záludnost, za ty dva nebo tři dny má sluníčko už třeba úplně jiný sklon a na tom samém místě už nevznikne onen chtěný efekt. To se mi stalo zrovna v posledních dnech. Přišla jsem na chodbu a zjistím, že je celá zlatá od zapadajícího sluníčka které do ní svítilo štítovým oknem a na listech přezimujících muškátů přímo kouzlí. Vzala jsem foťák a jala se fotit. Nafotila jsem cca dvanáct fotek, ale ani jedna nebyla natolik kvalitní aby stála za uchování. No, dvě jsem nechala, protože to světlo dělalo na nich opravdu zajímavé věci. A řekla si, zítra udělám reparát... ale ouha, to zítra trvalo čtyři další dny, a stejně už to nebylo stejné, to sluníčko opravdu za ty čtyři dny má už úplně jiný úhel a tak svítilo také úplně jinam než jsem potřebovala. Ale něco, co možná stojí za podívání vzniklo. I když zas úplně něco jiného než byly fotky které jste tu teď vídali ....

úterý 7. dubna 2020

Co se děje v trávě....




.... aneb trochu pohledů jinam. Po ránu, když ještě trochu byla námraza ale sluníčko už se opíralo plnou silou jsem vzala rohožku, a šla se válet do trávy. A přidala ještě jeden mezikroužek ....

pondělí 6. dubna 2020

Po bílém ...




.... konikleci rozkvétá i červený. Včera ještě uzavřené poupě dnes už slibuje náznaky krásy budoucí. A navíc už rozkvetlé bílé květy slouží jako pastva pro včelky. Ale chystá se ke kvetení  další krasavice, a to magnólie. Stellata. Ta je první hvězdou na nebi těchto krasavic, kterým nedokážu nikdy odolat a které si prostě stále musím rok co rok fotit ....

neděle 5. dubna 2020

Sasanky ...





.... tentokrát tedy ty bílé, klasické kterých momentálně najdete plné háje a lesíky. Já nemusím kvůli nim chodit ani za hranice naší zahrady, rostou mi tu v zastíněných partiích velmi hojně. Není tedy divu, že jsem se trochu proplazila po zahradě a nafotila sasanky 12x jinak. Protože jsem fotila třikrát a pokaždé v jinou dobu ....

sobota 4. dubna 2020

Myslím si ....






.... že teď si jich užijete nadmíru! A kohože? Inu konikleců a jejich foteček. Není tu u nás široko daleko žádná lokalita kde by se v přírodě vyskytovali a jelikož je má ráda a ráda se dívám na jejich fotky jak je dělají jiní fotografové, nezbylo mi nic jiného než si je zasázet doma. Má to aspoň tu výhodu, že je mám různobarevné. Ale jeden v původní barevnosti se najde také. Jako první odvážlivec rozkvétá bílý vloni koupený v Polsku ....

pátek 3. dubna 2020

Trocha ....




.... barviček a rozličných květů, to je dnešní příspěvek do zamračeného dne. A studeného. Jak to sluníčko zaleze, ty noční mrazíky jsou ve vzduchu celý den. Když jsem jela dopoledne do práce (hurá, už se dá na kole) navíc ještě foukal dost protivný studený protivítr. Snad se vyplní předpověď a příští týden se pěkně ohřejeme....

středa 1. dubna 2020

Chlupáčci ...




.... muchláčci. To jsou pro mě koniklece. Člověk by se s nimi opravdu rád muchlal jak s nějakými plyšáky. A když na nich po ránu roztaje jinovatka a rozzáří se desítkami hvězdiček jsou k sežrání! Tedy pokud se zadaří to vyfotit. Ten třpyt bohužel jaksi chybí, ale myslím že i tak jsou to docela pozitivní fotky, co 
říkáte? ....