.... v tom, že nemůže už být hůř. To jsem si třeba myslela když mne člověk, který tvrdil že mne miluje mlátil hovězí kostí, kterou dostal náš pes na kousání a hraní, nebo když mne těhotnou pravidelně, zřejmě preventivně, po návratu z práce řádně alkoholem posilněný každý den zkopal. Když mne na ulici před panelákem kde jsme bydleli srazil na zem a vláčel za vlasy sem a tam jen proto, že jsem bez jeho svolení vzala psa na procházku, anebo mne oblečenou nacpal do vany a tam mne deset minut sprchoval ledovou vodou abych si jednou provždy vtloukla do hlavy, že se mu nesmím
bránit. Přežila jsem, šrámy na těle se zahojily, ty na duši zůstaly dodnes ....
.... když jsem před osmnácti lety prochodila noci zabalená v peřině a napůl šílená z neustálých nočních bolestí na které spolehlivě nic nezabíralo, jen trochu utlumilo, že jsem alespoň tři čtyři hodiny mohla spát. Pak se objevil anděl spásy v podobě souseda rodičů, který mne dostal k jednomu špičkovému neurochirurgovi na Homolku kde mne za pár týdnů na to odoperovali páteř ....
.... když se před dvanácti lety světem prohnala ekonomická krize a naše do té doby vcelku šlapající rodinná firma šla do kopru a já skončila na devět let na pracáku. V problémech se od té doby plácáme stále, výsledkem je odcizení z polovicí, protože za tu dobu udělal spoustu věcí které mu mám hodně za zlé, včetně neřešení problémů jako dospělý rozumný člověk, ale tou nejhorší formou, tedy alkoholem ....
.... jenže to co se děje teď, to je věc kdy nevíme co vůbec bude dál. Nedokážeme dohlédnout co nás čeká, jak to budeme zvládat nebo ne. A to je zatím to nejhorší. Nikdy jsme podobnou situaci v našich životech nezažili. Totální odříznutí od věcí které jsme doteď mohli dělat, odříznutí od rodiny, od známých a kamarádů, od věcí které rádi děláme. I když musíme doufat že i z téhle polízanice se vylížeme. I když počítám, že ty šrámy které to zanechá budou tentokrát velmi hluboké a budou se hojit, tedy pokud se vůbec zahojí, hodně dlouho ....
Abych byla upřímná, tak mi ta poslední polízanice přijde ze všech, které jsi popsala, zdaleka nejpříjemnější.
OdpovědětVymazatJenže ono snášíš a řešíš ty polízanice jinak když je ti dvacet a jinak když je ti šedesát. Máš víc fyzických a hlavně psychických sil. Jenže když ti tohle chybí, a nevíš absolutně jak se bude vyvíjet další ekonomická situace, víš že už nemáš před sebou čtyřicet let na řešení a o čtyřicet let víc sil, je to mnohem horší.
VymazatO tom věku, tak to jsem si přesně po přečtení řekla. Člověk když je mladý tak má představu nekonečného moře času, kdy už MUSÍ být líp. A jednoho dne pochopíš, že líp už asi bylo. Ptž došel čas, došla síla i naděje. Já Ti rozumím. Ne že bych tě chtěla trumfovat, ale taky mám život tím posraným nahoru, bojuju každý den. A asi jsem se rouhla, ptž jsem si říkala, že všechno už v mém životě bylo, že mě už nemůže nic překvapit. óó´´oó jak jsem se mýlila. A taky to vidím bledě, hlavně s tím, co to tam nahoře řídí a řešé. Pa Lenka
VymazatVendy, táhne mi na padesát, v životě se mi stalo hodně zlýho, přišla jsem ve vysokém stupni těhotenství třikrát o dítě, tchyně svině, co nám ze života dělala peklo, letos babička a spousta dalších sraček, které zcela jistě v jiných formách potkaly každého z nás. Mezi námi a vnímání toho všeho je rozdíl v tom, že já si primárně, když se něco stane, neříkám, že bude líp, ale že může být daleko hůř, nechlácholím se něčím, co nemusí být pravda, to si nechávám pro své milované. A když se ohlédnu zpátky, ať mi je, kolik mi je, tak tuhle situaci, co je teď, beru opravdu jako tu "nejpříjemnější" z nich. Ale chápu, že to každý má nastavené jinak.
OdpovědětVymazatVendy, nevím co napsat. Jen dotaz, to jsi s tím tyranem dodnes? Jestli ano, nechci se ptát proč, to je každého věc a asi k tomu máš nějaké důvody, ale opravdu může být i líp. Jen chápu, že s věkem ubývá sil i odhodlání. Je mi moc líto co se Ti dělo, děje, ale jak píše Janinka, ta poslední situace, je ze všech nejzvládnutelnější.
OdpovědětVymazatHolka drž se, nemáš to vůbec jednoduché. Mrzí mne to. D.
Od prvního muže jsem odešla včas. Nicméně ten druhý mi moc klidu taky nepřináší. My jsme už teď na hranici přežití a pokud půjde ekonomika ke dnu.... Proto z mého hlediska je tohle nejvíc strach nahánějící situace .
VymazatVětšina velkých polízanic vypadá "nevylízatelně". A ze všech to jde. Že ještě úplně nevíme, jak se to stane, to je jiná věc, která na tom samotném faktu nic nemění.
OdpovědětVymazatVendy, já tě až tak neznám, abych si mohla vůbec dovolit něco komentovat do hloubky.
OdpovědětVymazatA taky bych to udělala, kdybych minulé jaro nezažila ten poser s rakovinou u švagrové. To je v lidském životě největší průšvih, nevratný a mnohdy fatální. Dívám se na svět jinou optikou, i když je mi mizerně, mám na hlavě vlasy, prsa sice u pasu, ale zdravá a nemusím na ozářku.
Nebudu psát, že se karta obrátí. Ani naše firma nemá vyhráno, mnoho mých přátel přijde s největší pravděpodobností o živobytí, ale víš co, já sama za sebe ... nevím, co nás čeká, ale tisíckrát toto než sedět každý týden na onkologii.
Vendy, i já jsem v životě zažila hodně zlého, hlavně epilepsii jednoho ze svých dětí, se kterým jsem zůstala rok doma, a různé jejich úrazy. Teď po mém úraze před třemi lety vzpomínám, jak jsem skákala přes švihadlo, zvládala vylézt na Sněžku a pod. a teď jsem ráda, když vylezu schody či pár metrů k autu. Moje máma má rakovinu, je po operaci a ozařování a já se bojím vzhledem k jejímu věku, aby se nenakazila. Takže tu dnešní situaci vidím trochu jinak než ty. Ale pro každého je jeho trápení to největší a nikdo nechodí v našich botách, aby přesně pochopil, jak se cítíme. Určitě bude líp, život je jako houpačka.
OdpovědětVymazatVendy, vůbec nevím, co mám napsat. Jsem v šoku z toho, co si zažila. I když ani situace v naší firmě není růžová, pořád věřím, že když jsme se tolik let živili prací, budeme i dál. Jen abychom byli zdraví!
OdpovědětVymazatDrž se, Helena
Když jsem četla všechny komenty, je jasné, že zdraví bylo poselství, které v nich bylo buď skrytě nebo i viditelně obsažené. Že můžu být ráda, že jsem zdravá. To nepopírám, ale z těch dřívějších věcí se člověk mnohem líp vylízal, oklepal. Sice nezapomněl, ale zasunul je někam do kouta mysli. Šlo to, protože měl ještě spousty sil a spousty let před sebou. Tahle prapodivná situace ale přišla v době, když už jsme s mužem unavení neustálým bojem předchozích let o to zachovat si alespoň nějakou možnost normálního života. Těšit se na důchod a užívání si vnučky a svých koníčků. A navíc ani zdraví není stoprocentní.
VymazatTakovou pesimistickou Tě teda neznám....!!!
OdpovědětVymazatVendy, těžko hledám slova. V mém životě jsem zažila spoustu špatných období. Mladší syn byl od miminka nemocný, i on měl epilepsii. Pak onemocněla maminka, měla mozkovou příhodu a už nikdy nebyla jako dřív. Když po téměř tříletém trápení zemřela a synovi v té době vysadili léky, měla jsem pocit, že bude dobře. Nebylo, na podzim zemřel náš starší syn. Myslím si, že to je nejhorší, co může člověka potkat, že mu zemře dítě. Pak onkologické onemocnění sestry, úraz otce. Proto se bojím být šťastná, aby se zase něco nestalo. Miluji vnoučata, ale moc se o ně bojím. Vím, že se strachem se žít nedá. I teď se bojím, o syna a jeho ženu, o děti. Hlavně, aby to přestáli ve zdraví a i finančně, protože mají hypotéku na dům, který si postavili a teď chodí do práce jen syn. My už nemáme z čeho jim finančně pomoct. Proto chápu i tvoje obavy. Růža
OdpovědětVymazatNo musím říct, že oproti tobě jsem se vážně stále měla o dost lépe, a vlastně bych vůbec neměla mít právo se nějak ozývat....
VymazatI černá mračna mají stříbrné lemování...
OdpovědětVymazatTak to je velmi poeticky řečeno!
VymazatMilá Wendy s touto novou situací se každý bude muset popasovat. KOVI, jak píší je mezi námi a bude.Zde se nedá nikam schovat. Situace je opravdu vážná. Věřím, že se dočkáme lepších časů a vše všichni společně zvládneme. Není mi dvacet,ani čtyřicet a k té šedesátce mám opravdu už blízko. Každá z nás si ve svém životě určitě prožila chvíle, které by nikdy nechtěla vrátit, ale jít se musí opravdu dál. Věřím, že najdeš v sobě dostatek síly a ty jsi ji už kolikrát našla a vše překonáš. Myslím na tebe.
OdpovědětVymazatIva
Já se, a to je dost zvláštní, nebojím nemoci samotné, byť může mít i fatální následky, ale té post situace....Díky za podporu!
VymazatKaždá máme něco za sebou.Ani já to neměla lehké,manžel je složitá osobnost.Počítám roky a říkám si ještě dva a synovi skončí insolvence a vrátí se do svého baráku,hlavně abych byla v 72 letech ještě fit.A do toho pandemie.Mám strach a dost velký.
OdpovědětVymazatVendy,drž se.
I ty se drž, a ta insolvence je věc která by nás, nedej bože mohla postihnout taky...
Vymazat