pátek 16. srpna 2013

Na jízdárně....


Když se octnou dva lidé
milující či chovající koně,někde těmto krásným zvířatům na blízku, jak jinak může dopadnout konec focení. A tak jsme zakončili lesní procházku kávou na jízdárně Suchá. Zdejší jezdecký oddíl se věnuje parkurovému skákání a mají moc pěkně udělanou jízdárnu s restaurací z které se na jednu stranu dá koukat do jízdárny kryté, a s terasou s které se dá koukat na venkovní parkurovou dráhu a na pastvinu za ní. Jenže narozdíl od naší první návštěvy zde tentokrát kamarád trpěl. A hodně. Ba co víc, šíleně se rozčílil že prohlásil: "Tak na tohle tedy koukat nebudu!". Dokonce jsem jednu chvíli myslela že tam probíhající výcvik zastaví a seřve tam trenérku.
O co šlo. Tedy z mého laického pohledu jsem to pochopila tak, že....jeden z koníků měl nějak zvláštně uchycenou hlavu různými řemínky tak, že ji musel mít neustále v jedné, řemínky dané poloze a nemohl si ani na chvíli nijak ulevit. Vysvětloval mi proč se to třeba dělá, ale jeho odborným pojmenováním jsem stejně nerozuměla, ale jeho ten způsob velice irituje. U druhého koně mi názorně ukazoval proč tak chudák aniž by vůbec ještě něco začal trénovat šíleně slintá. Způsobovalo to nevhodné udidlo, které se mu neustále každým přitažením uzdy hlouběji zarývalo do kořene jazyka a chudák kůň slintal jak kdyby doběhl dvojnásobnou Velkou Pardubickou. Nakonec zavele jdeme pryč a tak jsme ši do restaurace na kávu. A ostetnativně si ještě sedl zády. Já ho chápu, oni na ranči jezdí westernové ježdění jehož pravidla jsou pro koně podstatně uvolněnější, jejich všichni koníci nejsou kovaní a navíc všichni jezdí bez "železa" tedy bez udidla, jen na kožených ohlávkách. A že to jde i v zápřahu do kočáru jsou jeho dva frízové důkazem. Skvěle ovladatelní a poslušní jak beránci. A bez toho, že by je trápilo udidlo v tlamě.
Venku se něco chystalo a tak jsem si šla na chvíli stoupnout na terasu a dívat se co. Tedy nic dramatického, jen potřebovali odchytit na pastvině jednu kobylku z hříbětem a ostatní nahnat do stájí. Bylo zajímavé sledovat jak se nejdřív nedůvěřivě kobylky přibližovaly k volnému průchodu, ale když vedoucí klisna uznala že je všechno O.K. zavelela ostatním a vzápětí se všechny poklusem přesunuly do výběhu před stájemi.
Litovala jsem že nemám svůj skvěle přibližovací foťák, nějak si pořád nemůžu zvyknout na ten minimální zoom tohoto objektivu. Tak holt bude muset ježíšek donést i ten s větší možností zoomování. Anebo nosit sebou foťáky dva....















Vím, že na téhle cestě jsou staré betonové sloupy na elektriku, vždycky se mi moc líbily, mají takové zvláštní nostalgické kouzlo a vždycky jsem si je chtěla vyfotit. Poštěstilo se až po cestě zpátky, ale z auta, bylo už dost hodin a kamarád musel bezpodmínečně ve dvanáct vyrazit na zpáteční cestu a tak jsem ho nechtěla zdržovat.



Fialové vlání....