čtvrtek 29. listopadu 2018

Textury ....






Nezapírám, že inspirace k nafocení následujících obrázků jsem 
měla hned dvě. První, už docela obvyklou, je mi Čerf s jeho 
cyklem fotek s detaily stromové kůry, a druhou blog jedné fotografky a lektorky focení. Jedná se o textury kolem nás. Najdeme je všude, na zdech, plotech, zemi, v lese ...
Moje inspirace poskytl hlavně les, ale pár jich je i z jiných míst.
Jak se mi (ne)povedly můžete posoudit sami ....


středa 28. listopadu 2018

Kapky .....





Marná sláva, podzim, a vlastně v posledních pár letech i zima, jsou ve znamení kapek. Deště, občas dost silná rosa nebo mlhy dávají spousty možností k jejich focení. Tedy pokud se vám zrovna chce ven. Mě tedy v takovém počasí moc ne. A tak jen oběhnu zahradu a mrknu, jestli tam nejsou někde možné nějaké pohledné kapkové záběry. Povětšinou v tomhle vedou moje ozdobné trávy, protože na nich se ty kapky udržují ve velmi nepravděpodobných 
pozicích zcela popírajících gravitaci ....


úterý 27. listopadu 2018

Ještě jednou čb .....





Dnes si dáme druhý nášup černobílých fotek. Zatím poslední, než zas nějaké nastřádám. Asi to nebude moc dlouho trvat. Touhle dobou většinou mám takovou nenáladu, že čb fotky, tedy pokud vůbec fotím, jsou odpovídající mému rozpoložení. 
Sice mi teď přibude nový objekt na focení, dalo by se říct, že vánoční dárek, jen o něco dřív, ale mám i trochu obavy jak to přijme Bobeš. Takže se těším, netěším, a říkám si jestli jsem udělala dobře když jsem na tohle kývla, byť se jedná tak trochu o splněný sen ....


pondělí 26. listopadu 2018

Zkouším nové staré sklo ....






Jak už jsem několikrát zmínila, stala jsem se velkým fanouškem focení s digitálním foťákem ale se starými manuálními objektivy. A občas nějaký tu a tam koupím, nebo dostanu, či objevím na vlastní půdě. Jenže jak stoupá obliba těchto objektivů stoupá i jejich cena.
Nedávno se mi podařilo zakoupit další, jen má rozbitou clonu, a stále fotí na plnou díru. Z druhé strany u mnoha těchto skel je nejhezčí bokeh právě na nejnižší clonu (plnou díru) ovšem pak je problém s ostřením, které je také u těchto skel většinou manuální.
Ale zas se to těmhle sklům dá odpustit. Kvůli barevnému podání, kvůli bokehu, trochu nostalgickému focení, protože se musí
všechno dělat manuálně....
Moje nová akvizice  je tentokrát německé provenience (dosud to byly spíš ruské objektivy a jeden starý japonec) Domiplan 2,8 / 50 Meyer - Optik a teď vám představím jak si vede.


neděle 25. listopadu 2018

Foto - grafie .....






Výraz fotografie znamená doslova malování světlem. Na Petrově výstavě, respektive na jeho blogu, mne vždycky zaujaly jeho fotky z cyklu " Kouzelná zahrada ", které vznikají zoomováním během focení. Ještě dřív než u něj, jsem tenhle způsob objevila v několika fotoeditorech a zkoušela jsem si tak některé fotky upravit.
Šlo to, ale přece jen to člověku nedá, aby to nevyzkoušel tak jak se opravdu má. Tedy rovnou při focení. Má to jednu výhodu, nemusíte si lámat hlavu s ostřením. Při letošní návštěvě výstavy na mne opět vykoukly další fotky ze zahrady a tak jsem si to při jedné podzimní procházce vyzkoušela. Není to opravdu nic těžkého, jen to chce najít příhodný objekt a alespoň trochu sluníčka. Tedy rovnou podotýkám, že na Petra ještě nemám, další pokusy jsem zatím nedělala, ale určitě nějaké budou ....


sobota 24. listopadu 2018

Jednoduše. ČB .....





Je hnusně, dokonce je venku nadmíru hnusně. Zataženo, mokro, rozplizlo a tak si myslím že dneska se hodí ty černobílé fotky. Zvlášť po té barevnosti motýlů. Pokud si budete říkat, že máte takový dojem, že už jste tyhle fotky viděli, je správný. Jsou to fotky, které se mi líbily jak v barvě, tak převedené do čb, a u některých jsem použila i nějaký ten filtr. 

pátek 23. listopadu 2018

Rozloučení s motýly ....




Pro dnešek se rozloučíme s Papilonií dalšími fotkami. Myslím, že kdo bude v Praze na výletě s dětmi, určitě by sem měl zajít. Chce to ovšem držet děti na uzdě a stejně tak peněženku. Těch lákadel je neskutečné množství a chápu naprosto, co to pro děti musí znamenat. Já sama jsem byla jak u vytržení. Navíc jsem kdysi na učňáku rok v hračkách prodávala a ještě si pamatuju jak jsem si to užívala. Nicméně tady zaměstnance lituju.Je to tu jak na pouti, v každém patře jiná hlasitá hudba, do toho se překřikují nakupující, protože se přes ten hudební rachot neslyší, uječené a uřvané děti které nejsou rodiče schopni zvládat.... Ale pokud zvládnete
 rychle proběhnout od vchodu k výtahům, sjet do suterénu, čeká vás za 130 Kč vstupného klid kambodžské džungle. Ještě
 že si můžete odložit do skříněk kabáty a bundy, i tak budete na konci prohlídky pěkně opocení.....




čtvrtek 22. listopadu 2018

Chytila jsem na zadnici motýlka .....




.... no motýlka, trochu ošuntělou nádheru s modrýma křídlama. Ono taky žádný mladý motýl v plné síle si takové pozadí nevybere ani náhodou 😁. Takže i takový trochu opelichaný motýl se někdy hodí. Byť nechápu, proč ostatním přistávají na rukou, u mne si vybral zrovna tuhle partii....
Takže z úvodu už jste asi poznali, že jsme se s Blondí procházkou přes Karlák do Vodičkové, z Vodičkové do Jungmannovy a z Jungmannovy na Příkopy dorazily na druhé místo, kam jsme se před setkáním s Padesátkou chtěly podívat. Do Papilonie - Motýlího domu v suterénu hračkářství Hamleys. Už samo to hračkářství je zážitek, ohromný prostor kterému dominuje v přízemí velký kolotoč, nejsou tu jen hračky ale i různé miniatrakce, a v suterénu zážitkové místnosti. Mezi nimi vede onen Motýlí dům.
Interiér místnosti imituje vzhledem i podmínkami džungli v oblasti slavného kambodžského chrámu Angkor Vat a motýli tak mají i podobné životní podmínky. Na ploše 150 m2 poletuje kolem 600 motýlů několika druhů, ovšem občas je problém je díky zbarvení najít. A musíte dávat velký pozor kam šlapete. Platí zde, že opravdu najdete motýla na každém kroku.
Dokonce si zde můžete počkat a pozorovat v líhni jak se líhne motýl......


středa 21. listopadu 2018

Hurá na orchideje III .....






Dnes se do Botanické zahrady podíváme naposledy. Doufám, že se trefím do všech rodů, které dnes ve fotkách uvidíte. Ono vlastně není úplně pravda, že by to byla poslední návštěva, fotila jsem i v ostatních sklenících, ať už kaktusy nebo i jiné rostlinky, ale ty mám rozdělené v barevných článcích, takže při zelené dojde i na zdejší krásné exempláře kaktusů, v modré na jednu vcelku známou letničku, ale v podobě trvalky a jiné rostliny a květy v různých barvách ....

Dendrobium


Dendrochilum cobbianum


Cirrhopetalum


Paphiopedilum liemianum


Pephiopedilum bellatulum


Omamně vonící Zygopetalum


Opět zřejmě další druh Oncidia


Phragmipedium


Brassia rex hybridy



Odontoglossum hybrid


Tolik orchideje, další vás budou čekat až na jaře. To máme naplánované s Blondí dva orchidejové výlety. Jeden do Drážďan a druhý do Botanické zahrady v Tróji. I když Pražák, tak tu jsem ještě neviděla. Byla obnovena dlouho po tom, co jsme se odstěhovali a já si zatím do ní výlet neudělala, i když už jednou na spadnutí byl ....

úterý 20. listopadu 2018

Hurá na orchideje II ....




Na rozdíl od minulého článku, kde jsem s určením rodu orchideji
až tak problém neměla, u dalších fotek už jsem si musela vzít k ruce pár z mnoha knížek o orchidejích, které už dlouhou dobu vlastním. A stejně jsem tam dva druhy nenašla. Jedna je hodně zvláštní, jak sami uvidíte. Nakonec krom těch dvou, se mi podařilo rody určit u všech ostatních. Doufám, že pokud tam bude nějaká odchylka, Blondí mne opraví....

neděle 18. listopadu 2018

Hurá na orchideje ....





Dnes se tedy konečně dostávám k jádru pudla, k době a první části mého setkání s blogerkami Blondýnou a Padesátkou. Blondí je nadšená obdivovatelka a hlavně dlouhodobá pěstitelka orchidejí, já je mám taky strašně ráda, za to Padesátka tohle "křoví" jak to sama nazvala nemusí, a tak se naše první oťukávání in natura odehrávalo v nádherných kulisách skleníku Botanické zahrady Na Slupi. Každá známe něco jiného, já valnou většinu pokojových rostlin, které zde člověk může vidět ve velikostech jakých se dorůstají ve svých domovinách, ona zas ze sebe sypala latinské názvy vystavovaných orchidejí. 
Navíc já patřím k fotomagorům kteří si všechno musí nafotit, čímž dokážu iritovat skoro všechny kteří mě doprovázejí, pokud zrovna nejsou ze stejného těsta, takže zatímco já se všelijak kroutila před, pod i nad kvetoucími rostlinami, Blondí se kochala jejich krásou. A byly jsme tak spokojené obě dvě. A ještě jsme u toho dokázaly semlít naše životy, lásky, strasti i radosti. 
Protože jsem fotila a fotila, rozdělila jsem fotky do dvou
a možná i tří článků. To proto, že se jedná většinou
o jednotlivé rody, a k těm ještě musím dohledávat názvy. Holt mi tu Blondí se svou perfektní znalostí názvosloví chybí ....

sobota 17. listopadu 2018

Podzimní plody ....





Jako patří k podzimu barevné listí, patří k němu podzimní plody.
Ozdobná jablíčka, šípky, ale i podzimní druhy hub. Všechno tohle jsem po různých místech viděla a nafotila. Na Mníšku, v Dobřichovicích, tady v Rybníku... na víc míst jsem se tentokrát nedostala. Letos jsem vynechala nějaký ten podzimní výletek za hranice, nic nového nebylo a navíc letos je ten zbytek podzimu trochu takový na volné víkendy chudý....

pátek 16. listopadu 2018

Sušiny ....




Podzim je doba, kdy ke slovu přichází sušiny, tedy čas kdy ubývá čerstvých květů k focení a přibývá v přírodě suchých zbytků kdysi kvetoucích rostlin. Já je nejraději fotím v zimě, buď když je námraza anebo když se zadaří a je námraza ve spojení se sněhem 
a slunečným dnem. Možná to zní protichůdně, ale občas se taková konstelace počasí vytvoří a to jsou pak sušiny, obzvlášť zbytky merlíkovitých, nejkrásnější. To co vám předkládám dnes, 
je směs těch spíš podzimních snímků, tedy takových sušin, které
se dají nafotit v pozdním létě anebo prvních podzimních dnech....

čtvrtek 15. listopadu 2018

Listy .....



K podzimu patří barvy, a co je nejvíc vybarvené? Ano, listy stromů, keřů a rostlin. Ony dělají tu největší podzimní parádu.
Bez nich by to vlastně nebylo to co podzim dělá podzimem.
Pár listových podzimních fotek tedy dneska na téma barevného podzimu tu uvidíte....


středa 14. listopadu 2018

Kudrnaté modelky ....




Trochu dnes odbočím od podzimních témat, byť i tyhle fotky vznikly na podzim. Tedy přesně 28.9. při mých toulkách kolem mníšeckých rybníků. Říkala jsem si, že bych si mohla najít nějakou přímější cestu, nebo zkratku a tak jsem se jí jala hledat...
Při té příležitosti mne upoutal nově instalovaný elektrický ohradník a na něm lístky s prosbou o nekrmení. Kdopak se tam skrývá? U lesa, ve starém sadě... Koníci? Nebo daňci? 
Šla jsem tedy kolem ohradníku a stále nikde nikdo. Už jsem si říkala, jestli tam vůbec něco je. Dokonce tam stál i stan, ale zvěř prostě nikde. Jak mi křupaly větve pod nohama, najednou se objevila jedna hlava, za ní druhá, třetí .... a za chvíli přede mnou stálo malé zvědavé stádečko oveček! 

úterý 13. listopadu 2018

A krajina potřetí a zatím naposledy ....




Dnes končí kochání se krajinou, kde jsem se během minulého měsíce vyskytovala. Ono to se mnou je vcelku jednoduché. Buď místa tady kolem nás, anebo Brdy. Jen občas se zadaří i nějaká ta cizina. A dnes bude posledních pár fotek z pomezí a pár z mého nedávného pobytu na chatě. Budu si muset pro příští sezónu najít nová místa na výlety jak okolo chaty, tak i ty za hranice všedních dnů a naší republiky. Tam mi v těch jednodenních už moc novinek nezbývá. Třeba někdy bude i na ty vícedenní, tam mám svůj velký sen. Skotsko ....

pondělí 12. listopadu 2018

Krajina podruhé .....




.... na některá místa se může člověk dívat víckrát a nikdy se mu ten pohled neomrzí, a na některá když se dostane občas, je to pro něj svátek. Pro mne je tím svátkem, když se dostanu do míst vedoucích kolem Divoké Orlice tvořící hranici mezi Českou republikou a Polskem. Od Zemské brány až nahoru na Šerlich jsou ta místa velmi krásná, a krajina si zde zachovává stále ještě v něčem svou původní divočejší podobu..... 


neděle 11. listopadu 2018

Krajina ....





Možná jsem měla články dát opačně, nejdřív dnešní a následující fotky, a pak ty cesty. Protože cesty jsou neoddělitelnou součástí krajiny, po krajině nás vedou a nechávají nás nahlédnout do jejích zákoutí. Nebýt cest, asi bychom se prodírali různým houštím a trním. A až by jsme se nějak prodrali na možný vrchol kopce, teprve pak by jsme tu krajinu mohli vidět. Takhle nám nabízejí možnost vidět krajinu i hezky z nížiny. 
Že je naše krajina krásná, o tom není pochyb. Nesmíme do ní ovšem moc zasahovat. To jí pak akorát zničíme.....

sobota 10. listopadu 2018

Cesty běží dál .....




..... a vedou nás za nějakým cílem. Ať už velkým, nebo malým, za splněným přáním nebo snem. Když se na ní postaví ti odvážnější, vyrazí po ní kupředu rychlostí blesku. Ti srabíci (a to přiznávám jsem já, a hodně) na ní přešlapují, vracejí se, přemýšlejí, promýšlejí všechna pro a proti, někdy se pomalými krůčky přeci jen po ní vydají, anebo se definitivně otočí a jdou zpět....

Já v životě našla jen jednou či dvakrát odvahu jít po jiné, nové cestě. Dneska, s odstupem let vidím, že mi chyběla (a stále chybí) odvaha vybrat cestu za riskantnějším cílem. Asi bych byla mnohem šťastnější, a dělala to co mne baví a co mne naplňuje. Teď už vůbec neumím vkročit na cestu, kde není vidět jaký je její cíl a tak se jen pinožím a žiju svůj malý život. Ne nadarmo se říká, že cesta do pekla je dlážděná dobrými úmysly, něco na to je a těch pekel je spousty druhů....

pátek 9. listopadu 2018

Cesty ...




První sérii dalších fotek spojuje jedno téma. Cesty.
Ty nás vedou odněkud někam, dovedou nás často na rozcestí života kde se musíme zamyslet jakou cestou pokračovat dát. Někdy z cesty sejdeme a začneme bloudit v neznámu. Dostaneme se na scestí a je na nás, jestli půjdeme po cestě dobra nebo zla. Bloudíme cestami své duše a srdce. Někdy najdeme cestu ven, jindy zabloudíme v bludišti mnoha a mnoha cest a pak potřebujeme pomoc, abychom se z něj vymotali a vrátili se zpět. Umíme, nebo neumíme si najít cestu ke svým nejbližším a někdy jí objevíme buď na poslední chvíli, nebo jí ztratíme napořád. A někdy jí ani hledat nechceme ... občas se nám zdá, že jsme našli cestu k lásce s kterou po té cestě půjdeme už jen s ní. Ta cesta se může zpočátku zdát široká a přehledná ale po pár metrech se začíná zužovat, přibývá na ní překážek které je nutné obcházet, je čím dál tím užší, hrbatější, záludnější až najednou stojíme před rozhodnutím jestli vůbec má cenu po ní jít dál. Obzvlášť když zjistíme že někde cestou jsme na ní zůstali sami. 
Víkendové setkání pro mne je také cesta, na které jsem objevila 
zajímavé odbočky, a návraty na tu hlavní, cestu odněkud někam jsme absolvovaly nejdřív ve dvou a pak ve třech. A nejlepší je, že další cesty nás čekají. Čekají i na mne a vůbec na každého z nás.
Jaké budou a jak se po nich budeme pohybovat je jen na nás ....


čtvrtek 8. listopadu 2018

Taky randím s holkama .... tedy když nelze jinak




Dvě skvělé blogerky, které mi padly po dlouhé době do noty (tedy k těm mým ostatním oblíbeným) Padesátka  a Blondýna jsou obě docela fenoménem blogů. Obě skvěle píší (Padesátka velmi úsporně, leč velmi úderně) a Blondýna je jako pisatelka naprosto fenomenální. Oba jejich blogy jsem začala velmi rychle sledovat a vždycky se těším na jejich nové články. Ale proč to píšu ....

Celý život lépe vycházím s mužským elementem v jakémkoli kolektivu, a nikdy jsem neměla touhu se družit se svým vlastním pohlavím. Opravdu vážně nikdy, vždycky mi to připadalo jak slepičí tribunál. Prostě, milé dámy odpusťte, ale je to tak. My ženský jsme prostě mrchy mstivé a drbačky a pomlouvačky. A módní okénka, povídání stylu kdo s kým, jak a proč mi připadala prostě jako zabitý čas, který lze trávit úplně jinak  a smysluplněji. Jak se ale postupně vyvíjel můj soukromý život, jak jsem stárla a byla víc a víc životem mleta a obouchávána, najednou se ukázala potřeba svěřovat se. Protože jinak by mi hlava explodovala množstvím věcí které je potřeba sdělit, jenže nebylo komu. A právě ve chvíli, kdy jsem dospěla k tomu, že potřebuju vrbu, a chtěla jí hledat podél potoka, objevily se tyhle dvě. Nejdříve jsme se nesměle oťukávaly v blogových komentech, dokonce jsem v případě Blondí začala silně podezírat mého biootce z toho, že si někde vyrazil z kopýtka a výsledkem je právě Blondí. Protože jinak si nedokážu vysvětlit to, že jsme si tak silně podobné v názorech, v tom co máme rády a co nás baví. V tom, že obě při řeči řveme jak na lesy, že pro sprosté slovo nejdeme v rozhovoru daleko, a že jsme obě tak živelné. 
Padesátka je naopak mezi námi takový ten uklidňující prvek, byť i ona dokáže taky používat hodně jadrných slov. No a tak se tyhle tři pro někoho možná rozporuplné osobnosti o minulém víkendu konečně sešly. Nejdřív tedy já s Blondí, protože jsme měly v plánu jít se podívat na výstavu "křoví" jak to nazvala absolutně nezahrádkářská Padesátka. Správně to byla výstava orchidejí v Botanický zahradě. Protože orchideje jsou další věcí, kterou máme s Blondí společnou, a kytičky či zahradničení vůbec. (Jo, a ještě taky lásku k okrasným travinám) Tady musím říct, že Blondí se v nich vyzná (v obojím) naprosto skvěle a já jen koukala jak ze sebe sypala názvy druhů, které jsme zrovna prohlížely. Od orchidejí jsme plynule v řeči i místě přešly na Příkopy do Motýlího domu v  suterénu jednoho velkého hračkářství. (Ještě že ty blogy jsou, a o něm jsem se dozvěděla u jiné blogerky, Majky "MarijaKes") a odsud jen přešly přes ulici k Myslbeku, kde jsme měly sraz s Padesátkou, neb ona těmhle zábavám moc neholduje. 

Tři ženský životem okopaný, je šílený tornádo, mluvily jsme a mluvily, mezi tím si něco snědly, a zase mluvily a aby nám to šlo líp, zapadly jsme do kafárny a mluvily, a pily ohromné hrnky kafe a mluvily další tři nebo čtyři hodiny. Popravdě nevím. Čas jsem přestala vnímat a nebýt toho, že si najednou Blondí vzpomněla na vlak, asi by jsme tam seděly a mluvily doteď. A nejlepší na tom je, že já si to užívala, já si v tom mluvení a pomlouvání  kdo s kým a jak rochnila, mě to dělalo náramně dobře. Vyčistila jsem si hlavu, všechno co jsem potřebovala z ní vymetla, aby se tam zas do příštího setkání mělo co usídlit.
 A na randění s holkama se těším.... tedy když nelze randit jinak.


P.S. Ty hrnky byly obrovský, a to byla střední velikost, brownies skvělý, teplý a s mandlema ....

středa 7. listopadu 2018

Kostel v Neratově ....





Od kostela Jana Nepomuckého jsme pokračovali ve výletování do nedalekého Neratova. I ten potkal na konci války velmi podobný krvavý osud jako vedlejší Vrchní Orlici. Jen na rozdíl od ní se opět probudila k životu nejen ves, ale i zdejší kostel. Už jednou jsem o něm psala, tudíž nějaké sáhodlouhé popisování nebude. jen tak letem světem. Kostel Nanebevzetí Panny Marie je barokní kostel z 18.století. Po jedné bohatýrské pitce ruských vojáků vyhořel po zásahu pancéřovou pěstí a jeho torzo chátralo. V roce 2000 se jeho rekonstrukce ujalo pár nadšenců ze Sdružení Neratov, kostel má ojedinělou skleněnou střechu. I další výzdoba, hlavně oltářní, je nově také skleněná.....
Já nejsem člověk věřící, ale sem se vracím ráda. Pro tu zvláštní energii která tu je. Pro ten zvláštní pocit pokory, když člověk vstoupí do toho vysokého kostela, jehož surovou stavbu "nehyzdí" žádná výzdoba. Nakonec i pro usmíření. Protože tady, před oltářem Smíření jsem se konečně smířila se smrtí mé maminky a tady jsem  konečně mohla s osvobozujícím pláčem tu konečnost přijmout.


úterý 6. listopadu 2018

Vrchní Orlice ....




Píše se květen 45 a i do nejodlehlejších vsí na česko - německé hranici pronikají ohlasy války a jejího brzkého konce. Obyvatelé Hohen Orlitz žijí své obyčejné životy, ale začínají cítit ty spodní proudy, které se začínají vzdouvat. Až donedávna rodiny které se znaly dlouhá léta se pomalu začínají hroutit, začíná sílit léty skrývaná nenávist a pocit křivd pravdivých či jen domnělých. Češi se začínají vůči svým dávným německým sousedům vymezovat a odmítají se s nimi bavit. Němečtí obyvatelé najednou nechápají proč by měli být v zemi, kam jejich prapředky pozval kdysi král železný a zlatý Přemysl Otakar II. aby pozvedli život v hraničních částech českého království a aby je obdělávali, najednou nechtěnými cizinci. Se strachem naslouchají kdy uslyší rachot pásů ruských tanků.....

Je noc 10. května a ves tiše spí, když tu najednou její obyvatele vzbudí křik, bouchání na dveře a odlesky plamenů v oknech. Strach, který je už delší dobu svíral, se zhmotnil v postavách ruských vojáků s namířenými samopaly, vyhánějící rozespalé obyvatele z jejich domů, nedbajících pláče a hrůzy malých dětí. 
Rusové se utáboří uprostřed vesnice, někteří začnou po domech rabovat jídlo a alkohol, jiní shánějí jako dobytek do stáda mužské obyvatele a dělají jejich soupis, a další se baví znásilňováním některých žen a dívek.  Když zajistí zbraně které většinou sedláci měli, mají důvod k tomu hned některé muže popravit.... a do zajateckých táborů jsou odvedení někteří němečtí váleční navrátilci. 
Po odchodu Rusů, se obyvatelé Hohen Orlitz domnívali, že jejich trápení skončilo. Jenže v obci se vzápětí po nich objevili čeští partyzáni, kteří okamžitě, bez jakýchkoli soudů popravili mnoho z mužských obyvatel obce. Lidové soudy a čistky pokračovaly až do 26. května. Sice se objevil tragikomický pokus o trochu organizovaný odsun německy mluvících obyvatel, který se ovšem nevydařil....

Je 26. květen a pro obyvatele vsí podél Divoké Orlice začal další strastiplný den. Do všech vsí vtrhli čeští vojáci a partyzáni, neprodyšně je uzavřeli, aby nikdo nemohl utéct, zasedly exekuční komise které podle toho jak zrovna český soused se svým německým vycházel, odsuzoval Němce k pěti až 25 ranám. Dál se vraždilo, popravovalo, vypalovalo .... Asi stovku německých starousedlíků odvedli vojáci přes most do Marienthalu kde je nechali napospas. Samozřejmě že mnozí se okamžitě vrátili. Ovšem tím pádem dali vojákům šanci je zastřelit. Ti kteří na druhé straně hranice měli alespoň nějakou rodinu ke které mohli utéct každý den vyhlíželi zda jejich domy nehoří, v noci podnikali nebezpečné výpravy aby podojili a nakrmili svá hospodářská zvířata, která ještě Rusové ani partyzáni nestihli postřílet a stejně jako jejich majitele je nechali napospas.
Přímo na jejich statku v Hohen Orlitz  zastřelili opilí ruští vojáky dva bratry, druhý den zas zmasakrovali dalších pět lidí v Černé Vodě. Většina obyvatel Hohen Orlitz zemřelo ještě před českou mstou, a jsou pochováni na hřbitově okolo kostela sv. Jana Nepomuckého. Ten jediný jako memento stojí uprostřed louky a připomíná, že tu kdysi žili lidé ve shodě a lásce. Do té doby než se k moci dostal jeden psychopat a navždy změnil životy miliónů lidí v celé Evropě....


pátek 2. listopadu 2018

Zpět proti proudu ....




.... se pomalu vydáme, protože polovice už asi nudou hlodá volant. Ale stejně ještě si pár obrázků udělám, protože když už jsme vyrazili, tak to  musím využít. A navíc ještě se chci stavit v Neratově a podívat se po cestě na jeden kostel. Vídala jsem ho když jsme občas jeli na Šerlich a přes Zemskou bránu se vraceli, pak u Patrika na blogu když trávil v Orlických horách dovolenou a naposledy v televizi v seriálu Labyrint.
A tak se dnes s Divokou Orlicí
rozloučím ....


čtvrtek 1. listopadu 2018

Dál po proudu ....




..... se pustíme v dnešních fotkách. Původně jsem chtěla dojít až k Pašerácké lávce, jenže polovice nechtěla se mnou ťápat lesem, že prý blbě vidí v těch střídajících se světlech a stínech. Takže já šla po proudu dolů a polovice si šla sednout do auta. Tudíž jsem ani nešla kam jsem chtěla, protože mi bylo blbý ho nechat sedět třeba dvě hodiny v autě. A to jsem se později ještě dozvěděla že nějaký kilometr po proudu stojí zbytky přímo do břehu zabudovaného řopíku, který byl součástí českého pohraničního opevnění.
No snad příště.... potřebovala bych méně líného 
a více pro focení zapáleného parťáka. 
Jenže bohužel o žádném nevím.