...a odsuzuje se k trestu smrti....
Pár slov která znamenají konec všeho, nadějí, radostí, starostí, života. Ovšem dá se oponovat, proč nadějí a radosti, vždyť člověk který je k tomuto trestu odsouzen je přece ve většině případů vrah, někdy velice brutální, násilník, pedofil, loupežný vrah. Tito lidé přece ublížili někomu natolik, že se mu zhroutil celý dosavadní život. Zabili, přepadli, znásilnili. Někomu dceru, syna, rodiče či partnera. Nezaslouží si tedy nic jiného než zemřít a pokud možno ve stejných mukách jako jejich oběť. Jenže žijeme, snad, v civilizované době, kdy slova z Chamurabiho zákoníku "zub za zub, oko za oko" by neměli už platit. Ale je tu právě ono ale...
Trest smrti je tu od doby co je lidstvo lidstvem, jen se napříč stoletími lišil. V pravěku stačilo, když kmen nad někým vynesl tento ortel, aby byl onen nešťastník vyhnán ze společenství, bez ohně, beze zbraně. Tím exekuce skončila. O ostatní se postarala zima, mráz, a divoké šelmy. V antice se trest smrti v mnoha případech změnil v přikázanou sebevraždu, buď nalehnutím na meč, podřezáním žil v horké koupeli nebo vypitím poháru z jedem. Ve většině případů mohl odsouzený ale zemřít v kruhu rodiny. To už byla exekuce sofistikovanější. A od středověku se začalo používat stětí, nejdříve mečem, později gilotinou, oprátka a ve Španělsku tolik inkvizicí oblíbené upálení. To už bylo opravdu potrestání kruté a nelidské. V naší době se sice upalování zavrhlo, leč přidal se neméně kontroverzní způsob a to elektrické křeslo a injekce s jedem. Což i trochu paradoxně odkazuje na dědictví antiky. Jedna věc však všechny tyto způsoby spojuje, a to jejich nevratnost. A tím se dostáváme k tomu, zda trest smrti ano, nebo ne.
V dějinách se objevilo spoustu přehmatů v rozsudcích, kdy byl k trestu smrti odsouzen nevinný člověk. Zemřel úplně zbytečně, jen pro to, že vyšetřování nebylo vedeno správným směrem, že porota rozhodla "vinen" na základě chabých důkazů. I když dnes je již mnoho vědeckých metod využívaných při vyšetřování, i tak se může stát, že je odsouzen nevinný. Naštěstí doba mezi odsouzením a exekucí bývá dost dlouhá a tak se i stane, že je vypátrán pravý pachatel a neprávem odsouzený je propuštěn. A ještě je tu i osobní odpovědnost a dilema soudce, který má tento ortel vynést. Jaké má vlastně právo jednotlivec odsoudit jiného jednotlivce k smrti, byť i oprávněně. Jak se vyrovnává s tím, že odsoudí živou bytost k nebytí. Co mu jde hlavou v okamžiku kdy musí vynést tento rozsudek. To všechno jsou otázky morální, ale jsou i etické?
Vrah který zabil si tyto otázky ovšem neklade, pedofil jenž znásilnil a zavraždil malé dítě také ne. Klademe si je všichni okolo. U nás byl zrušen, nicméně stále je mezi lidmi vedena debata jestli by se neměl znovu obnovit, a některé kauzy posledních let tomu jen nahrávají, ale je otázkou zda by to, že mi bude hrozit trest smrti za to co udělám zločince vůbec odradí. A proto trest smrti nám někdy může znít v určité kauze jako ta nejsprávnější věc. Je jí ale ve skutečnosti?
