pátek 31. ledna 2014

48 / 52

1/ Pátek 24.1.14
Jelikož mrzne tak se držím co nejblíž kamen a tepla....nakonec jsem usoudila že je přeci jen lepší sebrat foťák, Bobeše a jít ho před zítřejší soutěží trochu vyvětrat. A navíc ty namrzlé stromy jsou táááák krásné....
Skóre dne: Radost z procházky a krásy kolem.

2/ Sobota 25.1.14
Jelikož soutěž začíná až od jedné hodiny jedost času na to Bobeše vykoupat a upravit před odjezdem a tudíž ho nemusím hlídat aby se mi někde na poslední chvíli nesprasil...ze stolu rovnou do auta....jedině co mě štve je že prošustrujem asi jediný slunečný den za posledních ix dní. Celé odpoledne tedy trávíme v hotelovém konferenčním centru a čekáme snad víc než na normální výstavě. Sice jsme postoupili do finále ale pak už nic. No co, nějak jsem tomu ani nedávala moc velkou naději ale prostě jsem si to chtěla vyzkoušet jak ostojíme v konkurenci dalších 154 mnohonásobných šampionů....jedině co mi kalí radost je to že Bobímu včera nad ránem umřela maminka Ajka....domů do pěkně vystuzené chaty dorážíme v půl šestý....
Skóre dne: Ale jo, šlo to....

3/ Neděle 26.1.14
Jak se nikdy netěším domů, tak dneska už se nemůžu dočkat až vyrazíme. Po tom včerejšku kdy se skoro celý den netopilo se nějak ta chata ne a ne vyhřát....ještě se stavit u maminky, vyfásnout poslední pytlík mraženého rybízu a hurá domů do vyhřátého CELÉHO baráku.....
Skóre dne: Radost že už svištíme dom

4/ Pondělí 27.1.14
ZUBAŘ!!!
Naštěstí všechno v nejlepším pořádku a za půl roku zas. Ještě nakoupit vajíčka abych měla na novou zakázku a můžu se zase dát do práce. Těch pár dní kdy jsem neměla do čeho píchnout mi to chybělo. A dokopala jsem se k tomu že už jsem zas želvě vyčistila akvárko....
Skóre dne: Radost z maličkostí

5/ Úterý 28.1.14
Nic moc den. Obyč a bez nějaké valné radosti....
6/ 29.1.14
Mužskej i přes naše neustálé honění k doktorce samozřejmě nešel. Jsem naštvaná a tím pádem se vlastně ani z ničeho nemám náladu radovat.
Skóre obou dní: Stojí to za....

7/30.1.14
Čím víc se blíží konec (4 týdny do konce radostí) tím míň se mi chce vůbec něco psát. Asi proto, že se opět nějak přestávám ze všeho radovat, a že mě dělá radost čím dál tím míň věcí a lidí....Venku hnusně, skučí tam nablblej vítr, situace doma je na bodu nula, nějak na mě začíná doléhat to že se bude dcera stěhovat, představa toho že tu budeme sami dva, lidi kteří si mají čím dál tím míň co říct, strach o to co by byl schopnej mužskej ve svejch nočních nevědomejch stavech vyvést pokud bych odjela pryč, hrůza z toho že tu budu muset být přikovaná k baráku právě z tohoto důvodu, a to neberu stavy kolem firmy....je prostě čím dál tím víc negativ než pozitiv. Kruci vždyť takhle jsem si ten život vůbec nepředstavovala....zvlášť když bychom vlastně už teď konečně se mohli naplno věnovat sobě navzájem když budou mít děti každý svou odpovědnost sám za sebe....jenže houby..,a nejhorší na tom je že si vůbec nejsem jistá jestli bych o to ještě stála....takže zbývají ještě čtyři týdny. 28 dní na radosti o které bych se měla podělit. A celý dlouhý čas života na radosti které bych si přála zažívat. Jenže si kladu otázku jestli budu schopná si radosti vůbec užívat....mám opravdu sto chutí teď s tímhle konečným dnem týdne skončit, napsat závěrečné skóre a vykašlat se na to. Ale dojedu to a co bude dál? To je ve hvězdách....
Skóre dne: Nemám chuť ani sílu radost hledat.

Proč miluju cukrárnu na Mníšku a duby pro Pižlíka....


Už mnohokrát jsem tu zmínila
skvělou cukrárnu na Mníšku, která je pro nás, kteří si nedokážeme
nějaký ten dortík odpustit, zemí zaslíbenou. Když jsme sem poprvé přijeli a viděli ty úžasné ohromné větrníky, nabídku dortů a všech možných koláčů jen jsme zůstali paf. A bylo jasné že žádná návštěva chaty se neobejde bez toho že bychom se tu zastavili.
Nechávali jsme tu dělat i dorty k narozeninám pro rodiče, protože táhnout ty mrňky odtud za stejnou cenu za jakou jsme tam pořídili dort jak hrom opravdu nemělo vejšku.
A co se týče chuti....to se ani nezmiňuju.
Později jsem zjistila že si sem pro zákusky zajíždí lidé s užšího ale i širšího okolí ba i dokonce zpoza hřebenu z míst jako jsou Měchenice, Vranné nad Vltavou, ze Zbraslavi apod. A to že tady člověk potká třeba legendu hudební publicistiky Jiřího Černého nebo nemenší hudební legendu Milana Brouma se stalo už tak nějak normálka...a dokonce ani konkurence v podobě cukrárny Zbyňka Merunky jejími základy v nejmenším neotřásla. Prostě stojí stále pevně na výslunní a stále je tu plno....a ty zákusky., hmmmm...že Pavle? Mrkající

Talířek o průměru 12 cm.....


....a jen o něco menší větrník. Z trojitou náplní!


No a nemůže být větší konrast k mé sladkožravosti, rozkydlosti a nekondici jako je Ilča Pižlík. Sportovkyně, tvrďák v cvičení, lezec po čtyřtisícovkách. Štíhlounká žínka, prostě vzor zdravého života. Ta má ,jak mi psala v komentu, velkou oblibu v dubech. A já jí slíbila že jí nějaké pěkné duby nafotím. A tak jsem i udělala....

První je tady od nás. Dokoce památný! Jen to okolí, to okolí. Snažila jsem se sice jak to šlo,
ale aby mi vlezl do záběru celý musela jsem to vzít i s těmi nelichotivými doplňky.


Z druhé strany to bylo už o něco lepší....


A ty další jsou z chaty, tam by se tedy vyřádila, duby tam tvoří třetinu lesů, další pak buky a poslední jehličnany.
No a tu a tam nějaká ta bříza....

Jeden pohled....


.....a druhý. Na tentýž strom. Nebarvila jsem tentokrát, samo se zabarvilo zoomováním


Jeden od sousedů....


.....a jeden z kraje lesa


Tyhle jsou teprve vcelku mláďátka malá


Až budou mít na jaře listy tak ti je taky blejsknu. Ten památný určo....Usmívající se