25 ledna 2019

Všimla jsem si ....





.... při cestě z práce, že na splavu se po posledních mrazivých dnech ukázali letošní první ledouni. A tak jsem si včera po vysilujících dnech kdy jsem tvořila DPH a Kontrolní hlášení na chvilku vyběhla s foťákem zkusit jestli by se něco nedalo blejsknout. Obzvlášť potom, co v zasílaném e-občasníku byl článek jak ledouny fotit.  A tak jsem si to šla vyzkoušet. 
Něco málo jsem tedy nafotila, a tak dneska, když zas sněží si k tomu dáme i něco málo ledu....

23 ledna 2019

Když se zamilujete ....




.... do ohromných dandičích očí a po několika psech a letech 
se k vám dostane váš Pan Pes je to něco úžasného. Tím Panem Psem je Bobeš. Před ním jsem byla jen zamilovaná do každého jezevce a velkého havinka kteří naší rodinnou smečkou prošli.
Tohle bylo a je úplně něco jiného. To je zbožňování. Prostě našel si mě pes který s mou osobností naprosto splynul. Kvůli němu jsem přestala dělat mnoho věcí, protože jsem se od něj nedokázala odloučit, ale začala jsem dělat spoustu jiných. V životě by mne nenapadlo, že bych někdy jezdila se psem na výstavy. A hle! pět výstavních sezón a pět šampionátů. Spousty krásných chvil  a veselí které jsme spolu s mým po mnoha letech znovuobjeveným kamarádem na těch výstavách ale i na cestách na ně zažili. Dokonce jsem díky tomu měla možnost jet i do Rakouska a vidět jak vypadá taková sjezdovka ve vysokohorském středisku když není ještě sníh, pokochat se krásnou cestou a zajímavou architekturou Polska, ale vidět i majestátní Dunaj a Váh na cestě do Nitry. A taky zažít ten super pocit, když se vám podaří porazit váš velký psí vzor, Bobešovýho tátu. 
A co teprve ty skvělé chvíle s mnoha jeho známými a kamarády na jeho chatě na jihu Čech, kde jsme měli základnu když jsme se účastnili výstav v Budějovicích. To je mimochodem místo které jsem si taky zamilovala. Tedy tam kde má chatu. Pod Novohradskými horami...
Měla jsem takový sen, mít ještě jednoho takovýho okáče, ale věděla jsem také, že není pro mne finančně dostupný a dlouhou dobu jsem si myslela že Bobeš už zůstane jen ten jeden jediný. Sice byl jeden pokus, když jsem si z Prahy přivezla dvouletého dandíka který se vrátil majitelům z Rakouska, ale to nedopadlo tak jak si představoval majitel a tak si ho zas odvezl zpátky. Dokonce jsem po Bačíkově smrti začala uvažovat o adopci jezvčičky z útulku, ale pak se mi ozvala jedna chovatelka jestli by se tu nenašlo místo pro jednoho pepřáčka. Po krátké poradě s polovicí jsem jí napsala že ano, a tak jsem se stala spolumajitelkou druhého dandíka v mém životě. Pořád  mi to každý den, když se mi vnucuje večer do náruče a zbožně na mě poulí ty kukadlice připadá jako něco nepravděpodobného. Že se mi moje přání a sen splnily a já mám ještě jednoho dandíka. Ale Bobeš, Bobeš je prostě ten jediný Pan Pes a velká láska. A tak to bude vždycky.....


22 ledna 2019

Dávno již tomu ....




.... co kvůli Bobešovi vznikl tenhle blog. Letos to bude v květnu 9 let. Jenže macecha zlá začala i s jinejma věcma, a na Bobíška a jeho kamarády začala zapomínat. Článků jim věnovaným začalo valem ubývat. A jen občas si na něj vzpomněla a dala nějaké fotky.
Ale fotila, a fotky syslila a teď, když už nemá co na blog dávat, jí jsou dobré....

A tak se trochu vrátím k tomu co se vlastně u nás (ne)změnilo. 24.10.18 odešel v patnácti letech  a po patnácti letech s námi labík Bačík. Odchoval Matyldu, Bobeše a Matese. Krom Bobeše už jsou všichni za Duhovým mostem. V létě mi za ptačí Duhový most odletěl žakouš Oskar, a v prosinci přibyla šedá chlupatina a had na čtyřech nohách Myšpulín. 

Následek přechodného částečného ochrnutí Bobeše před třemi roky se ukázal jako fatální v tom, že zadní nožky a svěrač s močákem nepracují na sto procent, ale nikdo si to nedal do souvislosti. Ani vet, a tak jsme léčili nejdřív to co napadlo všechny, a to nachlazení. Pak možný zánět, později prostatu, navržená byla kastrace, tu jsem odmítla a tak jsme vyzkoušeli chemickou. Jak se ukázalo, nemělo to krom toho, že se Bobešovi zmenšila o dost varlata a přestala moč smrdět, žádný jiný výsledek. A Bobeš čůral a ztrácel bobky dál.
Provedla se urologická vyšetření, všechno negativní a tak mi nakonec nabídl vet že mne objednají do Brna na kliniku na neurologické + interní vyšetření vyšetření. Včera jsme tedy obě absolvovali a vlastně jsem se nedozvěděla nic, co bych nevěděla, nevypozorovala a tak trochu už netušila. Jícen naštěstí v pořádku (to byly ty zvracecí problémy rok 2016+17) kdy mi vet řekl, že ty změny na jícnu jsou už trvalé a nevratné. Naštěstí se to neprokázalo a už rok a něco je mi to jasné. Jen jsem se za ten rok neprokrastinovala k tomu abych se objednala na kontrolní rentgen. 
A to, že ten horší pohyb zadních nohou, stáčení jedné packy do strany a i to učůrávání a ztrácení bobků by mohlo být následek toho ochrnutí, mi začalo tak nějak vrtat hlavou už taky dřív. 
Včera se to tedy potvrdilo, jen se bohužel už po těch letech nedala určit příčina proč k ochrnutí došlo. Jestli nějak ve tmě špatně šlápnul, nebo do něčeho narazil, kdo ví. Tehdy byl na rentgenu vidět otok kolem páteře, včera byl rentgen čistý.
Takže budeme rehabilitovat, dostali jsme nějaké léky na zkoušku a už asi napořád budeme potřebovat plenky.

Myšpulín dál cvičí naší pozornost a schopnost okamžité reakce, s Bobím se víc a víc sbližují (což jsem strašně ráda) a doufám že to tak bude už napořád. I když předpokládám, že nějaké třenice a různice budou, ve smečce dvou psů to je normální. Naštěstí Myšpulín pořád ví, kde je jeho místo mladšího psa v hierarchii a nesnaží se vůči Bobešovi prosazovat.


20 ledna 2019

Zimavo ....





.... tu už je druhý den. Žádný ušolíchaný mrazík, ale pořádných - 10°C v noci a kolem -5°C přes den. A to navíc i svítí sluníčko!
Strašně jsem se musela smát při zprávách jak s tragickými tvářemi oznamovali jejich moderátoři jaká u nás nastala kalamita když začalo sněžit. Zajímavé, v lednu a příroda si dovolila trochu se vrátit ke svým povinnostem a nasněžila ....
Nějak jsme si odvykli žít s tím, co dřív bylo zcela běžné. V zimě sníh, v přírodě vlci a medvědi. A když se to náhodou na chvíli vrátí, jsme z toho perplex. Co by pak měli říkat v Rakousku a horských oblastech Německa, když jim tam napadlo kolem tří až pěti metrů sněhu!

Dneska jsem se šla přesvědčit na zahradu, jestli budu muset sebou do opravy vzít jen objektiv nebo i foťák, ale naštěstí to odnesl jen ten objektiv. Takže jsem si cvakla pár sušin, které na zahradě zůstaly po letní sezóně....


19 ledna 2019

Dneska modře ....




..... protože venku, alespoň tady, je po hódně dlouhé době
modrá obloha a sluníčko. Ovšem taky pořádnej samec. Dokonce tak mrzne, že na schodě okamžitě zamrzlo Bobešovo počůrání se. No snad se v pondělí na něco přijde co by nás toho zbavilo, případně to zmírnilo. Jedem totiž do Brna na vet kliniku na neurologické vyšetření. Tak se uvidí na co se přijde. Já už bych byla ráda kdyby se to nějak rozseklo. Bobeš to má na háku, tomu je to jedno, vlastně o tom ani neví, jen v okamžiku kdy začnu hudrat se to snaží po sobě uklidit svým psím způsobem. Vyblízat. 
To mu ale zakazuju a tak je z toho takový zmatený.
Ale zpět k fotkám. Něco květů, něco architektury a les. To je dnešní modrý článek ....

18 ledna 2019

Pokračujeme zeleně ....




..... tentokrát v domácích lesích. Tropy už jsou za námi (a to doslova) a tak zabrousíme do luk a lesů. Ano, je tu jedna ještě krásně letní luční fotka z Dobříše jako vzpomínka na léto ....

17 ledna 2019

Zelená .....




.... se zelená. Nejen venku, jak leze sníh pomalu dolů, tak se bude zelenat i tady. Zelenalo se v přírodě ale i ve sklenících, tam obzvlášť. Hlavně u kaktusů. Ono člověk nějak nevěděl co a kde fotit, krásných rostlin tam bylo spousty, a tak jsem si tu a tam vyfotila buď něco co z nám anebo co mne nějak zaujalo.
To druhá část fotek z přírody, tedy hlavně z brdských lesů už bylo něco jiného. Tam mne zaujaly pavučiny na mladých smrčcích ve světle sluníčka v okamžicích kdy se zvedala ranní mlha .....

Dnes se ale nejdřív podíváme do tropů a pouští


16 ledna 2019

Dorůžova .....





.... se nesou dnešní fotky. Opět jsou focené, krom jedné, v Botanické zahradě. Ale moc exotiky nečekejte, takové jsou jen dvě.
V parku jsem fotila zcela " obyčejné " růžičky. Tedy obyčejné, ony už tyhle moc na zahradách nevidíte, jedná se o francouzské staré parkové růže zvané Bourbonky. Mají nádherný květ i vůni, jenže prostě to nejsou čajohybridy s jedním pravidelným květem....


15 ledna 2019

Venku bílo ...




...... a tak si tu střihneme taky nějaké fotky s bílou. A nejvíc bílé vždycky nachytám na květinách, takže se opět vrátíme v čase do Botanické zahrady, a to ne naposledy.....

Momentálně tu zas od včerejšího odpoledne silně fouká a od noci chumelí a chumelí. Jediný kdo z toho má obrovskou radost je Myšpulín, který dokáže ve sněhu řádit hodiny, a kdybych ho nevolala domů, asi by tam vydržel celý den. Je to zřejmě pes polární, ještě jsem nezažila štěně které by tak milovalo být za každého počasí hodiny venku. Prostě přímo učebnicový příklad dandíka ze skotské Vysočiny.


14 ledna 2019

Zima v modré hodince ....




Pro fotografy existují dvě doby, kdy vznikají fotky s kouzelným světlem. Zlatá a modrá hodinka. Ta hodinka je opravdu správný časový údaj, protože to světlo trvá opravdu jen onu krátkou hodinu. Zlatá je braná hodinu po východu slunce a hodinu před jeho západem. Kdo je tady z blogerů machr na focení v této době je
Ji Hei. Její fotky květů konikleců nebo šafránů se zlatým světlem jsou  naprosto skvělou ukázkou.
Modrá hodinka se počítá hodinu před východem a hodinu po západu slunce. Určitě si vybavíte to zvláštní modré světlo, kdy ještě není úplně tma, ale už také není denní světlo. Rozsvěcují se pouliční lampy, ale stále je vidět i bez nich...

Využila jsem tedy k zimním fotkám druhé varianty a než jsem na Tři krále odpojila světýlka které jsem měla letos venku, pár fotek jsem si udělala...


12 ledna 2019

Když namrzne ....




..... půlka republiky, je to pořádná mela. Něco takového se stalo v době, kdy jsme si vezli z chaty 3.12. loňského roku domů Myšpulína. Vraceli jsme se v pondělí a od rána jsme byli z rádia bombardováni zprávami o tom, jak je kde a na čem vysoká ledová krusta, a že nejhorší to je na Českotřebovsku, které zastavilo vlakovou dopravu po celé republice. 
Poučení ze sobotní cesty, kdy okolo Mníšku a přilehlých vsí jsme potkávali auta poházená v příkopech, protože v okolí Prahy si už odvykli jezdit na sněhu,  a postavení před katastrofický scénář návratu do Antarktidy jsme očekávali stejně nepříjemný  závěr cesty zpět, jako byl ten při cestě tam. Akorát jsme moc nechápali vzniklou situaci, protože chatu jsme opouštěli za vrcholného jara. Sluníčko, voňavý vzduch a +8°C.  Prostě nějak nám to k těm zprávám neštimovalo. A neštimovalo to celou cestu do okamžiku, kdy jsme vyjeli na obávaný kopec nad Třebovou zvaný Kohout. Tady jsme se jak mávnutím kouzelného proutku dostali do sféry vlivu Mrazíka a jeho berly mrazilky. Opravdu všude a na všem led. Vypadalo to nádherně když jsme sjížděli dolů k městu, buky, břízy, smrky .... všechno obalené ledovým kabátkem. 
Nebýt toho, že už jsem chtěla být s pesanama doma, protože přece jen na prcka ty víc jak tři hodiny cesty už byly dost, tak jsem řekla polovici aby mi zastavil a já se vrhla do focení. Ale co, říkala jsem si, doma snad taky něco bude k vidění. 
Vyložili jsme havinky, věci, a já okamžitě popadla foťák a šla jsem aspoň fotit na zahradu.

11 ledna 2019

Po filmech ....




....Tanec s Vlky, Titanic, sérii Pán prstenů nebo Avatar, je tu další který válcuje dnešní kina po celém světě. 

Pro mne osobně je jednou z nejlepších rockových skupin všech dob na světě, skupina SMILE s frontmanem Farukkhem "Fredericem" Bulsarou.....
Moment, že neznáte žádnou takovou skupinu a v životě jste o ní neslyšeli? A když to napíšu takhle: 
Pro mne osobně je jednou z nejlepších rockových skupin všech dob na světě, skupina QUEEN s frontmanem Freddiem Mercurym ....
Aha, a už jsme z Prahy doma.

Film který momentálně v návštěvnosti vládne kinům, a  začíná dotahovat vůbec nejúspěšnější Avatar je skvělý film BOHEMIAN RHAPSODY
Jak napovídá název, sejdeme se v něm se skupinou QUEEN a jejími největšími hity, ale hlavně s frontmanem a majitelem  nejúžasnějšího hlasu v rockové historii Freddiem Mercurym.

Jedná se o životopisně - dokumentární film, částečně se trochu z pravdou v některých věcech rozcházejících se, což ale zas tak moc není na závadu, protože jestli tahle nebo jiná píseň vyšla v tomhle nebo onom roce není opravdu životně důležité. Snad jen opravdu pro fajnšmekry a detailní znalce a milovníky této výjimečné, a v hudebních nápadech vymykající se skupiny. 

Sledujeme zde příběh člověka, který věřil v to, že dosáhne všeho co si zamane, ale platil a nakonec zaplatil krutou daň za to, že byl jiný.
Příběh začíná v roce 1970 kdy se mladý Farukhh Bulsara, student grafiky setká ve studentském klubu s hudbou skupiny Smile, jejímiž základními pilíři jsou student astrofyziky a geniální kytarista Brian May a student lékařské fakulty obor zubař a bubeník Roger Taylor. Setkají se v okamžiku, kdy jejich sólový zpěvák odejde (tady je oproti skutečnosti malá odchylka, znali se už dřív a Freddie se už dřív snažil do skupiny dostat) a Freddie se stane tím, kdo stojí za zrodem fenoménu jménem Queen.

Poznáme jak se rodily hity We Will Rock You, We Are Champions, a hlavně jejich asi nejznámější skladba podle které se jmenuje i celý film Bohemian Rhapsody a to jak těžké bylo jí prosadit do rádií, aby se ale z ní stal celosvětový megahit. To že nebýt umanutosti Freddieho, jeho přesvědčení že právě oni dobudou hudební svět, a jeho schopnosti o tom přesvědčit všechny kolem sebe. Také o tom, jakou musel za svou jinakost a výjimečnost zaplatit daň. O napjatých vztazích mezi otcem a synem, ale i o jeho aroganci, o jeho smutku a rozpolcenosti když si uvědomí, že přestože miluje svou jedinou životní lásku Mary, muži jsou těmi kdo ho přece jen přitahují víc, alkoholová a drogová opojení ve společnosti falešných přihřívačů polívčiček a kruté vystřízlivění když se dozví že má AIDS. A to je asi ten nejsilnější okamžik filmu, protože tenhle verdikt se dozví týden před ikonickým koncertem Live Aid kde skupina vystoupí a který později hudební kritici prohlásili tím vůbec nejlepším živým koncertním vystoupením v historii živých koncertů.
Ve filmu tomu předchází jakýsi rozpad skupiny, který se ve skutečnosti nekonal (členové se po dobu natáčení sólových alb Freddieho věnovali svým vlastním plánovaným sólovým projektům) a znovusetkání týden před tímto koncertem. Ale tím se vlastně v kontextu toho, jak Freddie všechno pak při koncertu zvládnul, stávají tyto scény ještě silnější a dojemnější.

Dojem skutečnosti navíc vyvolává i skvělý výběr herců jejichž podoba, obzvlášť co se týče hlavního představitele a kytaristy Briana Maye je skoro dokonalá. Chvílemi zapomínáte že se nedíváte na ně samotné. A to se dá říct i o soundtracku k tomuto filmu. Málokdy rozeznáte to, co zpívá Rami Malek v roli Freddieho a co je originál Freddie. 
Ve filmu samotném je jeho zpěv namixovaný ze tří hlasů. Jeho, imitátora Marca Martela a originál Freddieho.
Film je skvostně zvádnutý i v tom, že není podbízivý, inklinující k bulváru, ale naopak velmi citlivě jsou zpracované  scény kdy si Freddie uvědomuje že muži jsou jeho osud, i když se tomu snaží bránit ze všech sil. To že vám běhá mráz po zádech a nejen po zádech po celý film je asi dané i tím, že od začátku víte jak to dopadne, ale snažíte se podvědomě Freddieho  varovat před některými lidmi, před drogami a promiskuitou. Že se mu snažíte říct zůstaň s Mary a bude s tebe hudební bůh a dokážete věci, které nikdo nedokázal. Nahrajete ještě spousty písní které přežijí desetiletí ....

I když vlastně tohle všechno se splnilo.
Jen vám bude neskutečně líto, že nikdy nebudete mít šanci zažít tu atmosféru koncertu, jaká vládla ve Wembley a ostatně na každém z jejich koncertů...


P.S. Upozorňuju vás, že tenhle film je z těch, které budete, pokud vám hudba QUEEN něco říká, chtít vidět znovu a znovu. A proto se taky na něj nedá nikde do kina pořádně dostat, protože je stále vyprodáno!

A nakonec dvě videa jako malá ochutnávka


A ikonické vystoupení na Live Aid. Uvědomte si, že TAKHLE  to zazpíval člověk, který si krátce před tím vyslechl rozsudek smrti.


P.S.S. Víte co bylo příčinou toho neskutečného hlasového rozsahu a  nezaměnitelného zabarvení? Čtyři zuby navíc! 
A i když o tom ve filmu není zmínka, onen jediněčný a okamžitě identifikovatelný zvuk sólové kytary Briana Maye, podle kterého okamžitě jakoukoli melodii skupiny poznáte, je zásluhou toho, že kytaru si Brian stavěl sám. A klidně i ze starého dřevěného obložení krbu....



10 ledna 2019

Pokud nechcete ....




..... žít nudný život bez neustálého pohybu a infarktových situací,
vezměte si může který MYSLÍ. 
Ono myšlení samo o sobě není nic špatného, pokud se jeho výsledek promění v užitečnou věc. Ovšem pokud se JEN myslí a výsledek se buď nedostaví nebo je zcela katastrofální, začíná přituhovat. Ve vztahu určitě. Ono ne nadarmo se říká že stokrát nic umořilo i osla, a pokud stokrát za den, týden, měsíc či rok stále uklízíte po mužově přípravě ranní kávy mléko, máslo a džem do lednice a nůž do stojanu, zákonitě vám začne v hlavě vrtat PROČ vyndat vše není tak strašná práce jako to vše opět vrátit na své místo. A tak se zeptáte. Odpovědí vám je JÁ MYSLEL, že to potom uklidím. Potom je ovšem časový údaj silně nespecifikovaný.

Přijdete domů z úklidu penzionu a zjistíte že máte z chodby, kuchyně a pokoje bahniště a oba psi jsou obalení blátem. A to jste to chvíli před svým odchodem všechno vytřeli! Na otázku co to proboha je a kdo to tak zprasil se vám dostane odpovědi. Oni byli venku a JÁ MYSLEL, že si té krtiny nevšimnou a MYSLEL jsem, že to půjdu zamést jenže jsem nenašel koště na tom místě kde jsem MYSLEL že je (koště už deset let stojí na stejném místě okolo kterého se ixkrát za den projde) a když už jsi přišla tak ....

Ovšem infarktové situace nastávají ve spojení se zavíráním dveří a brány aby psi nemohli utéct. Hlavně malej, ten stále není úplně vycvičený na přivolání. Nutno podotknout, že v těchto případech se muž vytrestá sám, protože je pak vyklepaný jak sulc. To tak najednou přilítne a kde jsou psi, JÁ MYSLEL, že jsem zavřel bránu a ono ne. Začneme tedy běhat po chodníku každý jiným směrem a volat na psy. Ti ovšem na nás nechápavě koukají zpoza plotu zahrady....
Všechno vyvrcholilo divadlem na Tři krále. Sedím u stroje nahoře v pokoji, a slyším dole koledníky. Vykouknu z okna a propánajána!! pinďour je naproti u plotu a čuchá a vrtí se před těma dvěma psíma obludama od sousedů! letím dolů a pohled který se mi naskytl byl hodně zvláštní. Muž stojí nerozhodně na chodníku, koledníci zpívají koledu a pinďour si vesele lítá po silnici sem a tam nebo se snaží prohrabat k sousedům. Chvíli jsem nevěděla jestli se mám smát nebo muže zabít, a tak jsem na něj zařvala proč tam stojí a čučí a nejde pro psa. V těhle pantoflích? Jo, v těhle a nebo si je zuj a choď v tom sněhu bos, když neumíš psa uhlídat! 
Vystartovala jsem pro mrňouse, jenže jeho chytat je jak chytat hada s nohama. Je rychlej a neskutečně hbitej. Takže se mi vysmeknul a mazal zas přes silnici zpátky. Koledníci se drží pevně svého scénáře a vesele pějí My tři králové, mezi nimi lítám já a chňapám po psovi, v okamžiku kdy se k někomu přiblíží tak na něj zařvu Chyť ho! samozřejmě že všichni stojí a čučí, jak doprovod koledníků tak muž, mrňous okamžitě využije situace a zas vezme dráhu přes silnici a chce se dál družit s obludama. Naštěstí mají na bráně pletivo, takže se k nim nedostal. A já zas svištím ho odchytnout. Asi třikrát jsme takhle běželi sem a tam, já už jsem od toho Chyť ho! skoro ochraptělá, koledníci už podruhé pějí znovu koledu, až konečně mladej vběhne domů a naprosto v klidu si jde lehnout na pelíšek.
Rozloučím se s koledníkama, manžel jim dá do pokladničky nějaký obolus a když se ho zeptám co to mělo bejt, jak to, že mu malej zdrhnul, dostane se mi odpovědi JÁ MYSLEL, že jsem za sebou zavřel dveře! V tu chvíli jsem už vážně silně uvažovala o vraždě.
A pokud si myslíte, že to byl ten den konec, tak zdaleka ne. Pustil totiž odpoledne mrňouse ven, a šel si  lehnout protože byl po té anabázi rozklepaný a bylo mu blbě. Asi po hodině, možná po hodině a půl jsem si šla udělat čaj a koukám kde je mrňous. Doma nikde. Ptám se tedy kde že je. No kde by byl, doma. Nebyl. Ani na pelíšku, ani v křesle, ani na sedačce, nikde. Vylítnu ven a volám na něj. Okamžitě se ke mě s radostí řítí sněhová koule která s návratem domů nedělá své obvyklé cavyky. A správně tušíte jaké že se mi dostalo odpovědi na otázku proč ho nepustil domů dřív.
Když JÁ MYSLEL, že .....

Tak si říkám, jestli by v jeho případě nebylo lepší, kdyby míň myslel a víc se díval kolem sebe.




09 ledna 2019

Kdo si hraje ....




..... prý nezlobí. Já když si začnu hrát s tvořením, zmizím na celé hodiny do mého pracovního pokoje a tam vydržím celé dny. Navíc teď jsem nemusela od 22.12 až do 7.1. do práce, takže jsem měla času habakuk. A taky jsem ho využívala natolik, že jsem se pomalu přestala díky hodinám odsezeným u šicího stroje hýbat. No bolel mne celý člověk jak kdybych odtahala metráky uhlí. A protože sídlím v patře, díky odšlapaným cestám po schodech nahoru a dolů mě nohy bolely jak po odběhnutém maratonu. Výsledkem toho všeho je šest hotových panenek, jedna rozdělaná a jedno rozšité hnízdečko pro první vnučku v rodině bývalé spolužačky ze ZŠ.

Po prvních třech zkušebních, které jsem rozdala, přišly na řadu čtyři na zakázku. Jedna pro tvořilku , která ale na tvoření nemá čas, jedna pro spřátelenou dandíkářku a její vnučku a dvě pro kamaráda. Tedy ne že on by si sám hrál s panenkama, ale jedna zas byla pro jeho vnučku k vánocům a jedna pro nějaký jeho modelářský experiment.... a dvě tu jsou zatím bez majitelek. Někdo mi tu v první článku o těch panenkách na mé povzdechnutí, že sice mám spousty inspirací, ale nemám je pro koho dělat, poradil ať je dám buď do nemocnice nebo jiného podobného zařízení. Nápad sice dobrý, ale do nemocnice musí být z materiálů pratelných na vyvářku, což zrovna ty moje nesplňují.....


08 ledna 2019

Touláme se dál ....




... předvánoční Míšní. Tentokrát už za tmy a tak se ulice krásně rozsvítily.....

Jedinou výjimkou jsou první tři fotky, ty vznikly ještě za světla, při cestě na Albrechtsburg, ale schválně jsem je nechala až do městských toulek, protože se spíš hodí k nim.

07 ledna 2019

Po městě ....




Z výšek věží a vyhlídkových teras sejdeme opět dolů a rozhlédneme se po městě a jeho uličkách.  Starobylost města Míšně na vás dýchne kamkoli se vydáte. V úzkých uličkách i na malých náměstíčkách. Všechny dýchali krásnou vánoční atmosférou, vůní pečených klobás a samozřejmě vánočního punče a svařáku, krásných hrnečků do kterých ho nalévají a které si samozřejmě člověk veze sebou domů jako připomínku toho voňavého nápoje.
Ani já neudělala výjimku a tak mi přibyl další do mé sbírky.
A všude samozřejmě svítily moravské hvězdy. Do těch jsem se zamilovala, ale cena za kterou byly k mání byla příliš vysoká.
Ale levněji je nekoupíte na žádném shopu, už jsem pátrala a tak asi nezbude nic jiného než se pokusit o to, udělat si jí sama.

06 ledna 2019

Z hora .....




.... z ochozu věže kostela Frauenkirche se podíváme po městě.
Dokud bylo světlo. Později bych už, jak jsem se dozvěděla od průvodkyně, jsem se nahoru nedostala. Sice vstup je až do 17 hodiny, nicméně ve čtyři už asi bylo pánovi v kostele v kase zima, protože jim už odmítl klíče od branky dát, s tím že už se končí.
Ony ty večerní rozsvícené a osvícené pohledy taky musely být krásné, jenže jeden pechfógl s katedrálou mi stačil. 
Ono stačilo, že jsem se po vyplazení nahoru, kde jsem zabránila s posledních sil plicím opustit můj nabitý hrudník, a dvou výcvacích města začala cítit velmi naléhavou potřebu najít tu malou útulnou  a v určitých situacích milovanou místnůstku. Ale kvůli tomu jsem přece málem nevypustila duši, a tak jsem se svému tělu a jeho potřebám vzepřela a obešla si ochoz kol dokola, pokochala se městem a říkala si, že za krásného počasí musí ty výhledy být okouzlující.
Jenže střeva se začala ozývat výrazněji a já musela z věže poklusem, jak jen to na záludných schodech šlo dolů, vrátit honem klíč a vyhledat infocentrum kde bylo také ono vytoužené WC.
Za tohle trápení jsem byla odměněna pohledem zcela nečekaným a na dané roční období zcela nelogickým. Na nádherně rozkvetlou sakuru....


05 ledna 2019

Rajský dvůr a ambit u Míšeňské katedrály ....




Poslední fotky z Albrechtsburgu patří jediné části katedrály, kam jsem se mohla při návštěvě podívat. Jedná se o ambit a malý rajský dvůr. Tady už byl ten středověk cítit hodně silně. Možná té náladě i nahrávalo šero které dělalo místo tak trochu tajemným.
Díky tomu jsem musela používat i blesk a tím pádem fotky vypadají dost zvláštně.....

04 ledna 2019

Zámek Albrechtsburg ....




Další významnou stavbou Míšně je pozdně gotický zámek Albrechtsburg. Postavený byl na místě gotického hradního paláce v letech 1471 - 1500. Koncipován byl tak, aby plně pokryl požadavky zvětšujícího se kurfiřtského dvora. Ovšem záhy po dokončení se sídlem míšeňského vévody a saského kurfiřta  staly nedaleké Drážďany. Jeho význam pomalu upadal. Za třicetileté války byl několikrát poničen. V roce 1676 byl poprvé pojmenován po saském kurfiřtovi Albrechtovi, který jej začal stavět. V letech 1710 - 1863 zde sídlila míšeňská porcelánka, což vedlo v roce 1813 k dalšímu ničivému požáru.
Po přesunu porcelánky byl mezi lety 1864 - 1870 byla provedena rekonstrukce a od té doby byl veřejnosti přístupný. Dnes v něm jsou výstavní prostory a stále probíhají permanentní restaurátorské práce i za přístupnosti veřejnosti.

Skládá se ze tří křídel, různě na sebe navazujících, nicméně postavených tak, aby ve všech patrech na sebe podlahy navazovaly. K občasným vyrovnáním posloužily i původní raně gotické konstrukce. 


03 ledna 2019

Míšeňská katedrála ....





Pokud chcete zažít pravý a nefalšovaný středověk, odhlédnete od tří artefaktů z pozdější doby, zajděte si do Míšeňské katedrály. (Pozor, ovšem nesmíte přijít v době kdy si zrovna usmyslí že se uspořádá vánoční koncert na který nemáte lístky a tak vás dovnitř nepustí ani když zrovna poslouchat nechcete) To se totiž zadařilo nám, když jsme vyfuněli dalších asi sto schodů z městského centra do kopce na Albrechtsburg. Jak jáááá se těšila na tenhle ranně a ukázkově gotický klenot!!! Jenže tedy sorry jako, je koncert a další prohlídka je až tomorow. Ende a punkt! No nic, holt jsem musela vzít zavděk jen vnějškem a částí vnitřního rajského dvora plus jedné kaple. I tak je to majestátní stavba a i zvenku stojí za to. 
Přesto, že její stavba započala v roce 1250, její osud je tak trochu podobný té naší svatovítské. Nejmarkantnější znak, totiž dvě věže, byly dostavěny až v roce 1909. Vypadají značně zašle, fakt jako echt středověké, jenže to je způsobené stavebním materiálem, kterým je labský pískovec který strašně rychle chytá špínu a veškerý bordely ze vzduchu a tím pádem hned černá. Takže když se začně čistit jedna věž, než se dojde na konec druhé, může se zase začít s čištěním té první. Stejně tomu tak je i se Stefan domem ve Vídni. Takže se asi na to nakonec vykvákli a nechali je tak jak jsou....

02 ledna 2019

Kostel Panny Marie (Frauenkirche) na náměstí Markt v Míšni .....





Minule jsem vám v seznamovacím článku s městem Míšeň (Meißen) slíbila, že první místo kam se podíváme, protože jsem tam hned zamířila i já (jak jsem se od průvodkyně dozvěděla že se smí na věž) je kostel Panny Marie (Frauenkirche) abych si tento kostel prohlédla. 
Historie kostela sahá až do roku 1205, kdy se připomíná kostel kupecké osady v podhradí. Mezi lety 1370 -1500 byl přestaven na halový, pozdně gotický chrám. V tomto období také dvakrát vyhořel. V roce 1549 přibyla nástavba věže, od té doby byly nějaké významnější stavební úpravy až na přelomu 19. a 20. století.
Na věži kostela najdete jednu 
zajímavost a tou je první a jediná porcelánová zvonkohra na světě, kterou v roce 1929 věnovala kostelu místní porcelánka, a ve výrobě jsou pro tento kostel i porcelánové varhany.....

Aby jste se dostali na ochoz věže musíte vyšlapat 197 schodů, které jsou ale pěkně záludné v tom, že nejsou stejné, ale co patro, to jiný sklon, šíře i délka stupňů. Ze začátku jsou kamenné, ale měří snad jen půl metru na délku a tak máte docela problém se vůbec do chodbičky točitého schodiště vejít. A pokud máte na sobě zimní bundu, na zádech fotobatoh a v ruce aparát je to hodně zajímavé....
V dalších patrech jsou už dřevěné i se zábradlím, nicméně jednou
jsou příkřejší a užší, další zas pozvolnější širší. Nahoru jsem vylezla a vracela plíce zpátky na své místo, ale ten výhled za to opravdu stojí. Město máte jak na dlani pěkně kolem dokola, a počítám že za opravdu pěkného počasí (to nebylo) je vidět hodně široko daleko do kraje.....




Díky umístění není místo, odkud by jste věž kostela neviděli, je tak
dobrým orientačním bodem, pokud máte dojem, že jste nějak zakufrovali....


Kamenná část je nejstarší, ještě středověkou částí kostela.
Stejné rozlišení nejstarší a nejmladší části je i na stavbách Albrechtsburgu.



Kostel je zaklenutý síťovou klenbou. Jelikož jsme v Sasku, což je protestantská část, je tento kostel také protestantský, i když původně  katolický byl. A tak, i tady hraje prim moravská hvězda. 


A opět jeden pozdrav pro Majku, zdejší varhany


Vzhůru do věže. Ten malý přilepený půlkruh obsahuje ono úzké a krátké kamenné schodiště



Takhle vypadá zvonkohra zevnitř. Když jsem se vyplazila na ochoz, začala akorát hrát


Trochu větší zvon. Docela jsem se modlila, aby nezačal zvonit zrovna když se budu kolem něj plazit, to bych asi ohluchla


K čemu sloužila tato útulná místnůstka na vrchu věže to nevím. Možná se tam scházeli konšelové, možná tam býval věžník....


Zvonkohra zvenku


Pohled na věž kostela z Albrechtsburgu .....


...... a z náměstí Markt, což znamená v překladu trh. Vlastně většina dnešních náměstí vznikla z bývalých středověkých tržišť. Jako naše Václavské, Staroměstské či Karlovo. Jedno byl koňský trh, druhé dobytčí třetí velké tržiště. Jednou do roka, na vánoce, se navrací ke svému původnímu účelu ....


Nejen uvnitř, ale i venku visí moravská hvězda. A zvonkohra v přiblížení



Tak, to by byl kostel za námi, a příště se po vyšlapání dalších asi padesáti schodů podíváme na druhou míšeňskou dominantu, na Albrechtsburg ...


01 ledna 2019

Míšeň (Meißen) ...




Míšeň (Meißen,Meissen, Mišno) je starobylé saské město. A když říkám starobylé, tak tomu opravdu je. Nejenže zde byla původně slovanská vesnice jménem Meisa, pojmenovaná podle stejnojmenného potoka, ale už v roce 959 zde první král a císař Jindřich I. Ptáčník postavil hrad nazvaný Misnia. Ves byla  germanizovaná a postupně se rozšiřovala až se koncem 12. století stala městským útvarem. Biskupové zde sídlili již od roku 968 a tím se zvýšila prestiž města.  Nejen to, Míšeň byla po určitou dobu i sídlem saského kurfiřta, vládce který patřil jen k několika vyvoleným, kteří směli volit římského krále a císaře, než se jím později staly nedaleké Drážďany. Kurfiřtů, neboli říšských knížat bylo celkem 7. Tři církevní a čtyři světští. Duchovní byli arcibiskup mohučský, trevírský a kolínský, světští král český, falckrabě rýnský, vévoda saský a markrabě braniborský. A aby to tak zůstalo a již nikdy víc v římské volbě nebyly zmatky, o to se postaral svou Zlatou bulou český a římský král a římský císař Karel IV.

Jako má Praha svou dominantu v Hradčanech, nebo Bratislava ve svém hradu, má Míšeň od středověku svou dominantu Albrechtsburg a Míšeňskou katedrálu. Obojí se vypíná na ostrohu nad městem, který obtéká řeka Labe. Katedrála se začala stavět roku 1250,  zámek v roce 1470 a stal se tak prvním zámkem v Německu. Měl sloužit jako knížecí rezidence, ale tomu účelu sloužil jen krátce. Během třicetileté války byl značně poškozen a tak od roku 1710 až do 19. století sloužil jako sídlo porcelánové manufaktury.

Mnohem lepší osud paradoxně Míšni dopřála II.světová válka. Byla sice vyhlášená pevností, což v sobě neslo povinnost se bránit až do úplného zničení, jenže naštěstí rychlý postup Rudé armády a osvobození 7. května 45  tomu zabránily. Po vzniku NDR staré centrum chátralo, ale po znovusjednocení prošlo rozsáhlou rekonstrukcí a tak se znovu můžeme kochat jeho středověkou podobou. A musím říct, že ta je velmi kouzelná..... malebná spleť uliček ve které ale nemůžete zabloudit, protože všechny vás zavedou na náměstí Markt k radnici a druhé dominantě města, kostelu Frauenkirche ....

A ten také bude prvním místem na které se podíváme ....