06 dubna 2015

Kdy jsem potkala velikonoce ........


Kdy se městské dítě potká s venkovskými velikonocemi a vším tím co obnáší ?
Buď nikdy anebo každý rok. Já měla to štěstí že mne potkala druhá alternativa.
Když mě byly čtyři roky, moje rodiče se rozvedli a já začala díky taťkovi trávit spousty
víkendů, prázdnin a svátků na chalupě v náruči Železných hor. A samozřejmě že jedněmi z těch svátků
byly i velikonoce.
Moje nejzašší vzpomínka je na dobu kdy mi mohlo být tak pět, šest let a chodila jsem jako jediná
holka s bandou místních kluků po vsi na koledu. Měla jsem svou pomlázku
kterou mi upletl jeden z nich ( byl to můj dobrý duch, ochránce, kamarád a později i velká
láska z dob dospívání), svůj košíček a obrážela všechna stavení. Výsledkem byla hromada
vajec a bonbónů a uťapaný nohy. Od mojí první koledy jsem se vždycky těšila na další
velikonoce kdy na chalupu pojedeme a byl pro mě obrovský trest když jsme zůstali
v Praze. Jak jsem dospívala postupně jsem se z koledníka začala stávat obětí
koledníků jiných. A ne sama, začala se mnou jezdit moje kamarádka ze třídy
a každé velikonoce jsme dostávaly pěkně na frak. Bylo to taky zásluhou
jedné náhody. Moje šikovná maminka mi takhle jednou prodlužovala kalhoty a jelikož
neměla čím nastavení zamaskovat, přišla na to že by mi na ten spoj našila vyšívanou
stuhu. Byly to tenkrát strašně oblíbené lacláče a já měla, opět díky mamině něco
extra a to výšivku na laclu. Kousek stuhy zbyl když přišli kluci na koledu a jelikož
už je nějaký vajíčka moc nezajímaly, ale za to už jsem byla vě věku kdy jsem je
zajímala já a jako taková jsem měla za povinnost odevzdat jim na hlavní pomlázku
mašli, dala jsem jim ten zbytek. Jelikož takovou stuhu nikdo přede mnou neměl
ta moje přišla na čestné místo na špičku.
Od té doby jsme každé velikonoce pravidelně vykupovaly pražské galanterie z těch nejhezčích
vyšívaných stuh abychom dodržely s kamarádkou tradici. Vždy k nám chodili kluci jako
první, protože věděli že zase budou mít od nás tu nej stuhu. Postupně se to rozkřiklo
po celém okolí a tak se nejdřív vždycky šlo koledovat na mlejn, protože holky z Prahy
mají ty nejkrásnější vyšívaný mašle v celém okolí. Ale pro tu "naší" partu ze vsi byla
vždycky schovaná ta opravdu nejhezčí .....
Jezdily jsme na chalupu na velikonoce hodně dlouho, prožila jsem tam velikonoce
dětské, jako puberťák i jako mladá dívka. Když to beru zpětně, tak jsme povětšinou
měli velikonoce na sněhu, málokdy se stalo že by nebyl při našem příjezdu, nebo
přes noc nenapadl. Ty které byly bez sněhu by se daly spočítat na prstech jedné ruky.
Kapitola sama o sobě byly naše útěky po kamenech potoka který tekl podél chalupy
v případech kdy zavítali na mlejn koledníci již značně zmožení mnohými sklínkami, kteří
už povětšinou nevládli moc dobře nohama ale i rukama v kterých ztratili cit a mlátili
pak hlava nehlava velmi bolestivě. Abychom tomu ušly, vystartovaly jsme rychlostí
jakou by nám záviděl i Usein Bolt a vhupli na první kámen a pak už to šlo ráz naráz
jak jsme to měly za ta léta v nohách. Ti odvážlivci kteří se pokusili o pronásledování
většinou skončili buď v prvním mohutném keři šípkové růže nebo ve vodě. To jim okamžitě vzalo
chuť na další pronásledování a tak se raději odpotáceli po cestě pryč. Dost často
jsme od mojí maminky dostaly za to vynadáno, ale když pak viděla jelita který
jsme měly když se někomu tu a tam před naším úprkem podařilo nás švihnout uznala
že přeci jen děláme dobře ....
Jsem doteď vděčná za ty nádherný leta která jsem na chalupě mohla trávit, na velikonoce
nebo čarodějnice, na všechny ty víkendy, prázdniny, Silvestry nebo dovolené které jsme
nedočkavě vyhlížely, prostě za to nejkrásnější dětství i dospívání jaký si jen
může přát městský dítě, trávené uprostřed lesů a luk s rybníkem před dveřmi a s partou
skvělých kamarádů ......

P.S. Když jsem tuhle něco hledala, zjistila jsem že pořád ještě mám schovaný kus z jedné
té vyšívané mašle. Už je časem dost zteřelý a zažloutlý, ale pořád má moc přivolat
zpátky vzpomínky na ty úžasně trávené velikonoce ......