Kdy jsem potkala velikonoce ........

Kdy se městské dítě potká s venkovskými velikonocemi a vším tím co obnáší ?

Buď nikdy anebo každý rok. Já měla to štěstí že mne potkala druhá alternativa.

Když mě byly čtyři roky, moje rodiče se rozvedli a já začala díky taťkovi trávit spousty

víkendů, prázdnin a svátků na chalupě v náruči Železných hor. A samozřejmě že jedněmi z těch svátků

byly i velikonoce.

Moje nejzašší vzpomínka je na dobu kdy mi mohlo být tak pět, šest let a chodila jsem jako jediná

holka s bandou místních kluků po vsi na koledu. Měla jsem svou pomlázku

kterou mi upletl jeden z nich ( byl to můj dobrý duch, ochránce, kamarád a později i velká

láska z dob dospívání), svůj košíček a obrážela všechna stavení. Výsledkem byla hromada

vajec a bonbónů a uťapaný nohy. Od mojí první koledy jsem se vždycky těšila na další

velikonoce kdy na chalupu pojedeme a byl pro mě obrovský trest když jsme zůstali

v Praze. Jak jsem dospívala postupně jsem se z koledníka začala stávat obětí

koledníků jiných. A ne sama, začala se mnou jezdit moje kamarádka ze třídy

a každé velikonoce jsme dostávaly pěkně na frak. Bylo to taky zásluhou

jedné náhody. Moje šikovná maminka mi takhle jednou prodlužovala kalhoty a jelikož

neměla čím nastavení zamaskovat, přišla na to že by mi na ten spoj našila vyšívanou

stuhu. Byly to tenkrát strašně oblíbené lacláče a já měla, opět díky mamině něco

extra a to výšivku na laclu. Kousek stuhy zbyl když přišli kluci na koledu a jelikož

už je nějaký vajíčka moc nezajímaly, ale za to už jsem byla vě věku kdy jsem je

zajímala já a jako taková jsem měla za povinnost odevzdat jim na hlavní pomlázku

mašli, dala jsem jim ten zbytek. Jelikož takovou stuhu nikdo přede mnou neměl

ta moje přišla na čestné místo na špičku.

Od té doby jsme každé velikonoce pravidelně vykupovaly pražské galanterie z těch nejhezčích

vyšívaných stuh abychom dodržely s kamarádkou tradici. Vždy k nám chodili kluci jako

první, protože věděli že zase budou mít od nás tu nej stuhu. Postupně se to rozkřiklo

po celém okolí a tak se nejdřív vždycky šlo koledovat na mlejn, protože holky z Prahy

mají ty nejkrásnější vyšívaný mašle v celém okolí. Ale pro tu "naší" partu ze vsi byla

vždycky schovaná ta opravdu nejhezčí .....

Jezdily jsme na chalupu na velikonoce hodně dlouho, prožila jsem tam velikonoce

dětské, jako puberťák i jako mladá dívka. Když to beru zpětně, tak jsme povětšinou

měli velikonoce na sněhu, málokdy se stalo že by nebyl při našem příjezdu, nebo

přes noc nenapadl. Ty které byly bez sněhu by se daly spočítat na prstech jedné ruky.

Kapitola sama o sobě byly naše útěky po kamenech potoka který tekl podél chalupy

v případech kdy zavítali na mlejn koledníci již značně zmožení mnohými sklínkami, kteří

už povětšinou nevládli moc dobře nohama ale i rukama v kterých ztratili cit a mlátili

pak hlava nehlava velmi bolestivě. Abychom tomu ušly, vystartovaly jsme rychlostí

jakou by nám záviděl i Usein Bolt a vhupli na první kámen a pak už to šlo ráz naráz

jak jsme to měly za ta léta v nohách. Ti odvážlivci kteří se pokusili o pronásledování

většinou skončili buď v prvním mohutném keři šípkové růže nebo ve vodě. To jim okamžitě vzalo

chuť na další pronásledování a tak se raději odpotáceli po cestě pryč. Dost často

jsme od mojí maminky dostaly za to vynadáno, ale když pak viděla jelita který

jsme měly když se někomu tu a tam před naším úprkem podařilo nás švihnout uznala

že přeci jen děláme dobře ....

Jsem doteď vděčná za ty nádherný leta která jsem na chalupě mohla trávit, na velikonoce

nebo čarodějnice, na všechny ty víkendy, prázdniny, Silvestry nebo dovolené které jsme

nedočkavě vyhlížely, prostě za to nejkrásnější dětství i dospívání jaký si jen

může přát městský dítě, trávené uprostřed lesů a luk s rybníkem před dveřmi a s partou

skvělých kamarádů ......

P.S. Když jsem tuhle něco hledala, zjistila jsem že pořád ještě mám schovaný kus z jedné

té vyšívané mašle. Už je časem dost zteřelý a zažloutlý, ale pořád má moc přivolat

zpátky vzpomínky na ty úžasně trávené velikonoce ......