Velké hlasy.....Frank Sinatra

Mezi mými velkými hlasy nesmí chybět v žádném případě chybět Frankie "Boy" Sinatra. Nejen, že se udržel na hudebním vrcholu až do hodně vysokého věku, ale ani jeho písničky nikdy nezevšedněly a dodnes se hrají, jsou přezpívávány, oblékány do nových kabátů. Jeho modré oči a chlapecký úsměv okouzlil mnoho krásných žen, jeho velkou láskou byla Ava Gardner ale i Mia Farrow. Jestli za ním opravdu stála mafie, či zda on sám byl i jejím členem to je dnes už jedno, ale pro jeho nádherný zpěv, příjemný hlas, chlapecký úsměv který mu vydržel celý život a hlavně pro jeho nesmrtelné písničky mu to myslím každý rád odpustí....

A jelikož se blíží vánoce tak jako první opravdová vánoční klasika.....

Krásný zvyk, hlasovat pro nejhezčí betlém....

Po návratu z výletu mi bylo tedy fakt dost blbě, a tak jsem byla ráda, že už jsme zpátky a tak jsem se s radostí svalila na postel a vydýchávala ty zatáčky. A popravdě jsem nebyla sama, protože i kamarádi zalehli s úmyslem sledovat lyžování alespoň v televizi, když už se ho nemohli zúčastnit na vlastní kůži. A tak jsem poslouchala jak pomalu a jistě jejich dialog nad stylem a způsobem jízdy závodnic utichá a za chvíli se ozývalo chrupání vícehlasé, protože se ke svým pánečkům přidali i pejsci a tak konečně přišel i nějaký relax, protože popravdě ho moc od příjezdu nebylo. Upravit ať už úplně nebo částečně tři dandíky mi zabere hodně času a práce a tak jsem za tu chvíli klidu byla hodně vděčná....

Jenže i žaludky si začaly žádat své a tak po dvou hodinkách odpočinku jsme vyrazili na véču. Restaurací bylo k mání hodně moc a výběr byl dost těžký, takže nakonec jsme prostě do jedné vešli a těšili se na jídlo i popití. A rozhodně jsme ve svém těšení nebyli zklamání, porce byly tak pro dvě a ne jednu osobu, maso perfektní, měkké, šťavnaté a výborně kořeněné, a salát k němu podávaný neměl tedy vůbec chybu. A pivečko, no mňam.....

Ale nejen materiálním způsobem živ je člověk, ale i na hezkou věc se rádi podíváme a navíc když je to spojené s vánoci tak to stojí za to. Horalé jsou známí tím, že jsou velice šikovní v práci se dřevem a to se ukázalo i tady. Mají takovou krásnou tradici, že lidé které to baví, dělají své návrhy na betlém a ten návrh který se nejvíc líbí pak mají v té restauraci vystavený celé svátky. A že je všechno vymazlené do nejmenších detailů je vidět i z následujících obrázků..... Jo, a nebyla jsem sama kdo tam nadšeně fotil.....

---

Popravdě nevím kterému bych dala já svůj hlas, jsou nádherné všechny. A tady jsou už ty hotové, i s postavičkami z minulých let.

Já bych je brala všechny..... A vy?

Světelná impresse......

Moc jsem se těšila na jednu věc, a to jak si budu fotit tu krásnou vánoční světelnou výzdobu kterou jsou německy mluvící země známé. Po cestě toho moc nebylo vidět, protože cesta vede od Linze skoro pořád nějakým tunelem. Ale v jednom z městeček kterými jsme projížděli byla pěkná, jen fotit z auta je to pěkná fuška, a tak ty fotky jsou opravdu hodně zvláštní. Nejdřív jsem je nechtěla uveřejnit, ale pak jsem si řekla, že mají v sobě něco zajímavého, snad ten pohyb to dělal a rozhodla jsem se tedy uveřejnit.....

---

V sobotu jsme šli na večeři a tak jsem chtěla vyfotit i něco v klidu, a že toho bylo hromady, ale začal mi stávkovat foťák, tak s toho nebylo už vůbec nic....Škoda, těch obrázků by bylo hodně.....

Největší zklamání mého člověčího táty.....

Můj člověčí táta patří do skupiny lidí, které moje panička nazývá "šílení lyžaři". Stejně tak jak vášnivě moje panička miluje slunce, teplo a vodu, on miluje mráz, sníh a pořádnou lyžovačku. Při pohledu na sníh se z něj stává Herminátor tělem a duší, nad čistě bílou plochou sjezdovky se tetelí jak vzduch nad rozpálenou silnicí a když má možnost jet na lyže, je na nejvyšším vrcholu blaha. A že lyžuje velice dobře to nám potvrdila i naše Lucka, která už s ním podvakrát na lyžích byla...

A tak i přes to, že evidentně ten sníh na kopcích chyběl, on si svůj úmysl jít si zalyžovat prostě nehodlal vzdát. Na internetu si zjistil, že v lyžařském středisku nad Schladmingem mají od soboty zahájit sezónu a že mají mít sníh technický, nenechal se odradit různými paniččinými a Ivanovými poznámkami a vyrazil. Ovšem tentokrát slavila úspěch panička s Ivanem. Sobota byla správná, sníh byl nastříkán a upraven, leč nikdo zde nejezdil. Ani nemohl, neboť ani nikdo ze zaměstnanců nebyl přítomen, pokladny byly zabaleny do igelitu, a tak zůstal zkormoucen stát branami svého vysněného lyžařského ráje, který mu pro tentokrát zůstal uzavřen.....

Když se tedy vrátil vyrazili panička, Ivan a on na průzkum lyžařského střediska které leží nad Bad Mitterndorfem. Škrabali se tedy do výšky 1976 metrů kde toto středisko leží. Cesta prý podle paničky,která přijela celá bledá tedy nic moc, ona totiž nesnáší při cestě autem zatáčky a tady byly ty serpentýny opravdu ostré. Inu horské.... Ale když zastavili na cestě ve výšce zhruba patnáctiset metrů a šli se podívat jak vlastně taková sjezdovka vypadá bez sněhu docela se i podivili. Kvetly tu totiž ještě kytky!!!!! Třetího prosince!!!!

---

Jak jsou ty sjezdovky příkré když jsou bez sněhu dokládá i to, že když se člověčí táta na ní chtěl udržet jen tak bez lyží, měl s tím hodně velkou práci....

Jít po nich pěšky se vůbec nedá, leda jak pavouk,roztáhnout ruce,nohy a lézt tím způsobem nahoru nebo dolů.....

Všechno je dokonale připravené, ale počasí prostě nepřeje ani zasněžování, protože i nahoře ve skoro dvoutisících metrech bylo plus dva stupně. Sice mlha a jemňoulince tam padal sníh, ale než stačil dopadnout na zem tak roztál....

Taková výkonná sněhová děla jsou po obou stranách sjezdovek, ale když není mráz, není ani sníh.....

A takový je tristní pohled na sjezdovku bez sněhu, i když v zimě....

Ty traverzy ve svahu jsou cesty pro lyžaře, kteří se tak dostávají od jedné sjezdovky ke druhé....od střediska ke středisku....

Ten výlet na vršek stál i za tu nevolnost, protože to bylo moc krásné a zajímavé, a panička navíc i viděla jak rostou plazivé jalovce ve svém původním prostředí. A ne jen v zahradách nebo kontejnerech zahradních center....

Lesy a louky a k tomu hory.....

Skoro až k penzionu kde jsme bydleli vede cesta od sjezdovek ze střediska nad Bad Mittendorfem a tak jsme všichni vyrazili na procházku a průzkum nejbližšího okolí. A že se tedy bylo na co koukat. Když jsme vyšli na jednu krásnou horskou louku, i nás hafušů se zmocnilo jakési šílenství a z čiré radosti a při pohledu na tu krásu kolem jsme začali lítat jak zběsilí.....

---

Dostatečně vylítaní a uhnaní jsme se vrátili zpátky a člověčí táta se zarputilostí mu vlastní prohlásil, že to by bylo, aby nebylo někde středisko kde se lyžuje a vzal lyže a vyrazil. Panička s Ivanem se ještě chvilku pochechtávali jeho no jak to říct, hodně velké důvěře, ale pak se paniččina pozornost obrátila na mne a já byl jat, vzat do náruče a odnesen do koupelny a tam opět našamponován, ošetřen kondicionérem a vůbec připraven co se týče čistoty na výstavu.

Ovšem z hodinu a půl se rozlétli dveře a v nich stál člověčí táta z největším možným zhnuseným výrazem ve tváři jakého byl v ten okamžik schopen. A proč? Tak to vám povím příště......

Co nás čekalo ráno......

Probudili jsme se sice nejdřív do mírně mlhavého rána, ale to se velice záhy proměnilo v celku příjemně slunečné dopoledne. Jelikož jsme přijeli za tmy, první co panička po probuzení udělala bylo to, že letěla k oknu podívat se co nás čeká za panorámata. A je pravda že nebyla pohledem ven nijak zklamaná. Pod strání stál domeček jak z modelového kolejiště, typický horský i se zvoničkou na střeše.....

---

Pod okny nám tekl krásný horský potok plný bílých a krásně hladkých kulatých kamenů. Voda v něm byla tak čirá, že vlastně ani nebyla vidět....

Takže to co vypadá jako cesta, je ve skutečnosti potok....

Jen lávka a pár splávků napovídalo že tu někde teče voda..... Ale teprve z okna od tátů se ukázalo jak krásné kopce tu jsou kolem.

A taky se při pohledu na vrcholky hor ukázala jedna nemilá věc, a to, že ani na těch dvoutisícových vršcích není vůbec žádný sníh!!!!! Bad Mittensdorf leží ve výšce 817 metrů a bylo tu okolo šesti stupňů. A tak jsme vyrazili na procházku.....

Západ okolo Temelína a Hluboké....

Protože jak je známo v zimě se rychle stmívá, a tak jak jsme se začali blížit k Týnu nad Vltavou a Hluboké začalo sluníčko pomalu klesat za obzor a rozhrálo na obloze hru krásných barev. Panička fotila ostošest, člověčí táta s toho měl ohromnou srandu a já se jen tak na jedno oko juknul proč se panička rozplývá a táta směje.....

---

Temelín vypadal jak Ocelové město z knížky Julesa Verna, jednou v červeném, pak zas ve fialovém oparu, pak zase ocelově šedý...

V okolí Hluboké to vypadalo zase tak trochu jako z nějakého strašidelného filmu, když se chystá Satan zaútočit na nic netušící svět.....

A to už jsme se opravdu pomalu ale jistě se sluníčkem loučili a za chvíli byla kolem tma tmoucí. A po přejetí hranic okolo Freistadtu i pěkně hustá mlha, která se nás držela skoro po celou dobu, než jsme se prodrali přes všechny ty tunely pod horami až k Liezenu, kde nás po vyšplhání do kopce a následném sjezdu dolů přivítala pro změnu černočerná obloha na které se jiskřilo neskutečné množství hvězd a jasně svítil srpek měsíce. Městečko kam jsme mířili se jmenuje Bad Mittensdorf a nedaleko od něj je lyžařské středisko Kulm se skokanským můstkem a pak o nějakých jen pár kilometrů dál středisko Obersdorf, kde se dokonce pořádají lety na lyžích. Když jsme dorazili na místo, bylo skoro devět hodin a tak byl nejvyšší čas se jít ubytovat, očuchat si okolo kde je co zajímavé, po cestě se pořádně protáhnout a vyčurat a pak si spokojeně ustlat u paničky na dece v posteli.

Musím podotknout, že postele měli opravdu pohodlné a tak jsme si to s bráškou a tátou střídali, jednou jsem byl já u člověčího táty a jeho kamaráda, bráchovýho pánečka Ivana, pak zase můj psí táta se tulil u paničky a bylo nám všem dohromady moc fajn. Dokonce tak dobře, že jsme ani na sebe s bráchou nevrčeli a táta nás taky neškolil a nechal nás být.....

A vyrážíme.....

Jak se už panička zmínila, o víkendu jsme měli v plánu výstavu v rakouském Welsu, je to výstava dvoudenní, ale já, táta a brácha Bred jsme byli přihlášení až na neděli a to proto aby si páníčkové mohli zajezdit na lyžích, protože vcelku by se dalo předpokládat, že třetího prosince bude ve dvou tisících metrech nad mořem sníh. Když už ne přírodní tak alespoň technický. Nebyl. Nikde. A co bylo to vám povyprávím postupně. Ale teď jsme na začátku a vyrážíme....

Takže je pátek 2.12 a já s paničkou čekám na mého člověčího i psího tátu a brášku Breda aby nás na chatě naložili a vyrazili jsme všichni směrem do Rakouska. Když konečně dorazili byly už skoro tři hodiny odpoledne a tak jsme naházeli fofrem všechny věci do auta a vyrazili, protože jsme měli před sebou necelých 400 kilometrů a pět a půl hodiny cesty. Táta, tedy ten psí na mě dokonce ani nevrčel když jsem k němu lezl do auta a i celou cestu spal dole na zemi a mě nechal místečko pěkně u paničky anebo jsem se i tu a tam přitulil k mému člověčímu tátovi.Nebyla by ta cesta tak dlouhá, kdyby jsme byli ubytovaní v okolí Welsu, ale jelikož se počítalo s lyžováním, ještě se to o nějakou stovku kilometrů protáhlo...

Sluníčko se ještě docela pěkně snažilo, tak nám cesta začala docela příjemně....já seděl paničce na klíně a koukal se zvědavě co se děje kolem.