V pátek jsem se nechala vyprovokovat Kavalírem a ještě jednou fb kamarádkou a vyrazila na houby. Ona měla ze čtvrtka plný dvoua půl metrový pult hub a Kavalír opěvoval až půl kilovou váhu hříbků....Takže mě to nedalo a poslušna sběračského instinktu zděděného po prapředcích jsem vyrazila do lesa. Ze začátku jsem hodně nadávala a říkala si, že o těch hřibech se Kavalírovi tak akorát zdálo a kamarádka že někde na cestě přepadávala nebohé houbaře po celý týden a svůj lup pak prezentovala jako výsledek jediného dne sbírání, protože po půl hodině usilovného hledání mi výsledek, tři babky, připadal dost tristní.....
Ovšem! Pak jsem se přesunula do jiné části lesa a ejhle, hned první hříbek měl docela slušnou váhu, sice to těch proklamovaných půl kila tedy nebylo (možná kdyby tam ještě den dva počkal) ale byl moc krásný. A pak to začalo, když jsme se totiž pořádně podívala do hodně matoucího popadaného listí tak jsem co chvíli zmerčila černou hlavičku mladých babek či krásně sametově hnědou suchohřibů. A taška se začala utěšeně plnit.O oár metrů dále na mém stálém fleku, který mne opět nezklamal se začaly na mne z borůvčí smát hlavičky hříbků jak malovaných a vysoustruhovaných. Jediné co mě kalilo radost byl houbař který v těsném závěsu za mnou neustále brousil tam kam jsem šla já. Protože jak zmerčil že se pořád skláním, případně klekám na jedno místo a tam setrvávám do té doby než vše vysbírám tušil snadný lov. Ne tak já, a navíc jsem neměla v plánu jako každý správný houbař mu svůj flíček ukazovat.Volila jsem proto matoucí strategii a přecházela z jedné strany cesty na druhou, případně se zanořila do mlází.
Všimli jste si jak v okamžiku, kdy najdete první houbu se z poklidného člověka stane najednou ten dávno zapomenutý pračlověk - sběrač? Který okamžitě zbystří všechny smysly a každého nezvaného dalšího pračlověka - sběrače chce ze svého revíru okamžitě dostat pryč? Jak se začne prodírat mlázím kterému by se jinak vyhnul velkým obloukem a jako ohař jdoucí neomylně po stopě i on celý vzrušený a div ne poštěkávající se žene za vůní hub? Padající neustále na kolena, ač normálně se po ránu nemůže bolestí pomalu ani postavit? To všechno způsobuje ona jedna jediná nalezená první houba z nás normálně civilizovaných lidí....Jenže to je ta největší chyba které se houbař může dopustit, protože díky tomu bezhlavému úprku stále vpřed a touze mít toho víc a ještě víc dostává do situace kdy vlastně nic nemá, protože NEVIDÍ! Nevidí ty houbičky pěkně skryté v listí protože se snaží uprchnout před pronásledovateli. Kdo si počká na takového houbaře přijde domů s tučným úlovkem jak mám už lety prověřeno.
Nakonec jsem domů dorazila s taškou plnou krásných hříbků, kozáků, babek, hnědáčků a i pár ryzců se našlo. Takže zase mám jak veverka na zimu nasušeno a namraženo a spokojeně si pak u bramboračky nebo hovězích plátcích či kuby vzpomínat na krásný den ztrávený v lese....
Ono je dobré se někdy dívat i po stromech, nejenom po zemi....a nemusí to být zrovna václavky které na něm rostou
Celkový úlovek i s tím co přivezla den před tím dcera z chaty. Opravdu jen z pozemku okolo ní. To je hned ten první plech.
