úterý 30. května 2017

Hokuspokus napotřetí ....

mi přinesla jeden či dva obrázky, které už se mi líbily
o něco víc. Ale je fakt že z dvanácti je to málo, anebo tak akorát?
je fakt, že já jsem typ kterému dělá opravdu velkou práci vybrat z mých
dětiček foteček vybrat ta nej. Obdivuji ty kdo tohle umí .....


Našla jsem si jednu modelku o které jsem se domnívala, že
bude nejvíc vyhovovat pro tenhle styl....







..... no ukázalo se, že by možná byla, kdyby zas ovšem nezačal foukat vítr
a tak při mé krtčí slepotě jsem zjistila jak fotky vypadají až teprve na monitoru.
Opět zaostřeno úplně jinam Křičící

pondělí 29. května 2017

Hokuspokus napodruhé ....



Jak už je mým zvykem, když mám něco nového
k foťáku musím to prostě zkoušet a učit se a nebýt vůbec spokojená
s tím co mi z toho leze. A tím pádem být naštvaná a nadávat si, že se na to
vlastně vůbec nevykašlu. Obzvlášť když pak vidím co prostě dokáží za kouzla
jiní, padne na mne strašná skepse.....

A tak se plazím po zemi, nebo klečím u záhonů, bojuju s větrem, protože pokaždé
když se rozhodnu něco fotit začne funět, zjišťuju že mám
velké mezery v kompozici, a že byť se snažím, vycházej mi z toho furt takový
divný nemastný neslaný středovky s takovým divným (ne)zaostřením.

A těma vás teď budu zásobovat. Ať si taky užijete Mrkající














středa 24. května 2017

Konečně dorazily .....





...... objednané mezikroužky kvůli heldovi. Jak jsem zjistila, makropředsádky velmi
zhoršují jeho vlastnosti, protože se moc nekamarádí s další optikou, kterou na něj přidám.
Protože mezikroužky žádnou čočku nemají, jako varianta na focení detailů s co největším přiblížením
se mi proto zdály nejlepší variantou. A tak jsem se hned vydala na zkoušení co to umí.
Ale nějak jsem si zrovna nevybrala dobrý čas na focení skoro makra, neb dnes venku dost fučí
a tak nešlo moc dobře focené detaily udržet v hledáčku.

A druhý poznatek, focení s nimi je o trochu jiné než s předsádkou. S tou dokážu
i v ruce něco udržet, ale s mezikroužky je to skoro nemožné. Takže opravdu stativ a ještě
k tomu buď samospoušť nebo dálkovou spoušť. I když ta už je taky někde na cestě ke mně.











Když jsem popisovala náš rozpadávací den blbec, kdy vzala za své jak
sekačka, tak část křoviňáku, říkala jsem, že se nakonec situace se sekačkou zcela nečekaně vyřešila.
V pondělí totiž jel manžel pro jednu kopírku a první co viděl na dvoře firmy byla
naprosto ta samá sekačka co máme, připravená na vyhození. Kvůli umřelému motoru.
A tak dovezl zpátky nejen kopírku, ale i sekačku. Z naší vzal funkční motor a na šasi
té druhé, které bylo v mnoho lepším stavu ho namontoval místo toho nefunkčního.
Nezůstanu tedy ještě zas pár let bez sekačky (tedy pokud motor vydrží) a pak už snad nebude
problém koupit novou.

úterý 23. května 2017

Dandičí hemžení .....




Konečně nastal den kvůli kterému se tahle moje poslední
cesta do Prahy konala. Již v pořadí III. setkání dandíkářů kteří mají
chuť se sejít i jinde než jako soupeři ve výstavních kruzích. Sluníčko, které
mne ráno vítalo v okamžiku kdy jsem otevřela oči mi udělalo ohromnou radost, protože jsem
nevěřila, že bych měla to štěstí aby mi to vyšlo třikrát za sebou. Asi měl sv. Petr
někdy ve svém životě dandíka, že tak nad námi vždycky drží ochranou ruku a dopřeje
krásné počasí. S mužem jsme se nejdřív ještě zastavili u maminy abych jí mohla
dát kytičku ke Dni matek a pak už jen s lehkým šimráním okolo žaludku
mne vysadil před Strahovským stadionem, kde jsme měli sraz a volné parkoviště.
A tady se ukázal trochu první zádrhel. Někdo zaparkoval mimo, někdo na
domluveném místě a někdo dokonce úplně jinde a čekal na nás v restauraci
kam jsme měli jít až PO procházce. Takže jsem trochu povlávala
před stadionem jak urvanej plakát sem a tam, a sháněla všechny dokupy.

Nakonec jsem musela nechat Bobeše hlídat jednoho z členů setkání
aby se neutahal ještě dřív, než vůbec někam vyrazíme. I já už toho měla pomalu dost
a to jsme se stále ještě scházeli! Jako posledního jsem musela jít vyzvednout
mého kamaráda, který překvapivě dorazil, ale naštěstí stál velmi blízko
místa kudy jsme do petřínských sadů scházeli, takže jsem se nemusela vracet nikam daleko.
To, že jsme budili zaslouženou pozornost asi nemusím nijak zdůrazňovat,
protože třináct stejných psů, tedy vzhledově, ve dvou barevnostech
se přece hned tak nepotká. A to bylo také vlastně účelem, předvést ty okaté
krasavce co nejvíce lidem. A oni jakoby to vycítili, se předváděli skvěle!

Sice jsme neprošli to co jsem měla původně v plánu všem ukázat, protože jak se ukázalo,
krom mne a ještě jedné dandíkářky nikdo z těch kdo byli z Prahy to už na Petříně
vůbec nepoznávalo, a jak z nich vylezlo, nebyli tam třeba třicet i víc let, ale aby
nemuseli na nás dlouho čekat ti, kdo vzali za místo srazu restauraci vyrazili jsme
nejkratší cestou za nimi.....


Byť jsem měla sebou celou fotovýbavu, já sama moc času na focení neměla,
takže až na pár fotek jsem převzala od jiných.




Tulíšek Bobíšek. Se musel i při focení mazlit .....




Tady je z Bobeše jen provaz. Stačil zmizet před objektivem jako vždy


Tři generace dandíkářek, aneb babička, dcera a vnučka se svými miláčky.
Malá upekla pro všechny pejsky psí sušenky. Paní s brýlemi zas měla sebou největší
počet pejsků, tři a tři ještě nechala doma. Následující fotky jsou jediné
které jsem už v klidu nafotila já....


" Takhle málo místa tam bylo ...." k téhle dandíkářce jsem nejdřív jezdila do Prahy s Bobím na úpravu


I u tohoto stolu sedí celá rodina pro kterou se dandík stal tím pravým chlupatým mazlíčkem. Patří už
k těm, s kterými jsem se potkala poprvé. Chybí tam ještě druhý syn. Ten byl někde
něco fotit. A pozorně poslouchající kamarád. Byla jsem moc ráda že mu to taky konečně
vyšlo, byť z docela bolavých důvodů. Jelikož byl po reoperaci ruky, nemohl proto makat
na chatě.


Klasický dandík. Mazlivý, a ke všem lidem se hlásící jako ke své rodině. I k těm,
které vidí poprvé. Tenhle má i krásné literární jméno. Pan Darcy


A tohle už je "náš" fotr lotr. Čili Colorado Cash ze Žihelské zahrady alias Velkej Bobeš Mrkající



A zas, jak při prvním setkání, i teď mne někdo pěkně nachytal nepřipravenou .....


I když ten smích byl asi zasloužený, protože to byl den jak víno, legrace si člověk
užil dost a dost, ale hlavně se zase sešla příjemná společnost lidí, naladěných na jednu strunu.
A ta se jmenuje Dandie Dinmont teriér ....

pondělí 22. května 2017

Pozdravy lesní brdské ......




Po patřičném čtvrtečním zkrášlení a relaxu
jsme v pátek nabrali opět směr Brdy. V neděli jsme totiž měli na
pražském Petříně již třetí setkání majitelů a chovatelů těch našich šedivejch,
hořčičnejch a okatejch obludek. Ve skrytu duše jsem si říkala, že by mohlo být
snad bez deště, ale ani ve snu by mne nenapadlo, že i potřetí za sebou
nám vyjde opravdu krásné a slunečné počasí. Zřejmě měl sv. Petr asi taky
dandíka a drží nad námi vždy ochrannou ruku.

Po příjezdu mi bylo jasné, co mne zase čeká. Sekat, sekat a zase sekat.
A nejen mne, ale i muže, protože tam kde jsem to před měsícem nedosekala už byla
tráva dostvysoká a naše stařičká sekačka by s ní už měla dost práce. A potažmo i já....
Takže já okolo chaty sekačkou, a on dál křoviňákem. Byl to den blbec, protože
jemu stále vypadávala hlava se strunou, ve finále se mu vůbec úplně rozložila
na prvočinitele a tak si musel nasadit trojzubec s kterým to vůbec neumí, tudíž
neustále vztekle nadával. Já dosekala co jsem chtěla, zaparkovala se sekačkou
ale najednou mne upoutalo to, že stojí do pravého úhlu! Koukala jsem na to
a chvíli nechápala jak je to možné, až do okamžiku kdy jsem vzala za rukojeť
a sekačka se rozpadla. Za ta skoro čtvrtstoletí uhnil celý jeden roh na kterém je připevněné
držadlo a kryt koše a tohle všechno prostě opustilo své správné místo a zkrouceně
leželo na zemi.

Došlo mi, že je to parádní průser, protože bez sekačky tam nelze, s křoviňákem neumím
a co teď. Jasně, nabízí se okamžité a nejjednodušší řešení. Sednout do auta a zajet do Chuchle
do Hornbachu nebo do Dobříše do Hechtu a koupit novou, jenže i tohle řešení pro nás prostě nebylo
možné. Takže jsem se umyla, převlíkla, vzala Bobeše a foťák a šla se uklidnit do lesa ...


Řepka straší už i v lese. Asi jak jí roznášejí ptáci v trusu


Veverčí pohled do koruny buku, který mám ráda tu už dlouho nebyl


Klasický a už známý drátový pohled, který si nikdy neodpustím nafotit, na protější hřeben. Tentokrát vrcholně jarní


Nad kopci se už sbíraly mraky na každoodpolední déšť


I tenhle pohled se mi nikdy neomrzí, zvlášť v takovém světle jaké bylo


Malá přeháňka která před tím než jsem vyrazila pokropila les, zanechala
na větvích buků památku


Nastal čas pro květy hrachoru jarního




neděle 21. května 2017

Podzámecké a zámecké pozdravy z Litomyšle ....




Krom Klášterních zahrad, nevynechám když mám čas, ani couračku
okolo zámku. Litomyšlský zámek má sice velmi omezený prostor na zahrady,
ale i tak poskytuje příjemná místa k ochlazení v parném létu či k takovému
tomu "jen tak" lenošení. S výhodou toho, že si můžete courat po trávníku jak chcete
a kde chcete, nebo se na něm přímo usalašit. Pod vzrostlými stromy je příjemně a navíc
doplňují velmi vhodně zámek a dodávají mu zas trochu jinou dimenzi.

Já jsem okolo zámku fotila při zpáteční cestě na autobusovou zastávku a pěkně jsem si tak
ukrátila čas ... a poslechla si klavírní produkci jednoho mladíka. I tady stojí jedno
z venkovních pián pro každého, a kdo umí neodolá. Navíc v průjezdu je moc pěkná
akustika.....


Ještě z klášterek, bylo teplo náramné a voda v brouzdališti už lákala
první spočinuvší unavené poutníky ....


Piaristický kostel a klášter. Dokonce už i krásně zvoní. Před dvěma měsící po mnoha
desítkách let opět byly věže osazeny třemi zvony. Litomyšlští uspořádali sbírku,
místní kokodák velkopodnikatel a mecenáš zaplatil ten největší a už si pěkně vyzvánějí ....


Zaujatý a kolem sebe nic nevnímající hráč


Sochy Olbrama Zoubka. Bez těch by to v Litomyšli nešlo ....




Lípy, lípy, všude lípy .....



Dosti zajímavé lavičky, tedy jak se na nich sedí zatím nevím, nezkoušela jsem.
Ale docela se mi líbí jejich trochu retro - kubistický vzhled.




Atrakce pro děti, opičí dráha, se mávnutím ruky změní na pódium. Využívá se obzvlášť
při festivalu Smetanova Litomyšl. Jinak velké pódium je každoročně na nádvoří záku, případně se
hraje v přírodním amfiteátru práve v parku pod zámkem.


A na závěr trochu roztřesené video, zatím neumím úplně využívat tohoto méda,
byť jak jsem četla v mnoha recenzích na tento aparát, že kvalita nahrávání videí je
překvapivě velmi dobrá na svou třídu.