Dandičí hemžení .....

Konečně nastal den kvůli kterému se tahle moje poslední

cesta do Prahy konala. Již v pořadí III. setkání dandíkářů kteří mají

chuť se sejít i jinde než jako soupeři ve výstavních kruzích. Sluníčko, které

mne ráno vítalo v okamžiku kdy jsem otevřela oči mi udělalo ohromnou radost, protože jsem

nevěřila, že bych měla to štěstí aby mi to vyšlo třikrát za sebou. Asi měl sv. Petr

někdy ve svém životě dandíka, že tak nad námi vždycky drží ochranou ruku a dopřeje

krásné počasí. S mužem jsme se nejdřív ještě zastavili u maminy abych jí mohla

dát kytičku ke Dni matek a pak už jen s lehkým šimráním okolo žaludku

mne vysadil před Strahovským stadionem, kde jsme měli sraz a volné parkoviště.

A tady se ukázal trochu první zádrhel. Někdo zaparkoval mimo, někdo na

domluveném místě a někdo dokonce úplně jinde a čekal na nás v restauraci

kam jsme měli jít až PO procházce. Takže jsem trochu povlávala

před stadionem jak urvanej plakát sem a tam, a sháněla všechny dokupy.

Nakonec jsem musela nechat Bobeše hlídat jednoho z členů setkání

aby se neutahal ještě dřív, než vůbec někam vyrazíme. I já už toho měla pomalu dost

a to jsme se stále ještě scházeli! Jako posledního jsem musela jít vyzvednout

mého kamaráda, který překvapivě dorazil, ale naštěstí stál velmi blízko

místa kudy jsme do petřínských sadů scházeli, takže jsem se nemusela vracet nikam daleko.

To, že jsme budili zaslouženou pozornost asi nemusím nijak zdůrazňovat,

protože třináct stejných psů, tedy vzhledově, ve dvou barevnostech

se přece hned tak nepotká. A to bylo také vlastně účelem, předvést ty okaté

krasavce co nejvíce lidem. A oni jakoby to vycítili, se předváděli skvěle!

Sice jsme neprošli to co jsem měla původně v plánu všem ukázat, protože jak se ukázalo,

krom mne a ještě jedné dandíkářky nikdo z těch kdo byli z Prahy to už na Petříně

vůbec nepoznávalo, a jak z nich vylezlo, nebyli tam třeba třicet i víc let, ale aby

nemuseli na nás dlouho čekat ti, kdo vzali za místo srazu restauraci vyrazili jsme

nejkratší cestou za nimi.....

---

Byť jsem měla sebou celou fotovýbavu, já sama moc času na focení neměla,

takže až na pár fotek jsem převzala od jiných.

Tulíšek Bobíšek. Se musel i při focení mazlit .....

Tady je z Bobeše jen provaz. Stačil zmizet před objektivem jako vždy

Tři generace dandíkářek, aneb babička, dcera a vnučka se svými miláčky.

Malá upekla pro všechny pejsky psí sušenky. Paní s brýlemi zas měla sebou největší

počet pejsků, tři a tři ještě nechala doma. Následující fotky jsou jediné

které jsem už v klidu nafotila já....

" Takhle málo místa tam bylo ...." k téhle dandíkářce jsem nejdřív jezdila do Prahy s Bobím na úpravu

I u tohoto stolu sedí celá rodina pro kterou se dandík stal tím pravým chlupatým mazlíčkem. Patří už

k těm, s kterými jsem se potkala poprvé. Chybí tam ještě druhý syn. Ten byl někde

něco fotit. A pozorně poslouchající kamarád. Byla jsem moc ráda že mu to taky konečně

vyšlo, byť z docela bolavých důvodů. Jelikož byl po reoperaci ruky, nemohl proto makat

na chatě.

Klasický dandík. Mazlivý, a ke všem lidem se hlásící jako ke své rodině. I k těm,

které vidí poprvé. Tenhle má i krásné literární jméno. Pan Darcy

A tohle už je "náš" fotr lotr. Čili Colorado Cash ze Žihelské zahrady alias Velkej Bobeš

A zas, jak při prvním setkání, i teď mne někdo pěkně nachytal nepřipravenou .....

I když ten smích byl asi zasloužený, protože to byl den jak víno, legrace si člověk

užil dost a dost, ale hlavně se zase sešla příjemná společnost lidí, naladěných na jednu strunu.

A ta se jmenuje Dandie Dinmont teriér ....