31 srpna 2021

Nakonec za mne rozhodlo ....

 


.... počasí a pocity, na který po určitých zkušenostech
od jisté doby hodně dám a na chatu jsem nakonec neodjela. Do práce ale nejdu, nechám je ať si vymáchají dámy čumáky a připravujou se na to, že jestli vyjde ta operace že tam stejně budou muset makat všechny bez rozdílu jak dopoledne tak odpoledne. A navíc, mám tu na zahradě až tedy přestane pršet dost a dost práce kterou je potřeba udělat a kterou za mě nikdo neudělá ...
 Takže vás dneska pozvu na ten můj hororový výlet. Něco málo už mohl naznačit začátek celé anabáze. Nejdřív mi došlo, že nemám ani roušku ani respirátor a vůbec nevím jestli mne tedy do autobusu pustí, a jak to s nimi je pak dál v Rakousku, navíc když jsem přišla na místo srazu, zpočátku vůbec nic nenasvědčovalo, že by se tam někdo krom mne vyskytoval a to bylo čtvrt hodiny před odjezdem. Tak jsem si automaticky sáhla pro telefon abych se případně mohla nějak spojit s průvodcem. Jenže ouha, telefon nikde. A už mi to v hlavě šrotuje a už ho vidím ležet na stole u synka doma. Naštěstí se za chvilku ukázali další účastníci zájezdu, takže jsem je poprosila jestli by mi nepohlídali batoh a neřekli průvodci že jsem do deseti minut zpátky. Naštěstí se totiž změnilo odjezdové místo a k synkovi jsem to měla opravdu jen asi pět minut rychlé chůze. Když jsem se vrátila, autobus už stál připravený k odjezdu a průvodce mi na dotaz co mám dělat když nemám ani roušku ani respirátor řekl že si s tím nemám lámat hlavu, že v autobuse jí nemá nikdo a pak, budeme stejně celou dobu v přírodě. A že mám sedačku číslo 13.
Super. Naštěstí aspoň zůstala sedačka vedle mne volná, tak jsem si mohla udělat pohodlí. Když jsme dorazili na místo a srovnali jsme se k odchodu do soutěsky, sáhnu do kapsy .... no jasně! Telefon. Zůstal v autobusu. Takže hupky šupky pro něj a zas zpátky. 
Co bylo potom, jsem už zmínila, a všechno mělo svou dohru po návratu domů, kdy jsem si sáhla do kapsy v batohu pro telefon .... a on nikde. A zcela jasně jsem viděla jak zůstal zastrčený pod sklapovacím stolkem na sedačce přede mnou kam jsem ho dala abych ho měla po ruce a pořád mi z toho stolku nepadal. To už jsem se vážně rozbrečela. Bolestí, vyčerpáním i tím, že se můžu s telefonem asi rozloučit a představou že se nedovolám mužovi aby pro mě přijel a budu se muset plazit domů pěšky. Jenže jak jsem bolestí a křečemi nemohla stále usnout, najednou mi blesklo hlavou, že jsem ale jeho obrysy v té kapse cítila, takže tam někde je! 
Byl. Zastrčený pod utrženou podšívkou kapsy.... ta úleva! Nakonec se mi podařilo i usnout. 
Přes všechny krásy které jsem alespoň chvílemi byla schopná vnímat tohle byl jednoznačně ten nejhorší výlet který jsem absolvovala, včetně propršeného, zamlženého a studeného Orlího hnízda ....