29 února 2020

Vzhledem k tomu ...





.... že opět jedu v práci dopolko i odpolko, během doby co jsem mezi oběma směnami doma připravuju od středy kance na dnešní narozeninový oběd pro mne opožděně a pro syna v předstihu, pak padnu na zbylou třičtvrtě hodinu na postel protože mne ještě kosí viróza, nemám moc času ani na čtení díky Dášině výzvě přibylých blogů do mého výběru sledovaných, ani na ten můj. A vlastně pořádně ani na odpovídání, neb to se děje většinou také jen když jsem v mezidobí u počítače. Dnes tedy skončím se sobotní komentovanou procházkou po Litomyšli pár záběry od a ze zámku. A rovnou se přiznávám, že k některým mi byl inspirátorem Čerf, snažila jsem se (neúspěšně) dívat jeho očima ....

27 února 2020

Slíbené (možná) překvapení ...






.... na které jsem vás asi dost nlákala, se schovává ve sklepě bývalé koleje. A co že to vlastně je? Tak tedy ... možná jste zaregistrovali vloni jeden velký archeologický nález u Chrudimi v rámci průzkumu terénu pro výstavbu D35. Jedná se o 7000 let starou dřevěnou studnu, nález jedinečný, který je zatím nejstarším nálezem takové stavby na světě. Dílo z mladší doby kamenné udivilo archeology a historiky svou precizností opracování, zvlášť když si uvědomíme, že lidé té doby měli k dispozici jako nástroje jen mušle, pazourek, tvrdé dřevo a nic víc. No, a tenhle úžasný objev se vesele maceruje ve sklepě v cukerném nálevu právě v Litomyšli. Jelikož hned nebylo úplně možné přesné datování, bylo potřeba nejdřív udělat dendrochronologický průzkum, ten potvrdil, že stáří studny se datuje do let 5256 -5255 před Kristem, a tím pádem je opravdu nejstarším pravěkým objektem na světě. 
A jelikož se díky tomu, že celou dobu stála ve spodní vodě, zachovalo se v ní i spousty jiného biologického materiálu jako různá semena okolo rostoucích rostlin, pozůstatky různých brouků a živočichů, takže si biologové přijdou na své. Po maceraci a vyschnutí dřeva a následné konzervaci bude studna sestavená a vystavená ve Východočeském muzeu v Pardubicích. Na celém procesu se podílí Mendelova univerzita v Brně a Chemicko - technologický ústav v Praze.
Tady si můžete přečíst víc ....

25 února 2020

Jak vypadá ...






.... taková piaristická kolej střihnutá fakultou restaurování? Krásně a voňavě. Voní tu papír a barvy, a myslím že je radost takovou školu navštěvovat. Ostatně jedná se o velmi prestižní fakultu, zájem o ní je ohromný, ale platí tu dvojnásob rčení mnoho povolaných, málo vyvolených. Aneb spousty přihlášených, ale ke studiu se dostane jen málo těch, kteří projdou náročnými přijímacími zkouškami. Nejde tu jen o talent, ale i  o hlavu na dějiny a překvapivě hlavně chemii. Ale ti kteří uspějí, mají před sebou bohatý život. Už jako studenti mají možnost cestovat v rámci studia po celé Evropě všude tam, kde probíhají nějaké restaurátorské práce, kam jsou čeští restaurátoři velmi zvaní. Když jsem to tak viděla, litovala jsem, že nejsem ve věku kdy se hlásit na studium. Tohle by byla práce pro mne jak dělaná... kreativní piplačka, tedy něco co mne baví a navíc možnost dotknout se historie ....

24 února 2020

Zámecké návrší, Olivetská hora ...




.... a nejnověji Náměstí Václava Havla. A vlastně pořád jedno a to samé místo. Okolí litomyšlského zámku, piaristického kostela, muzea a Klášterních zahrad. Po rekonstrukci silnice a chodníků i budovy původního litomyšlského gymnázia (toho kde učil Alois Jirásek) zde vzniklo centrum vědění a duchovna. Rekonstrukcí prošla i bývalá studentská kolej kde dnes sídlí Fakulta restaurování Univerzity Pardubice spadající pod UK. Navíc tu přibyla i nová univerzitní knihovna a právě ta a původní kolej, která dnes částečně slouží svému bývalému účelu byly naší další zastávkou s překvapením ....

23 února 2020

MDP ...




.... aneb Mezinárodní den průvodců. To byla včerejší sobota. A v jeho rámci jsme s dcerou absolvovali dvě a půl hodiny komentované prohlídky po Litomyšli a jejích pamětihodnostech. A opět se potvrdilo, jak málo člověk věnuje pozornosti svému okolí. Do Litomyšle jezdím už hodně dlouho, a troufla bych si říct že jí znám dost dobře. Ostatně si to do včera myslela i dcera. Jenže při těch dvou a půl včerejších hodinách jsme zjistily že tomu zdaleka tak není. Mě třeba utekl malovaný orloj na radniční věži, oběma to, že radniční věž stojí přesně uprostřed náměstí a je tak jediným místem odkud můžete vidět jak horní tak dolní konec náměstí. To samotné měří 500 m, takže než si ho obejdete tam a zpět máte v nohou kilák jen to fikne. Na Radniční věži ještě krom orloje najdete tzv. Český loket. Je to míra která sloužila k možnosti si přeměřit látky zakoupené zde na trhu, pokud vznikl dojem že byl zákazník trhovcem ošizen. Obdobný najdete jen v Praze a Litoměřicích. Jako bonus jsme měli i dvě překvapení. To první se vázalo k domům na náměstí, to druhé ke škole restaurování a jedné velké vzácnosti ....



19 února 2020

Dva v zápřahu ...





.... třetí na volno. Nebo - li když se zase hlídá. Včera jsem tu zas měla Bobuli na celý den, dcera potřebovala dle jejích slov provést deratizaci baráku, s malou prostě na pořádný velký úklid není čas. Ona si užívala úklid, já se bavila. Hodně dobře. To pouto mezi námi dvěma začíná být silnější a silnější, a zábava s ní větší a větší. Procházky dostávají úplně jiný rozměr. Psy jsem si vždycky dala na vodítko a bylo, Bobuli bohužel ne, takže občas je to boj kdo s koho. Zatím na ní platí zaklínadlo že si jí příště už k sobě nevezmu. To okamžitě přestane zkoušet co vydržím a je z ní usměvavé poupátko.
Naším rituálem je pokaždé procházka. Pokud jdu jen s Bobulí a foťákem, dá se to vcelku zvládnout, včera mne ale napadla ta šílenost vzít k Bobuli, foťáku i psy. A určit delší trasu. Tak bez psů, nebo jen s Myšpulínem by se to dalo, jenže neměla jsem srdce nechávat doma i Bobího kterej se i přes ten svůj handicap s vynechávající nožičkou hnal ke dveřím. Mám na ně rozdvojku, že nemusím mít dvě vodítka ale jen jedno, ale i tak to byl docela boj. Těžkej foťák klinkající se na krku, Bobule která stávkovala a nechtěla jít za ruku a dva psi v zápřahu kteří byli natěšení a táhli o sto šest byli opravdu to co si člověk při procházce přeje. Ještě větší problém nastal v tom, že obě hřišťátka kam to táhlo srdce Bobuli mají zákaz vstupu se psy, což mi přijde vzhledem k tomu, že jedno je vůbec v přírodě a druhé nezabezpečené proti průniku volně žijící zvěře uprostřed vsi jako docela směšné. Ale vysvětlujte to malýmu děcku, že? A tak zákaz nezákaz, dorazily jsme a mě nastal kolotoč obíhání různých atrakcí které Bobule navštěvovala v pravidelných okruzích aby nic nezůstalo nevyužito. Sice jsem začala realizovat nápad navštívit i třetí hřiště, ale pomalu mi začalo docházet, že v dané časové ose to nestihneme. Navíc mi nahrálo to, že se začalo hodně zatahovat a tak jsem se mohla vymluvit na to, že kdyby začalo pršet nemáme se kde schovat a že tedy se musíme pomalu vrátit. A pomalu to opravdu bylo. Každá kaluž se musela přeskočit nebo ještě lépe do ní skočit, a ještě před tím se v ní řádně prohlídnout, cestu si Bobule určovala sama, Bobeš už taky stávkoval, pak si Bobule umínila že chce nést, stejný požadavek zkoušel i Bobeš, jen Myšpulín táhnul jak blázen. Že jsem domů došla vyšťavená a zpocená jak dveře od chlíva snad ani není nutné dodávat. Jen Bobule s Myšpulínem byli stále plní energie ...
Obídek a spaní po o, to byla záležitost dvaceti minut, probuzení s úsměvem a okamžité zapojení dědy do hrátek už je celkem běžným standartním programem. Ale i tady už spala ve své dospělácké posteli ve svém, tedy zatím napůl se mými zálibami  sdíleném pokoji ....


17 února 2020

Mám ráda blogové výzvy ....






.... různé soutěže, výměny a projekty. Několika jsem se zúčastnila, některé i sama vedla. Bavilo mne obé. Takže kdykoli se na nějakém blogu který sleduji něco objeví, nemůžu se nezúčastnit. Tudíž přemýšlet o tom, jestli se přidat k výzvě u Dáši.F  3x3 nebylo vůbec zapotřebí. Spíš bylo zapotřebí složit nějaké fotografie do ucelených celků. Něco co jim bude společné a co je bude spojovat, a nejlépe aby ještě nebyly na blogu. To se, přiznávám bez mučení, sice nepodařilo, ale zas některé měly dost úspěch a tak jsem je zařadila do téhle challange ....

16 února 2020

Tak si tak na zemi ....







... ležela maličká hruštička.
Šla okolo s babičkou malá holčička.
Babička měla u sebe foťák a hruštičku si v její
osamocenosti vyfotila. Protože se hruštičce podařilo něco nevídaného. Být ve dne sama v celém velkém zámeckém parku.

15 února 2020

Jaro budiž pochváleno ...








... a to všude. Probírala jsem uložené fotky z let minulých a hledala něco, co ještě na blogu nebylo. Nenašla jsem. Ale našla jsem tuhle fotku která mi připomněla mojí druhou návštěvu v areálu Skalka nad Mníškem. Byl krásný teplý den vrcholného jara, nikde nikdo, jen ptáci si mohli uřvat hlasivky či co to mají a mě z toho vyšla tahle fotka. Takže si aspoň to jaro tímhle způsobem trochu přiblížím. I když vím, že už tak život rychle utíká a říkat si už aby ho ještě víc urychlí. Jenže ... už aby to tu zas bylo!

14 února 2020

Tekoucí křišťál ...








Jako Ryba miluju samozřejmě veškeré vodní radovánky a vodu jako doplněk zahrady v jakékoli podobě. Ale také miluju kameny a okrasné trávy všeho druhu. A tak mám jezírko osázené ozdobnými travami a obložené kameny, u jezírka tohle pítko pro ptáky a včely, a stále přemýšlím o dalších vodních prvcích v zahradě. 
Takže mi z toho nějak vychází, že asi jsem japonskej koi kapr!

13 února 2020

Opuštěný domeček ...






... jsem fotila v nově zrekonstruované části minizámeckého parku na Mníšku. Díky své poloze na skále nad rybníkem a údolíčkem kterým vytéká z rybníku potok, nemá zámek moc místa na rozmařilé zahradní plochy. Takže část parku, nebo spíš zahrady, se rozkládá na svahu a vedou jím úzké pěšinky. Až se rozroste nová výsadba bude to krásný a důstojný rámec zámku. A fotit jsem šla sem proto, že jsem se vracela z Prahy, kde jsem courala s Padesátkou po Vyšehradě. Jelikož mi jel autobus k chatě až za půl hodiny, a já byla už dost nachozená na to abych se ještě táhla  další dva kiláky do kopce, zašla jsem se v mezidobí podívat právě na to, jak ten park změnil tvář. A tam na kameni na sluníčku ležel tenhle opuštěný domeček ...

12 února 2020

Prostě máme svoje počasí ....




.... které je odlišné od celé republiky. Nikdy na nás nepasuje předpověď ani pro Čechy, ani pro Moravu natož pro Slezsko. Když všude sněží, u nás prší. Když všude prší u nás sněží, a když je všude zataženo, u nás paří sluníčko. Zatímco všude kolem řádila Sabina jak zběsilá, u nás to jen párkrát trochu víc fouklo a bylo. Nebo možná vycvičená vichřicemi a bouřkami zcela nepředpovězenými, kdy nám během chvilky zaparkoval altán na jabloni, popadala celá stráň nad přehradou a půl vsi mělo kus střechy dole a nějaké to rozbité okno k tomu, už prostě nějak ty předpovězené nejsou tady u nás nijak nebezpečné. Jenže nejen že máme jiné počasí než zbytek země, ale my máme ten luxus, že máme jiné počasí na jednom konci vsi, uprostřed a na druhém konci. S takovými extrémy jsem se snad v životě nikde jinde nesetkala. Ale je tu ještě jedno místo, kde si připadáte tak nějak divně. A tím je Kozlovský hřeben, ten odděluje teplou Litomyšl a okolí od studené Třebové a i zde můžete pozorovat zvláštní úkazy meteorologické. Zatímco vyjíždíte ze zelené nížiny třebovské, vyjedete si serpentýnami nahoru, a ve dvou třetinách kopce si už připadáte jak na horách. Sníh kolem, sníh na stromech, sníh na silnici. A úplně nahoře se k tomu přidají i nádherně namrzlé stromy. Ale stačí ujet jen pár desítek metrů a po vší té nádheře není ani vidu. Vše kolem je zelené, bez sněhu .... Stejně tak tomu bývá s mlhou. Nikde není, ale nahoře na hřebeni je jak mlíko. Jeden takový extrémek jsem v sobotu i fotila ....


11 února 2020

Medvídek Hajánek ....





.... je dalším mým výtvorem na zkoušku, ale hlavně jsem myslela na Bobuli.  Opět inspirace z Pinterestu, opět láska na první pohled. Tedy k těm výtvorům a touha to vyzkoušet taky. Bobuli miluju... no vlastně také od prvního pohledu na ní. A ty její reakce na cokoli co dostane jsou prostě úžasné a radost nelíčená. Ze všeho. Třeba z toho, že dostala novou velkou matraci dřív než postel. Hned na ní musela spát a když jsem přišla, ani mne pomalu nenechala zout a za hurónského křiku " Babí, babiko, póď, honem" valila po schodech aby mi mohla ukázat jak spí na velké matraci jak velká holka a ne v dětské postýlce jako mimino. To samé když nám teď ukazovala už tu svou novou opravdovskou dospěláckou postel. Obloženou hračkama a polštářkama. Co mne hřálo, že většina byly mé výtvory. Ostatně doteď musí na spaní mít svýho fufu ( což je tzv. usínáček, háčkovaný čtverec z plyšové vlny který má na rozích i uprostřed stran naháčkované všelijaké přívěsky, které jako maličká cumlala) jak není fufa, nemůže se spát. A teď k nim tedy přibyl medvídek Hajánek. Bobule táta ho tedy překřtil na Levíska 501. Proč, uvidíte sami ....

10 února 2020

Jen si tak tiše pluji modří ...






Nevím jak kde a u koho z vás řádí Sabine, tady je naprostý klid. Asi ten známý klid před bouří. Jediné je že prší. Ovšem naprosto vertikálně, ani jedna kapka se nevychýlí napravo či nalevo. A tak jsem si provokativně vybrala tuhle absolutně bezvětrnou fotku. 
Možná si ještě pamatujete na fotku kdy se mi dostal tenhle balon do zákrytu s jednou kupolí na královském zámku v Drážďanech. Teď si ho můžete prohlédnout trochu blíže ... 

09 února 2020

Úplně neúplný úplněk ....






Za celou dobu co se snažím fotit úplněk, a to hlavně dle rad profíků, se mi ho podařilo celkem třikrát nafotit tak, aby na něm vůbec něco bylo vidět. A to ještě díky svému vlastnímu nastavení, neb ty rady co jsem četla nějak nevycházely. A fotila jsem ho bez stativu, jen z ruky, protože když jsem si na jeden superhyper úplněk vzala stativ, nastavila foťák jak to dělají profíci a fotila samospouští, výsledky byly naprosto žalostné.
A víte že slovensky se úplněk řekne spln? Dost nevyslovitelný výraz pro tak zajímavý úkaz ... No a proč neúplný? Protože mu do toho plného úplňku chyběl jeden den ...

08 února 2020

Umělecká smrt ...






Že i zbraně rozsévající kdysi smrt mohou být uměleckým dílem dokazují pevnostní děla na pevnosti Königstein. Dáli se o něčem takovém říct, že to je opravdu umělecká práce, jsou to právě ona. Detailně zdobená číhají na svou příležitost na hradební palebné linii. Když je obcházíte a vidíte tu ukázku nádherné kovářské a slévačské práce, nemůžete neuznat, že se na jejich výrobě podíleli opravdoví mistři ...

07 února 2020

Všichni jedním směrem ...








Musím říct, že hadovka smrdutá je stejně prapodivná houba jako je její název. Na chatě se s nimi setkávám velmi často, stejně jako tady. Na jejich přítomnost vždy upozorní smrad jak z mršiny. A aby ne, jejich rozmnožování se spíš přibližuje ke květinám než k houbám. Kytky opylují včely, hadovky mouchy. Smrdí právě proto, aby ty mouchy přilákaly, ony na nich zblemcali ten smrdutej rosol a při přeletu ne nad kukaččím hnízdem, ale na druhou smrdutku potlapaly jí nožkama obalenýma tím rosolem a tak jí dopomohly k rozmnožení. Když oblížou celou hlavičku, zbude už jen nesmrdutá houba vypadající jako smrž - albín. A ačkoli se to nezdá, hadovka ve stádiu tzv. vajíčka (opravdu vypadá jak rosolovité vejce nějakého  zvláštního tvora) je brána jako jedlá. Nevím, nemusím zkoušet všechno ...

06 února 2020

Variace na dešťové téma ....






.... nojo, přestalo pršet a tak místo abych tu dávala nějaké optimistické fotky, narvu sem zás ty upršené. Tak důvod je jasný, optimisticky slunečných mám minimum, neb sluníčko tu až na pár výjimek nesvítilo a nesvítí, a tak jediné co jsem si mohla vyzkoušet fotit byly slejvákové kapky. Mokla jsem u u bazénu, a zkoušela a zkoušela ....

05 února 2020

Po schodoch, po schodoch ....






Sluníčko a teplo .... tak to mě vážně strašně chybí. Jasně, v zimě ani teplo nemůžu chtít, ale to sluníčko, to by přece mohlo svítit, ne? Tohle je pro mne vzpomínka na jeden perličkový podzimní (no já vím, ani to tak nevypadá) den. Velká Fürstenberská zahrada a její ústřední schodiště. A nahoře, za tím otevřeným oknem posezení v maličké útulné kavárničce. S Padesátkou, s latté a Friscem Spritz a s takovým tím domááácím klábosením mezi námi děvčaty. Báječná terapie!
P.S. Dneska by jako terapie pomohlo snad jen spousty svařeného vína, anebo na okna nalepit tapety s motivem moře, slunce a palem. Je totiž neskonale hnusně ....

04 února 2020

Love song ....Begin Again






.... copak se nám asi za těmi dvěma slovy schovává? Film. Velmi pěkný film. S krásnou hudbou newyorských hospod a barů na East Village. Nevím kdo z vás viděl film "Once" za který dostala česká zpěvačka a skladatelka Markéta Irglová ze svým tehdejším partnerem Glenem Handsardem Oskara za hudbu a v kterém rovněž hráli hlavní role, já tedy ne, ale komu se líbil, má možnost vidět jeho vícerozpočtovou a hvězdami první velikosti obsazenou novější verzi odehrávající se tentokrát v New Yorku. Samozřejmě od stejného režiséra. 

Dva mladí muzikanti Gretta (Keira Knigthley) a Dave (Adam Levine, frontman skupiny Maroon 5) jsou spolu od vejšky a spolu také skládají hudbu a sní o tom, že se stanou hvězdami. To se podaří v okamžiku kdy Dave natočí film a jeho hudba nadchne jednu z největších nahrávacích společností. Ovšem znamená to, odstěhovat se do New Yorku. I když všechno jde tak, jak si vysnili, jedno ale nevyjde. Jejich další vztah. Dave si rychle nabité popularity a slávy začne užívat s vervou opravdové hvězdy a tak se do jeho života klidná a jemná Gretta přestává hodit. Ta opustí nádherné apartmá které jim dala společnost k dispozici a bez toho, aby věděla kde skončí, vyrazí s kytarou a kufrem do newyorských ulic. Tady potkává jednoho ze společných známých z Anglie, který odjel do Ameriky za snem, že se z něj stane také slavný a uznávaný hudebník, ten jí nabídne azyl i možnost hrát její písničky v jednom baru v East Village.
Tady Grettu náhodou zaslechne bývalý hudební producent Dan (Marc Ruffalo). Vyhozený ze společnosti kterou zakládal, vyhozený z manželství vytlouká bary a vzpomíná na starou slávu. Gretta ho ale na první dobrou zaujme a tak se rozhodne s ní natočit  velmi netradiční desku ...
Na to, jak se tihle dva zklamaní lidé se svou vizí poperou, jak to dopadne a jestli se jim opět životy v dobré obrátí, se už podívejte sami. Buď v archívu Prima MAX, nebo si film můžete najít na Ulož.to.
Ačkoli by se mohlo díky tématu zdát, nejde o žádnou lovestory, přeslazenou a růžovou. Ne, jde o příjemný film s příjemnou hudbou a pro ty kdo mají hudbu rádi i skvělým pohledem do zákulisí nahrávání. Navíc všechny party nazpívala Keira sama, pod vedením Adama Levina a musím říct že se úkolu zhostila výborně. 

Love Song / Newyorská romance
USA 2013
Režie: John Carney
Scénář: John Carney, Daniela Gambaro
Hudba: Gregg Alexander, Jon Schmidt
Hrají: Keira Knaigthly, Adam Levine, Marc Ruffalo ad.







Recenze na tenhle film jsou všeobecně velmi kladné, což mne překvapilo. Dokonce se sešly názorově jak kritici, tak diváci, to zas tak často nebývá ...


03 února 2020

Abstrakce ...






Tahle fotka původně letěla do koše, ale na poslední chvíli jsem si to rozmyslela. Protože jsem si vzpomněla, že pár takových fotek, z mého hlediska silně nepovedených, které obvykle mažu, jsem zahlédla kterak se účastní různých fotovýstav. A dokonce i v jednom fotobuletinu doporučovali pro vznik zajímavých fotek občas i schválně rozostřit. A druhá věc která mne od toho odradila byla její barevnost ruku v ruce s třpytem rosy na pavučině. Právě pro tu optimistickou barevnost afrikánů na kterých ta pavučina byla jí dnes do toho upršeného dne dávám ...

02 února 2020

Architektonická perla ...






Na tuhle krásnou prvorepublikovou vilu koukám vždy, když stojím na zastávce autobusu směrem na Prahu, nebo když jdu pěšky od zastávky na chatu. Patří k mým snům. Těm, kdybych měla miliony co bych s nimi udělala. V tomhle případě to je jasné. Koupila bych jí. A první co bych zlikvidovala je ta zhůvěřilost majitelů, kteří na zahradě udělali pastvu pro ovce. A druhá, nový tepaný železný plot...

01 února 2020

Brzy už mně nenajdeš ...






Poprvé jsem na tuhle sošku narazila před třemi lety, když jsem se toulala po Novém světě. Tedy ona je ještě v uličce Černínská, tedy ještě před hlavním cílem cesty. Tahle fotka vznikla vloni na podzim, když jsme tu procházeli na toulkách Prahou s Čerfem. Za tu dobu zas o něco víc zarostla. Počítám, že za pár let už skončí v zajetí břečťanu úplně....