.... ke smršti barev. Tedy venku. A to i případě
že podle všech přírodních zákonů vládne zima. Jenže první lednový den tomu vůbec nenasvědčoval. Venku od rána svítilo sluníčko jako kdyby chtělo říct Hele, koukejte, začal nový rok tak se usmívejte! No sice začal, ale důvodů k úsměvům moc nebylo. Situace rodinná se stále moc nestabilizovala, finanční už vůbec ne, a jestliže jsem se v předchozích měsících mohla alespoň trochu utěšovat, že bych přece jen nemusela o práci přijít, opak se ukázal pravdou a já, debil který kdykoli na zavolání do práce přišel a bez řečí zaskakoval, se stal najednou přebytečný. Nezbylo pro něj místo v dopolední směně a večeře jsou, zatím podle zpráv na půl roku zrušené. Takže mi nezbývá než si v klidu marodit dál a modlit se, aby mi pojišťovna po skončení marodění alespoň tu dobu proplatila, jinak budu skoro půl roku doma opravdu zadarmo ....
Takže to je souhrn k začátku roku. Ještě že alespoň ten jeden den bylo hezky, další už zas jen pršelo, pršelo, lilo, lilo, pršelo. Což je vlastně obraz zimy která doposud panuje.
Poznávací znamení : Všude bláto co žere boty.
O tom jsem se ostatně přesvědčila i na té první novoroční procházce, všechny polní i lesní cesty rozblácené, některé navíc přeryté buď divokými prasaty nebo divokými čtyřkolkáři, případně zdivočelými těžaři dřeva kteří těží a těží. Popravdě za těch třicet let co tu jsme tu mizí lesy neskutečně rychle. Ať už vlivem počasí (vichřice) anebo právě díky mohutnému kácení v soukromých lesích které po revoluci dostali zpět původní majitelé nebo jejich potomci. Při tom fofru tady ani nemá kůrovec šanci se usadit a přispět tak k jejich další záhubě...
Tohle všechno je situace kterou přímo nesnáším, brodit se v blátě nebo po něm klouzat jak po ledě navíc obzvláštněné přísným zákazem jakéhokoli pádu. Což je na tom blátě hodně zajímavá výzva i když má člověk hodně dobré trekové boty s traktorem jak sviňa.
Tudíž původní plán cesty se scvrknul na polovinu, neboť v jeho závěrečné části byl docela prudký sešup po lesních cestičkách který jsem přece jen nehodlala riskovat a šla tedy jen po těch mastňáckých asfaltových nebo panelových. Těch polňaček jsem už měla docela plný zuby a hlavně boty a kalhoty. Ostatně jak se ukázalo, ani ty panelovky nebyly prosty bláta z těžké lesní techniky a nacházet na nich schůdná místa byl občas oříšek. No spíš kokosák.
Tvrdý a velký ....
