úterý 12. února 2013

Svitavské náměstí - okolí kostela

Město Svitavy, které se jmenuje podle protékající řeky Svitavy jež nedaleko od města pramení v lesích, vzniklo z osady kterou založili premonstráti z Litomyšle. Nejstarší písemná zmínka o ní se datuje z 6.11. 1256. O něco později jsem přišli němečtí osadníci povolaní olomouckým biskupem Brunem, kteří založili novou ves s kostelem sv.Jiljí. Původní ves Svitava postupně splynula s novou. Díky své hraniční poloze patří téměř celá část města k severozápadní Moravě, a jen malá nezastavěná část na severovýchodu do Východních Čech. Že zde žilo ve větší míře německé, tudíž bohatší obyvatelstvo je vidět i na výstavnosti domů na náměstí. které je stejně jak litomyšlské po obou stranách lemované domy s podloubím a je zhruba stejně velké. Na jeho jednom konci stojí kostel Navštívení Panny Marie a na druhém Ottendorfův dům, zvaný též Červená knihovna kde dnes sídlí Muzeum esperanta. Zřejmě nejznámější zdejší osobností a rodákem je Oskar Schindler, který za války ve svých továrnách v Polsku, Německu a posléze zde ve Svitavách zachránil na dvěstě židů z Varšavského ghetta před transportem do lágru v Osvětimi. Možná proto, že zde vedle německého obyvatelstva žilo právě i mnoho Židů. Ve městě je postaven i památník Oskara Schindlera. Další známou osobností a rodákem je hudebník a zpěvák Franta Černý jeden ze zakládajících členů skupiny Čechomor jejíž původní členové z dřevních začátků pocházeli z okolí Svitav....


Kostel Navštívení Panny Marie, jeho věž slouží jako vyhlídka


Abych nezapoměla jak se kostel jmenuje


Detail slunečních hodin na boku kostela


Socha patronky kostela Panny Marie


Ani se nedivím, že je zdejší věž používána jako vyhlídka, je pěkně vysoká


Osvětlení mi trochu připomělo vícehlavou saň, škoda jen že tam překáží reflektor osvětlení kostela a zesilovač


V létě příjemné zákoutí na posezení ve stínu lípy a s výhledem na velkou část náměstí


Mariánský sloup je hned vedle kostela dominantou tohoto konce náměstí


A pohled směrem od sloupu


Zítra bude pokračování, tentokrát pár krásných domů z náměstí...

Správnej adrenalín....

Ano, přiznávám jsem blondína. A jako taková jsem hrdě včera
vyrazila z domova do Prahy obuta tak jak jsem předpokládala že mi v Praze bude stačit. Tudíž sice v zimních botkách, leč na podpatku (i když nepříliš vysokém a hlavně! širokém) a z hladkou podrážkou. Očekávala jsem totiž že v Praze bude jako vždy touto dobou. Sucho, žádný sníh ani uklouzané chodníky, dopravovat se budu vždy jen kousek pěšky a pak už jen buď tramvají nebo metrem a tak mi zimních bot z traktorem nebude třeba. Ale jak šeredně jsem se zmýlila, jak nemilou si se mnou zahrál osud hru. Včera se přihnala odkudsi vlna nesoucí sněžení a večer už vyhrožovali meteorologové hustým sněžením postupně po celé republice. No potěš, snad se to Praze nějak vyhne nebo to bude tát a nezůstane ležet. Ráno jsem opatrně rozhrnovala závěsy a když jsem spatřila stále zelenou trávu bez známky jediné vločky zajásala jsem a srdce moje zaplesalo. Má mě přeci jen Pánbůh rád. A z dobrou náladou zalezla do koupelny dát si ranní sprchu....

Ovšem když jsem z ní zhruba po půl hodině vylezla a podívala se z okna sklaplo mi. No ano, jediné co jsem viděla a co způsobilo paniku nejen v mých očích, ale i v duši byly něžné bílé vločky zlehka se snášející na zem kde ten zatracenej sajrajt místo aby okamžitě roztál, začal se kupit a rozprostírat. Abych stihla autobus, koupit si něco k snědku na dnešek a ráno zítra vyrazila jsem s půlhodinovým předstihem, jelikož cesta mi trvá vždy krásných deset minut. Jenže ouha.....na zemi tři centimetry sněhu a na nohou boty které klouzaly jak kdybych šla po souvislé ledové ploše a ne po pražském chodníku, navíc celou dobu cesta z kopce způsobily, že jsem chůzí kterou by mi záviděla kdejaká gejša, cupitala k tramvaji místo pěti minut čtvrt hodiny. A to jsem ještě po cestě třikrát odvracela blížící se pád.... Když jsem zahlédla na autobusové zastávce že tam stojí autobus a řidič vidouce mé snažení na mne hezky počkal pronesla jsem v duchu Haleluja, svezu se k metru tedy autobusem....

Ale opět proradný osud zasáhl a já hned na první křižovatce zjistila svůj velký omyl. Autobus který dřív jezdil k metru Anděl nabral zcela jiný směr a to hore k Motorletu a dál na Lužiny. Ještě že další zastávka nebyla tak daleko a já místo z kopce se zase hrabala do kopce. Dohrabala jsem se akorát když přijela tramvaj a s vědomím že ta už nikam nemá šanci odbočit jsem do ní s úlevou zalezla. Nastal ovšem další problém. Nestihla jsem si včera vybrat z bankomatu s tím, že budu mít dnes spousty času to udělat. Jenže, čas se krutě krátil, já v peněžence stovku, nákup veškerý žádný a kde vybrat! Babo raď! Vlítla jsem do metra, naštěstí hned jelo a zase z něj vylítla jak čert z krabičky, rozhlédla se kolem a zahlédla tolik milovaný znak KB a bankomat. Potřebovala jsem si vybrat pětistovku jenže bankomat pro změnu poskytoval na rozdíl od všech u nás jen sudé výběry a já zase neměla čas zjišťovat kolik mám nebo nemám na účtě. Nacvakala jsem tedy čtyři stovky, popadla je a svištěla k východu. Říkala jsem si že bych si mohla stihnout tedy koupit něco hned vedle stanice a vběhla do jednoho obchodu a znáte zákon schválnosti, i když je před vámi jeden jediný člověk tak za ním zaručeně zkejsnete pěkně dlouho, což se samozřejmě i stalo. Jen jsem si koupila jeden stehení kuřecí řízek, zaplatila a přebíhám k druhému obchodu pro rohlíky a salám, když v tom z hrůzou zjistím, že už autobus stojí ve stanici a žádní lidé ve frontě na nástup.....

Blesklo mi hlavou že se domluvím se se sousedy, ti určitě pojedou nakupovat, tak jim řeknu ať mi něco vezmou. S tímto jsem se vrhla do autobusu abych si konečně v klidu sedla a kochala se věcí dosti nevídanou a to tím, jak se pomalu Praha halí do bílého hávu. Cestou ale mi začalo docházet, že pokud je v Praze už takhle, tak co teprve na Mníšku, tam je to o třista metrů výš, a v takové chumelenici je každý výškový metr znát! U Zbraslavi už nebylo vidět z okolí skorem nic, Radotín jakoby nebyl, a Cukrák? Ten asi někdo podřízl a zmizel. Postupně začal i sníh na silnici být ve větší vrstvě a když autobus sjížděl ze Strakonické do Mníšku už jel pomalu krokem. Poprosila jsem řidiče jestli by bylo možné a zastavil mi u chaty, protože představa toho jak se plahočím třičtvrtě kilometru zpátky tím sněhem k chatě se mi zrovna moc nezamlouvala. Zastavím, odpověděl, pokud se tam ovšem vyhrabeme. Naštěstí jsme se vyhrabali. Zastavil. Byl to dobrák.
Odtlačila jsem bránu která kladla dost odpor a konečně jsem se mohla zbavit těžké kabelky (vláčím v ní samozřejmě foťák) a tašky (na noťas, že). Koukám, u sousedů se kouří z komína tak jsem zaklepala a zeptala jsem se jestli pojedou na nákup. Nepojedou. Má v háji baterku. Super....

No a tak tu sedím, v pokoji už je pěkná saunička aby mi vyschly peřiny, přemýšlím na čem si udělám ten řízek a něco k němu protože tu nemám v malém vařiči plyn, mám tu k dispozici posledních deset litrů vody a mám zamrzlej záchod. Popíjím kafe, žvýkám k tomu chleba politý olivovým olejem, protože to je jediná věc která tu ještě zbyla a marně se snažím přijít na to, proč jsem se debil jeden debilní k tomuhle vlastně propůjčila....když bude nejhůř, opeču si chleba v krbovkách a řízek do nich hodím v alobalu. To by bylo abych si jako potomek zapálených skautů nevěděla rady!!!!

Pár ptačích....

Osmého února nám tu zase po bezsněžném poločase napadalo během hodiny a půl
kolem šesti cenťáků sněhu a když jsem včera odjížděla tak zase jemně padal.
Ale v době kdy jsem fotila těch pár ptáčků, tak tedy chumelilo opravdu hodně...
A jak jsem včera slyšela zase by mělo chumelit. Nemám z toho moc radost, vyrazila
jsem do Prahy jen tak oblečená na teploty kolem nuly a na cesty bez sněhu
s tím, že stejně se budu přepravovat MHD. A teď mě strašej sněhovou nadílkou.
No zatím v době kdy tohle píšu u mamči v pelíšku se naštěstí nic neděje, tak to i
snad vydrží....

Byli to staří známí zvonci a stehlíci...




A už se začal objevovat i hejl, jen nechtěl moc pózovat a schovával se ve větvích...je to vše zase
zoomováno, tudíž kvalita nic moc, už by si taky ohli zvyknout a ne pokaždý když otevřu dveře vzít
roha. Pak je musím fotit přes sklo a takhle to vypadá....