Správnej adrenalín....

Ano, přiznávám jsem blondína. A jako taková jsem hrdě včera

vyrazila z domova do Prahy obuta tak jak jsem předpokládala že mi v Praze bude stačit. Tudíž sice v zimních botkách, leč na podpatku (i když nepříliš vysokém a hlavně! širokém) a z hladkou podrážkou. Očekávala jsem totiž že v Praze bude jako vždy touto dobou. Sucho, žádný sníh ani uklouzané chodníky, dopravovat se budu vždy jen kousek pěšky a pak už jen buď tramvají nebo metrem a tak mi zimních bot z traktorem nebude třeba. Ale jak šeredně jsem se zmýlila, jak nemilou si se mnou zahrál osud hru. Včera se přihnala odkudsi vlna nesoucí sněžení a večer už vyhrožovali meteorologové hustým sněžením postupně po celé republice. No potěš, snad se to Praze nějak vyhne nebo to bude tát a nezůstane ležet. Ráno jsem opatrně rozhrnovala závěsy a když jsem spatřila stále zelenou trávu bez známky jediné vločky zajásala jsem a srdce moje zaplesalo. Má mě přeci jen Pánbůh rád. A z dobrou náladou zalezla do koupelny dát si ranní sprchu....

Ovšem když jsem z ní zhruba po půl hodině vylezla a podívala se z okna sklaplo mi. No ano, jediné co jsem viděla a co způsobilo paniku nejen v mých očích, ale i v duši byly něžné bílé vločky zlehka se snášející na zem kde ten zatracenej sajrajt místo aby okamžitě roztál, začal se kupit a rozprostírat. Abych stihla autobus, koupit si něco k snědku na dnešek a ráno zítra vyrazila jsem s půlhodinovým předstihem, jelikož cesta mi trvá vždy krásných deset minut. Jenže ouha.....na zemi tři centimetry sněhu a na nohou boty které klouzaly jak kdybych šla po souvislé ledové ploše a ne po pražském chodníku, navíc celou dobu cesta z kopce způsobily, že jsem chůzí kterou by mi záviděla kdejaká gejša, cupitala k tramvaji místo pěti minut čtvrt hodiny. A to jsem ještě po cestě třikrát odvracela blížící se pád.... Když jsem zahlédla na autobusové zastávce že tam stojí autobus a řidič vidouce mé snažení na mne hezky počkal pronesla jsem v duchu Haleluja, svezu se k metru tedy autobusem....

Ale opět proradný osud zasáhl a já hned na první křižovatce zjistila svůj velký omyl. Autobus který dřív jezdil k metru Anděl nabral zcela jiný směr a to hore k Motorletu a dál na Lužiny. Ještě že další zastávka nebyla tak daleko a já místo z kopce se zase hrabala do kopce. Dohrabala jsem se akorát když přijela tramvaj a s vědomím že ta už nikam nemá šanci odbočit jsem do ní s úlevou zalezla. Nastal ovšem další problém. Nestihla jsem si včera vybrat z bankomatu s tím, že budu mít dnes spousty času to udělat. Jenže, čas se krutě krátil, já v peněžence stovku, nákup veškerý žádný a kde vybrat! Babo raď! Vlítla jsem do metra, naštěstí hned jelo a zase z něj vylítla jak čert z krabičky, rozhlédla se kolem a zahlédla tolik milovaný znak KB a bankomat. Potřebovala jsem si vybrat pětistovku jenže bankomat pro změnu poskytoval na rozdíl od všech u nás jen sudé výběry a já zase neměla čas zjišťovat kolik mám nebo nemám na účtě. Nacvakala jsem tedy čtyři stovky, popadla je a svištěla k východu. Říkala jsem si že bych si mohla stihnout tedy koupit něco hned vedle stanice a vběhla do jednoho obchodu a znáte zákon schválnosti, i když je před vámi jeden jediný člověk tak za ním zaručeně zkejsnete pěkně dlouho, což se samozřejmě i stalo. Jen jsem si koupila jeden stehení kuřecí řízek, zaplatila a přebíhám k druhému obchodu pro rohlíky a salám, když v tom z hrůzou zjistím, že už autobus stojí ve stanici a žádní lidé ve frontě na nástup.....

Blesklo mi hlavou že se domluvím se se sousedy, ti určitě pojedou nakupovat, tak jim řeknu ať mi něco vezmou. S tímto jsem se vrhla do autobusu abych si konečně v klidu sedla a kochala se věcí dosti nevídanou a to tím, jak se pomalu Praha halí do bílého hávu. Cestou ale mi začalo docházet, že pokud je v Praze už takhle, tak co teprve na Mníšku, tam je to o třista metrů výš, a v takové chumelenici je každý výškový metr znát! U Zbraslavi už nebylo vidět z okolí skorem nic, Radotín jakoby nebyl, a Cukrák? Ten asi někdo podřízl a zmizel. Postupně začal i sníh na silnici být ve větší vrstvě a když autobus sjížděl ze Strakonické do Mníšku už jel pomalu krokem. Poprosila jsem řidiče jestli by bylo možné a zastavil mi u chaty, protože představa toho jak se plahočím třičtvrtě kilometru zpátky tím sněhem k chatě se mi zrovna moc nezamlouvala. Zastavím, odpověděl, pokud se tam ovšem vyhrabeme. Naštěstí jsme se vyhrabali. Zastavil. Byl to dobrák.

Odtlačila jsem bránu která kladla dost odpor a konečně jsem se mohla zbavit těžké kabelky (vláčím v ní samozřejmě foťák) a tašky (na noťas, že). Koukám, u sousedů se kouří z komína tak jsem zaklepala a zeptala jsem se jestli pojedou na nákup. Nepojedou. Má v háji baterku. Super....

No a tak tu sedím, v pokoji už je pěkná saunička aby mi vyschly peřiny, přemýšlím na čem si udělám ten řízek a něco k němu protože tu nemám v malém vařiči plyn, mám tu k dispozici posledních deset litrů vody a mám zamrzlej záchod. Popíjím kafe, žvýkám k tomu chleba politý olivovým olejem, protože to je jediná věc která tu ještě zbyla a marně se snažím přijít na to, proč jsem se debil jeden debilní k tomuhle vlastně propůjčila....když bude nejhůř, opeču si chleba v krbovkách a řízek do nich hodím v alobalu. To by bylo abych si jako potomek zapálených skautů nevěděla rady!!!!