09 dubna 2018

Petřín po prvé ....



Byť bylo na ten předposlední březnový víkend v předpovědi teplo a slunečno, skutečnost
byla, alespoň v Praze, naprosto jiná. Byla zima, zataženo a nevlídno. Nicméně i tak jsem
se po delším přemlouvání vypravila na moje oblíbené místo. Navíc když to mám z bytu
jen nějakých patnáct minut volné chůze. Jasně, jako vždy to byl Petřín. Nejen proto, že
je odtud docela pěkný výhled na tu část Prahy kde se na jejím horizontu objevují nové
siluety ale i to že se zde snoubí právě pohled na to nové ruku v ruce se starým. Ale i
proto, že se podoba zdejších zahrad neustále mění, po dlouhých letech stagnace kdy
zde vládla příroda bez ladu a skladu, lavičky byly rozbité a cesty polorozpadlé,se opět
dostává na čistotu a příjemné prostředí. Vlastně pokaždé když jsem zajdu objevím
něco nového. Hodně zahradám pomohlo i to, že se na noc zavírají všechny jejich
vchody,čímž se zamezuje tomu, aby se z nich stalo eldorádo nočních vandalů.
I když se v části kde jsou pískovcové skály a skalky stále ještě občas
usídlí nějací bezdomovci, už je zde mnohem bezpečněji než
tu jeden čas bylo. I když ...kdysi jsem si klidně dovolila
jít tu od Tanku přes skoro celý Petřín v noci domů.
To když nám odjela poslední přímá noční
tramvaj při návratu z diskotéky...


Ale nejen na Petříně jsou velké změny, ostatně hned za humny našeho domu se dějí věci.
Už jednou jsem zde psala o tzv.Palatě. Usedlosti kde dnes sídlí Ústav slabozrakých
částečně i domov pro seniory a nově, po zbourání malé zahrádkářské kolonky a vykácení
stromů se zde bude stavět i Alzheimer centrum. Vím, je to paradox, je to hned vedle našeho
domu a já musím čekat jestli mi maminku vůbec někam vezmou. A díky tomu se otevřel
hodně zajímavý, byť jen dočasný pohled na usedlost Perníkářka, kterou mají nyní v majetku
jeptišky Karmelitánky.


A ještě jedna stavba, vlastně hned za mými zády když jsem dělala tuhle fotku. Je to jedna
ze zajímavých prvorepublikových vil, kterých je na Hřebenkách a okolí mnoho. Jsou v
takovém trochu alpském stylu nebo stylu anglických sídel. V téhle bydlel kdysi jeden můj
spolužák. Sem jí dávám jako skvělou ukázku vydařené rekonstrukce, která i poté
zachovala její kouzlo. Takové štěstí neměla hned ta která stála vedle a bylo to její
dvojče. Tu prostě zbourali a postavili místo ní něco hranatého proskleného. Ne že by
to bylo ošklivé, ale takový dům si dokážu představit někde na místě, kde je rozhled
kolem dokola, a ne utopený mezi stromy a starými vilami.


Jednou z novinek, tedy už vlastně tak trochu vousatých, je na Petříně tahle vodní
kaskáda kopírující schody vedoucí k cestě ku pravoslavnému kostelíku sv. Michaela.
Když jsem jí fotila poprvé, její břehy byly plné kvetoucích krokusů a ladoněk. Dnes
už tam nenajdete ani jeden. Jestli zašly, nebo je lidé vyďoubali to nevím. Ale je to škoda
protože to bylo velmi půvabné...






A u vody ještě zůstaneme. U prvního ze dvou jezírek které na Petříně najdete, U Lachtana.
I ono prošlo velkou úpravou, dnes vypadá úplně jinak než si ho pamatuju já. A bylo
mu to ku prospěchu. Dřív to místo bylo takové tmavé, stísněné, ale dnes je tu velmi
příjemné posezení nemluvě o tom, že tu zůstala atrakce, na které vyrůstalo mnoho dětí
z blízkého okolí. Vlastně i já a moje děti. Velmi ochočené kačenky neváhající si
dotlápat pro krmení až k vám. Momentálně je čas hnízdění, a tak jsou někde zalezlé.
Normálně jich tu je tak kolem patnácti, dvaceti. Já nachytala jen jednu ...



Odsud jsem se vydala na první výpravu do Seminářské zahrady, podívat se na rozkvétající
mandloně, jenže ta skončila kousek před Nebozízkem, protože mi v té zimě co byla, zdechly obě baterky
a tak jsem se obrátila a šla domů. Ostatně měla jsem už taky docela zkřehlé ruce....
Jen jsem telefonem cvakla tenhle kořen který se procpal mezi dvě pískovcové skalky


Doma jsem si s chutí dala horkou sprchu a čaj a docela rychle v křesle
zvadla. Druhý den jsem se těšila na to, jak si vyzvednu nového kamaráda,
dvouletého dandíka jménem Benjamín a spolu s jeho chovatelem pojedu
domů. Jenže člověk míní .... pán si tak nějak představoval, že přijedeme
kluci si dají pusinku na čumáček a budou kamarádi. Jenže opak byl pravdou.
Benji začal na Bobeše vrčet, ten se nedal zahanbit a bylo. Sice jsem ubezpečila
pána, že to chce chvíli čas na sžití, ale on byl z toho tak špatný, že se asi po půl
hodině pro Benjamína vrátil a odvezl si ho zpátky domů. Já ho chápu, je to
pejskař - srdcař a i přes určité nepohodlí které mu tím vzniklo chce pro toho
svýho kluka to nejlepší. Takových kdyby bylo víc, je o mnoho míň nešťastných pejsků ....
Asi mi není dáno mít dalšího dandíka.