Petřín po prvé ....

Byť bylo na ten předposlední březnový víkend v předpovědi teplo a slunečno, skutečnost

byla, alespoň v Praze, naprosto jiná. Byla zima, zataženo a nevlídno. Nicméně i tak jsem

se po delším přemlouvání vypravila na moje oblíbené místo. Navíc když to mám z bytu

jen nějakých patnáct minut volné chůze. Jasně, jako vždy to byl Petřín. Nejen proto, že

je odtud docela pěkný výhled na tu část Prahy kde se na jejím horizontu objevují nové

siluety ale i to že se zde snoubí právě pohled na to nové ruku v ruce se starým. Ale i

proto, že se podoba zdejších zahrad neustále mění, po dlouhých letech stagnace kdy

zde vládla příroda bez ladu a skladu, lavičky byly rozbité a cesty polorozpadlé,se opět

dostává na čistotu a příjemné prostředí. Vlastně pokaždé když jsem zajdu objevím

něco nového. Hodně zahradám pomohlo i to, že se na noc zavírají všechny jejich

vchody,čímž se zamezuje tomu, aby se z nich stalo eldorádo nočních vandalů.

I když se v části kde jsou pískovcové skály a skalky stále ještě občas

usídlí nějací bezdomovci, už je zde mnohem bezpečněji než

tu jeden čas bylo. I když ...kdysi jsem si klidně dovolila

jít tu od Tanku přes skoro celý Petřín v noci domů.

To když nám odjela poslední přímá noční

tramvaj při návratu z diskotéky...

---

Ale nejen na Petříně jsou velké změny, ostatně hned za humny našeho domu se dějí věci.

Už jednou jsem zde psala o tzv.Palatě. Usedlosti kde dnes sídlí Ústav slabozrakých

částečně i domov pro seniory a nově, po zbourání malé zahrádkářské kolonky a vykácení

stromů se zde bude stavět i Alzheimer centrum. Vím, je to paradox, je to hned vedle našeho

domu a já musím čekat jestli mi maminku vůbec někam vezmou. A díky tomu se otevřel

hodně zajímavý, byť jen dočasný pohled na usedlost Perníkářka, kterou mají nyní v majetku

jeptišky Karmelitánky.

A ještě jedna stavba, vlastně hned za mými zády když jsem dělala tuhle fotku. Je to jedna

ze zajímavých prvorepublikových vil, kterých je na Hřebenkách a okolí mnoho. Jsou v

takovém trochu alpském stylu nebo stylu anglických sídel. V téhle bydlel kdysi jeden můj

spolužák. Sem jí dávám jako skvělou ukázku vydařené rekonstrukce, která i poté

zachovala její kouzlo. Takové štěstí neměla hned ta která stála vedle a bylo to její

dvojče. Tu prostě zbourali a postavili místo ní něco hranatého proskleného. Ne že by

to bylo ošklivé, ale takový dům si dokážu představit někde na místě, kde je rozhled

kolem dokola, a ne utopený mezi stromy a starými vilami.

Jednou z novinek, tedy už vlastně tak trochu vousatých, je na Petříně tahle vodní

kaskáda kopírující schody vedoucí k cestě ku pravoslavnému kostelíku sv. Michaela.

Když jsem jí fotila poprvé, její břehy byly plné kvetoucích krokusů a ladoněk. Dnes

už tam nenajdete ani jeden. Jestli zašly, nebo je lidé vyďoubali to nevím. Ale je to škoda

protože to bylo velmi půvabné...

A u vody ještě zůstaneme. U prvního ze dvou jezírek které na Petříně najdete, U Lachtana.

I ono prošlo velkou úpravou, dnes vypadá úplně jinak než si ho pamatuju já. A bylo

mu to ku prospěchu. Dřív to místo bylo takové tmavé, stísněné, ale dnes je tu velmi

příjemné posezení nemluvě o tom, že tu zůstala atrakce, na které vyrůstalo mnoho dětí

z blízkého okolí. Vlastně i já a moje děti. Velmi ochočené kačenky neváhající si

dotlápat pro krmení až k vám. Momentálně je čas hnízdění, a tak jsou někde zalezlé.

Normálně jich tu je tak kolem patnácti, dvaceti. Já nachytala jen jednu ...

Odsud jsem se vydala na první výpravu do Seminářské zahrady, podívat se na rozkvétající

mandloně, jenže ta skončila kousek před Nebozízkem, protože mi v té zimě co byla, zdechly obě baterky

a tak jsem se obrátila a šla domů. Ostatně měla jsem už taky docela zkřehlé ruce....

Jen jsem telefonem cvakla tenhle kořen který se procpal mezi dvě pískovcové skalky

Doma jsem si s chutí dala horkou sprchu a čaj a docela rychle v křesle

zvadla. Druhý den jsem se těšila na to, jak si vyzvednu nového kamaráda,

dvouletého dandíka jménem Benjamín a spolu s jeho chovatelem pojedu

domů. Jenže člověk míní .... pán si tak nějak představoval, že přijedeme

kluci si dají pusinku na čumáček a budou kamarádi. Jenže opak byl pravdou.

Benji začal na Bobeše vrčet, ten se nedal zahanbit a bylo. Sice jsem ubezpečila

pána, že to chce chvíli čas na sžití, ale on byl z toho tak špatný, že se asi po půl

hodině pro Benjamína vrátil a odvezl si ho zpátky domů. Já ho chápu, je to

pejskař - srdcař a i přes určité nepohodlí které mu tím vzniklo chce pro toho

svýho kluka to nejlepší. Takových kdyby bylo víc, je o mnoho míň nešťastných pejsků ....

Asi mi není dáno mít dalšího dandíka.