Jako malý stromek jsem poprvé viděla tanky, děla a viděla jak umírali lidé....
Jako mladý strom jsem viděla podruhé tanky a viděla rozhořčené lidi jak spílali
těm z tanků se stejnou rudou hvězdou, jakou měli ti z mého stromového dětství,
do okupantů a posílali je zpátky domů ....
Jako strom v nejlepších letech jsem znala všechny děti z okolí kteří si v mých větvích
hráli, houpali se na nich, schovávali se a občas i ochutnaly mé malé, ale sladké plody.
Byla jsem vším, co si dětská fantazie vysní. Okolo mne byl neudržovaný plácek mezi
ploty, se spoustou keřů, které byly tu neprostupnými hradbami a já hlásnou věží, tu zas
si v nich udělali své soukromé pokojíčky v kterých ochutnali první cigaretu....
Viděla jsem a se strachem sledovala bagry a stavební stroje které vyrývaly moje přátele
keře, slyšela jsem jejich nářek když je házely na hromady a pálily. Sama jsem se třásla strachy
a se mnou i moji dětští návštěvníci, aby se do mého kmenu nezakously ostré zuby pily a já
nepadla k zemi. Naštěstí mne ušetřili a tak jsem mohla pozorovat, jak na místě neudržovaného
plácku narostly hromady hlíny které mé dětští kamarádi používali jako hrady k dobývání.
Na mne tak trochu v té době pozapomněli, ty hromady byly přeci jen vyšší než já a dalo
se z nich krásně pozorovat okolí ....
Zažila jsem zklamání mých dětských kamarádů, když stroje hromady zase rozhrabaly, vyhloubily
základy a začala stavba jeslí pro další generaci malých kamarádů kterým budu poskytovat stín,
možnost rozvíjet svou fantazii, i své plané sladké plody. A poznala jsem spousty svých bývalých
kamarádů, kteří do těch jeslí vodili už své děti ....
Zažila jsem toho mnoho, rozdala jsem spousty radosti, byla vším možným. Dnes už na mne žádné
děti nelezou, nějak se dětství změnilo. Už jsem jen strom, který své větve poskytuje na hnízda
ptákům, ale zatím nikomu nevadím a tak mne nechávají dál žít. Jsem už stará, ani sama nevím jak.
Možná jsem zažila i radost lidí po návratu z první války a ze vzniku jejich vlastní republiky. Ale to nevím
přesně, je možné že jsem byla v té době klíčícím semínkem z nějaké odhozené hrušky ....
Hezký, dojemný...
OdpovědětVymazatStromy pamatují mnohé a když některý z nich padne lidskou rukou, jakoby umřel starý člověk- pamětník.
OdpovědětVymazat[1]: Na místa svého dětství asi vzpomíná každý rád a rád jim někdy vzdá hold. My se na té hrušce vyřádili tedy neskutečně ....
OdpovědětVymazat[2]: Já doufám, že bude stát ještě dlouho. Je to kus mého dětství a ráda ji vidím stát na svém místě....
OdpovědětVymazatMít tak pamět' jako mají stromy ....
OdpovědětVymazat[5]: Je fakt, že já vážně nevím kolik tomu stromu je let, on už nikdo z pamětníků dřívějších nežije. Já si ho už pamatuju jako čtyři metry vysoký. Když jsme po něm lezli ... ale myslím že už i moje maminka si ho pamatuje a té je 87. Takže je dost možné že i tu stovku může mít ....
OdpovědětVymazatUž nemám čemu vzdát hold, já zažila jako dítě obrovský ořešák, ale rodiče barák při rozvodu prodali a nový majitel ho pokácel.
OdpovědětVymazat[7]: Já jsem jen přihlížela. Moje první cigareta byla až později u nás na chalupě ( s tou jsem dopadla jak ty s ořešákem, ale stojí, jen mne o ní připravily otcovi děti z prvního manželství) v lese, na kameni který měl takovou zvláštní prohlubeň s rantlíkem akorát jako popelníček....
OdpovědětVymazatPamatuji si, že jsme živý plot používali při schovce a také jsme jím proskakovali.
OdpovědětVymazatPěkný hold stromu....
OdpovědětVymazat[10]: Mě totiž pořád udivuje, že tam zůstává. Je to taková malá jistota, že je zatím všechno v pořádku. Ono spíš se tam v okolí bourají staré krásné vily a místo nich se staví bytové domy, které se do téhle vilové zástavby vůbec nehodí.... a to mi připadá ještě horší.
OdpovědětVymazatStromy jsou paměť.
OdpovědětVymazatPěkná hrusen...v mem rodnem dome,roste oresak, ktery stryc zasadil kdyz jsem se narodil...je uz docela rozlozity a plodi dobre...
OdpovědětVymazat[13]: Tohle je pláňka, rostla volně a proto mne překvapuje že tam vydržela. Teď je tedy za plotem těch jeslí, a tak je snad i chráněná před nepříjemnostmi
OdpovědětVymazat[12]: A mají paměť
OdpovědětVymazatVendí, moc pěkně jsi to napsala :).
OdpovědětVymazat[16]: Díky. To je to prokrvení mozku po procházce Petřínem .... pak mne napadají takový věci
OdpovědětVymazat[17]: Tak to ti závidím, taky bych asi potřebovala prokrvit, zrovna se tady snažím o text k fotkám (rostlinky) z Pálavy a asi půjdu zabušit hlavou o futro, snad to zabere .
OdpovědětVymazat[18]: Jako že se ti to v hlavě přesype sem a tam a pak ti to půjde líp?
OdpovědětVymazat[19]: No - v to jsem doufala . A furt nic . Jsem beznadějnej případ .
OdpovědětVymazat[20]: Neboj, ono to přijde
OdpovědětVymazatTakové teskné nálady mě také napadají. Třeba si uvědomím, že v dalším století zde skoro nikdo nebude, a malé (ani ne dvouroční) vnučky, pokud se dožijí, budou už stařenky.
OdpovědětVymazat[22]: No jo, takový je život ...
OdpovědětVymazat