Konečně! .....

.... se po více než deseti dnech dostávám k počítači a k sepsání toho, co se za tu dobu stalo. Konec

března stál prostě víc než za prd. Vlála jsem jak urvanej plakát a nestíhala vůbec nic.

Příčinou toho byl nedostatek pracovních sil v jídelně a nutnost nastoupit i na dopolední

práci. Do toho kratší týden díky svátkům, cesta do Brna pro opravený foťák a dva víkendy

strávené v Praze a konečně i na chatě. A taky už zas úklid na penzionu, když se po oteplení

konečně opět začalo s různými stavebními pracemi a tudíž i opět začali na penzion najíždět

noví ubytovaní. Díky všemu tomuhle mi stál pro změnu úklid doma a celkových sedm dní

(ne)hospodaření manžela doma v době mé nepřítomnosti se tedy na domácnosti pěkně

podepsalo. Večer jsem byla vždycky ráda, že jsem se doplácala do postele a lehla, protože

se všechno krásně začalo podepisovat na mejch už tak chabrusovejch zádech.

Dokonce i tenhle článek píšu na pokračování, protože dlouho jsem

neměla ani čas na to, zajet se podívat na Bobuli a chvíli

s ní pobýt. A po návratu zas poletím na penzion a

pak hned zas do práce. A to mám doma nášup

nových kytek a ani jsem se nestačila

pořádně podívat po zahradě ....

Sobota 24.3. - pondělí 26.3.

Víkend byl hlášený teplý a slunný a tak jsem po delším rozvažování jestli jet, anebo to

nechat až na ten prodloužený velikonoční, zvolila variantu jet. Navíc, jsem si měla v Praze

vyzvednout nového chlupatého kamaráda. Skutečnost? Zima, zataženo, nepříjemno .... A

kamaráda jsem měla ve vlastnictví zhruba 2,5 hodiny. Těšila jsem se....

Úterý 27.3.

Cesta do Brna po opravený foťák a naplánovaná couračka na vyzkoušení opraveného.

Skutečnost? Kamarád mne vyzvednul před Grandem, rychle jsme dojeli na Veveří do

servisu, rychle do Vaňkovky na jedno kafe a zas jsem seděla ve vlaku. Těšila jsem se ....

Středa 28.3. - čtvrtek 29.3.

Dopoledne do práce na obědy, což je na výdeji a myčce pěknej tříhodinovej masakr.

Ve čtvrtek už nástup v osm ráno. Příprava na všechno možné a další lítačka u

myčky. O půl jedné zdrhám na MÚ kde mne čekalo jednání kvůli tomu incidentu se

sousedkou. Musím říct že ani v nejčernějších nočních můrách jsem nečekala to,

co se na mne navalilo. De facto od doby co se sem nastěhovali a co jsme s nimi

měli jakýkoli incident vzniklý z jejich strany ona hodila na mne. Všechno. Včetně

nepravdivého osočení že jsme je udali za týrání psů. Bohužel lituji že jsme to

neudělali. Když konečně jsem se po půl hodině dostala ke slovu, ukázala jsem

úřednici potvrzení o pracovní době, smlouvu a uvedla, že nejen že v té době jsem

už obsluhovala v resturaci, ale upozornila jí, že takové místo které sousedka udala

jako místo činu ve vsi vůbec neexistuje. Následovaly další a další dotazy na které

jsem mohla říct jediné, že prostě nechápu proč si zrovna na nás takhle zasedli

a že od začátku si jich nevšímám a jsou mi šumák a že oni jsou těmi agresory.

Zřejmě paní úřednici došlo, že prostě někdo z nás dvou si vymýšlí, ale že já to

nejsem. Ještě jsem poznamenala ať si klidně na zdejším OU ověří s kým jsou

problémy a s kým ne. Skončily jsme u toho že mi doporučila ať si jich nevšímám

(to dělám už léta) a že pokud mi nic od nich nepřijde, tak ať to považuji za

uzavřené. Pokud opravdu nic nepřijde, mám sto chutí žádat po nich omluvu

za urážku na cti. A budu tiše doufat, že ještě bude mít madam problém s křivou

výpovědí i nařčením. Z úřadu zcela vyflusanou a psychicky vycucanou mne odvezl

muž domů, dala jsem si horkou vanu a opět mazala na další směnu. Netěšila jsem se...

Pátek 30.3.

Dopoledne jsem opět vyrazila směr Praha a jelikož byl víkend prodloužený, tentokrát

mi to vyšlo časově že i na chatu jsem mohla odjet. Abych se odreagovala od všeho toho

blázince, vzala jsem po příjezdu foťák a hurá na Petřín. Oproti vycházce o týden dřív

opravdu bylo teplo a sluníčko a já si to užívala. Tentokrát jsem se vydala k Musaionu

čili letohrádku Kinských. Odtud přes Újezd k lanovce a dál jsem mířila k té části Seminářské

zahrady, která je osázená mandloněmi. Hodně jsem stála o to, vyzkoušet opravený

foťák s tím staronovým objektivem právě na květech mandloní. Podařilo se, a já se

střídavě těšila pohledem na rozkvétající mandloně a pohledy na město. Domů jsem to vzala

okolo rozhledny (ovšem oklikou), protože celý prostor okolo ní je skoro uzavřen kvůli

budování nového zázemí a hotelu pro turisty. Ostatně už minule jsem si všimla čilého

ruchu v sadech. Vykácených stromů, vyřezaného náletového křoví a nově vznikajících

teras a nového osázení. Utahaná, ale spokojená jsem došla domů, a relaxovala. Bylo mi fajn...

Sobota 31.3.

Rozhodla jsem se po dlouhé době si zašopovat. Ona to spíš tak trochu byla i nutnost, protřebovala

jsem doplnit šatník o nějaká nová trička. Když jsem vlezla do prvního obchodu v centru u

Anděla, bylo jasné že všemu vládnou květy. Květy na kalhotách, květy na šatech, květy na

sukních, květy, květy, květy .... A návrat stylu hippies. Jen bohužel to má pro mne malý

háček. Většina toho, co se mi líbilo bylo pouze v malých velikostech. Nakonec jsem ulovila

dvě trika v mé velikosti a bylo vymalováno. Rovnou jsem si zašla nakoupit i jídlo sebou

na chatu, protože vyrazit jsem tam chtěla v neděli už ráno, tak abych se nikde nemusela

zdržovat. Nákup jsem složila doma a vyrazila za maminou. Při návratu domů jsme se

viděli se SignorouA, ale ani jedna jsme o tom vlastně nevěděla. Doma relaxační sprcha

a sbalení si všeho abych ráno mohla vystartovat brzy. Trochu utahaná jsem se těšila

ze zakoupených hadříků ....

Neděle 1.4.

O půl deváté už jsem stála na stanici autobusu a odjížděla směr chatička a doufala, že se

za ty čtyři měsíce mé nepřítomnosti nic vážného nestalo. Krom toho, že mi trochu řádily

v kuchyni a pokoji myši, bylo vše O.K. Zatopila jsem si, uvařila a po kávičce pěkně na

sluníčku na schodech, jsem vyrazila na první dubnovou vycházku do lesa. Ptáci zpívali,

v lese to vonělo a mě bylo po dlouhé době blaze ...

Pondělí 2.4.

Velikonoční pondělí mne přivítalo ráno zataženem a navíc na mne nějak padla po celém tom

ulítaném týdnu taková lenora, že jsem zcela bez výčitek svědomí ležela a lenošila v posteli až

do doby, kdy mne kolem jedné hodiny vytáhl hlad ale i sluníčko, které se přece jen rozhodlo

že bude svítit. A já se rozhodla, že si na kávu zajdu pěkně do cukrárny a dám si k ní některý

z výborných dortíků které tam dělají. Skutečnost? Mrtvé město, na náměstí čtyři lidi, a krom

jedné hospody všechno zavřené. Jen dveře do kostela byly otevřené a tak jsem se zas zašla podívat.

Jen tedy přes mříž, protože i tady už bylo po všem. Docela jsem byla překvapená, protože

bylo krásně, odpoledne na výlety jak stvořené ale nebylo kam jít. Na tom osamělém náměstí

jsem se pomalu bála. Vrátila jsem se tedy zpět a začala pomalu balit na zpáteční cestu

domů. Netěšila jsem se ....

A úterý? Opět jsem se dozvěděla, že bych měla od středy do pátku chodit i dopoledne, což

už jsem odmítla. Středu jo, ale další dny už ne. Věděla jsem, že mne doma čeká hodně

velké a intenzivní uklízení a hlavně začátek zahradních prací, které prostě nepočkají.

Zvlášť když jsem na to sama.... Jo, a opět se mi potvrdilo, že se NEMÁM na nic těšit, protože

to vždycky krachne .....