Cesty běží dál .....

..... a vedou nás za nějakým cílem. Ať už velkým, nebo malým, za splněným přáním nebo snem. Když se na ní postaví ti odvážnější, vyrazí po ní kupředu rychlostí blesku. Ti srabíci (a to přiznávám jsem já, a hodně) na ní přešlapují, vracejí se, přemýšlejí, promýšlejí všechna pro a proti, někdy se pomalými krůčky přeci jen po ní vydají, anebo se definitivně otočí a jdou zpět....

Já v životě našla jen jednou či dvakrát odvahu jít po jiné, nové cestě. Dneska, s odstupem let vidím, že mi chyběla (a stále chybí) odvaha vybrat cestu za riskantnějším cílem. Asi bych byla mnohem šťastnější, a dělala to co mne baví a co mne naplňuje. Teď už vůbec neumím vkročit na cestu, kde není vidět jaký je její cíl a tak se jen pinožím a žiju svůj malý život. Ne nadarmo se říká, že cesta do pekla je dlážděná dobrými úmysly, něco na to je a těch pekel je spousty druhů....

Říká se zlatá střední cesta. Tady ty byly tedy jen jedna, za to zlatem jen hýřila ....

Ale také mohou být jen obyčejně šedé a kamenité, ovšem jejich okolí za to hýří až marnotratně barvami

A moje oblíbené místo. Když se vrátíte k prvnímu článku o cestách, tak bylo ještě krásně podél cesty zeleno. Teď už břízy zezlátly a působí dojmem, jako by podél cesty kvetl jen a jen zlatý déšť

Někdy stačí mlhavé ráno, najednou se může zdát, že svět zmizel a cesty končí kousek před špičkami vašich bot ....

Kolikátý už je tohle jen pokus o ještě lepší vyfocení mlhavě barevné cesty od doby, kdy jsem jí vyfotila poprvé....

Jsou i osamělý běžci, kteří mlhu zřejmě mají rádi. " Dovede mne ta cesta tam odkud jsem vyběhl, nebo vede úplně do jiného světa " ?

Další výjimka z míst focení. Všechny cesty v dnešní sérii jsou, až na dvě první, které jsou odsud z Rybníka, focené na Mníšku. Tahle patří k cestám v Botanické zahradě v Praze

Mezi těmi předchozími hodně mlžnými fotkami a těmito je rozdíl 24 hodin, byla jsem ještě před odjezdem naposledy se projít do lesa který je ještě barevný. Až přijedu příště, bude už jen zelený ...