Konečně ....

.... mám noťas opravený doma, stažené fotky z uplynulých dní, kdy jsem měla sice v plánu jen lehkou práci na zahradě,ale spíš víc procházek, ale znáte to. Člověk míní .... a tak skutečnost byla taková, že jsem od pátku 1.5 ( s výjimkou soboty, kdy jsme jeli s Myšpulínem do Bíliny na návštěvu a úpravu k chovatelce) až do středy 6.5. stále jen likvidovala škody na trávě způsobené nesprávným sekáním (muž a křoviňák prostě nejsou zrovna kamarádi), suchými zimami kdy se nerozložilo to co se posekalo ale neshrabalo, či opětovnou návštěvou divokejch prasat i stále patrné stopy po hrabací činnosti sousedovic Belky v době kdy tam bydleli. Takže jsem sekala a hrabala, zase sekala a zase hrabala no a pro změnu napotřetí zas sekala a hrabala. A když ne, tak jsem přehazovala komposty. Někde se mi podařilo trochu terén srovnat, ale povětšinou prostě stále vítězí trčící zbytky trsů trávy a mezi nimi dolíky kam se propadám do mechu. Jediná šance na srovnání je, a to jsem také někde začala praktikovat je zavážení kompostem a následné zválcování. Což jsem také vyzkoušela. Suma sumárum, ano vypadá to lépe, ale za cenu že jsem si uhnala silné namožení šlach v loktech po vyvožených cca 50 koleček přesátého i nepřesátého kompostu, a byla jsem ráda, že jsem vůbec uzvedla hrnek s kafem bez toho, že mi vypadl bolestí z ruky a pěknou alergii na plísně a prach s přídavkem pylové alergie díky kvetoucím jehličnatým stromům a všudypřítomné řepce. Takže jsem si ve čtvrtek 7.5 ráno po probuzení řekla dost, a zbytek dní už jen lenošíš (no.... ještě jsem tedy vyplela dva záhonky a ostříhala túje) a procházkuješ. To jsem tedy dodržela a dala si ve čtvrtek nějakých šest sedm kilásků kolem Mníšku a v pátek opět po dlouhé době s Padesátkou jsme vyrazily na mou oblíbenou trasu anglickým parkem u dobříšského zámku, ovšem s tím, že jsme odbočily směr Stará Huť a památník Karla Čapka. Trochu jsem doufala, že bude alespoň otevřený park kolem domu, ale bohužel nebyl. Otvírali až o čtyři dny později. Tak jsme si prošly naučnou stezku okolo a zamířily zpět do Dobříše na autobus, což dalo zhruba nějakých deset kiláků (furt si říkám, že si musím stáhnout nějakou apku která by mi měřila ty moje procházky) návštívily cukrárnu u stanice autobusu (zmrzlinový pohár luxusní, tedy cena taky luxusní, za to dort sice napohled pěkný, ale ve finále předražené nic, zlatí Jarolímkovi na Mníšku) a pak cesta domů. Odpadla jsem a jen s povděkem zalezla do křesílka a čekala až muž ugriluje mňam masíko. Víkend už byl opravdu čistě relaxační, s dvěma projížďkami na kolech které mi polovice po letech zprovoznila. V pondělí rozlučka a cesta domů. Sice jsem klidně mohla zůstat ještě skoro celý týden, nakonec jsem do práce nemusela, ale zimy jsem si užila ten předchozí týden dost, takže jsem tuhle variantu zamítla. A hádejte, co budu dělat tady.... tedy až přestane pršet a uschne tráva ...