Poslední květnový týden ....

.... byl bez netu, za to vcelku rozlítaný. Pondělí dopoledne práce, přestávka a zas práce, v úterý dopoledne město a nutné nákupy a odpo  práce. Středa dopolko hlídání, a odpolko práce. Ve čtvrtek konečně prevence na gyndě, popravdě jsem měla čtvrtletní zpoždění. To ta moje prokrastinace v objednávání. Doktor vymetl pavučiny,  řekl OK a za rok nashle. Ještě že nedostatek sexu nezanechává stopy, neb bych těžko vysvětlovala obzvlášť tak hezkýmu doktorovi proč tomu tak je. Zákonná polovice po mém návratu z práce už většinou zařezává a ty nezákonné? No comment ...

V pátek opět práce dopoledne i odpoledne, a tentokrát už jsem toho měla fakt plný zuby. "Milá" kolegyně mne zas dopoledne vytočila k nepříčetnosti, měla jsem už hodně co dělat abych se neuchýlila k fyzickému ataku. Radši jsem se otočila, práskla za sebou dveřmi a šla. Večer to dokonala tím, že si zjišťovala telefonem jestli jsem opravdu v práci jak říkám. 

Měla smůlu, byla jsem. Jak ubohé milý Watsone!

Sobota. Hurá už jsme zase spojení se světem a můžu opět zabíjet čas na netu. Ovšem ale až poté, co jsem konečně dokopala polovici k tomu, aby se pořezalo dřevo ležící na zahradě už od února, kdy se pokácela planá třešeň. Pravda, bylo nutné ho hledat ve vzrostlé trávě která se nedala kolem sekat... celé nám to zabralo necelou hodinu, ovšem čekala jsem na ní tři měsíce. A jelikož jsem potřebovala využít toho, že polovice má jakž takž pracovní náladu, a jelikož jediný den o víkendu kdy se dá pracovat se zahradní technikou je sobota, ještě jsem ho nasměrovala k místu kde jsem potřebovala složit ze starých trámů užitkový záhon. I to jsme zvládli a tak jsem si ještě přidala posekání zahrady. Díky tomu, že zas a opět u nás nevyšla předpověď počasí. To už byl muž v kómatu a tak jsem si přidala ještě pár přesátých koleček kompostu navezených do nového záhonu. A další mne ještě čekají. 

Někdo si dá víkendový DIY a vyrobí krásnou dekoraci, já si vyrobím rovnou záhon ....

P.S. A našla jsem po ix desítkách let ČTYŘLÍSTEK!!!! Ne cíleně, prostě sekám a najednou koukám a on tam.

P.S.S. Myslím, že už největší radost nám udělal návrat ke skoro normálnímu životu s minimem příkazů (tedy ovšem za to  zcela nelogických) a tak moje výzva"Blogeři radostí proti Covidu" může už skončit. Pokud jste se díky ní naučili hledat i ty malé a nejmenší radosti jsem ráda, že se neminula účinkem. Pokud v ní chcete i nadále pokračovat, můžete. 

Já moc děkuji všem kdo se přidali vícero radostmi, ale třeba jen jednou nebo dvěma. A doufám, že už nikdy nebude něco takového potřeba. Ale nějak mi vrtá hlavou další, byť tentokrát hlavně pro ty kdo fotí ...