Pokaždé když život se mnou své hry hrál
a nohy mi podrazil...
vždá stál někdo opodál, ruku mi podal
a řekl: " Vstávej, jdeme dál!"
Stokrát jsem padla a stokrát vstala
ta ruka stále byla tam...
Snad jiná osoba to byla, ale pomohla
a já mohla jít dál....
Někdy kamarád či milenec, jindy maminka
svou láskou zadrželi můj pád...
Vždy ale to byl někdo kdo opravdu mne
měl nade všechno rád....
Já brala všechno jako samozřejmost.
no co, vždyť přece to je povinnost.
Těch kdo milují nás pomáhat nám
přejít přes vratký most...
Jenže co když ztratí se najednou, ta ruka
ta láska, ta pomoc....
Když pak přijde pád kdo podá nám ruku
a nezištně řekne : "Vstaň, vždyť musíš jít dál!"
Těch kdo v životě nám pomohou
těch jen pár je....
Každý z nich nás takové jací jsme bezvýhradně miluje.
A když jim osud nohy podrazí
pak na nás jenom je....
podat ruku a říct: " Vždyť nic se neděje, vstaň a jdeme dál!"
Je to fakt, dneska ti spíš každý nohy podrazí, když nesem šťastný já tak nebudeš ani ty...
OdpovědětVymazatA nebo někoho takového vedle sebe máme a dokud o něj nepřijdeme, nevážíme si ho. To bude můj případ. Teď zrovna jsem na toho, kdo věrně stojí při boku pekelně nasraná!
OdpovědětVymazat[2]: Tak to jsme na tom zřejmě naprosto stejně....taky mám tu zlost už dlouho a dost permanentně. Tak ono po 28 letech s jedním chlapem pod společnu střechou to je asi normální. To už je o hodně něčem jiném než o lásce.....
OdpovědětVymazatKrásne napísané :) Krutá realita...
OdpovědětVymazatVendy,líbí. Měli bychom umět podat pomocnou ruku.
OdpovědětVymazatVýborná básen k zamyslení....
OdpovědětVymazatTen závěr se mi líbil. Byli to oni, teď je řada na nás.
OdpovědětVymazat[3]:
OdpovědětVymazatMoc pěkné verše, Vendy, pomocnou ruku občas potřebuje každý, ale ne vždy je nablízku někdo, kdo je ochoten ji nabídnout.
OdpovědětVymazatPěkné.
OdpovědětVymazat[2]:[3]: Mengo mne předešel, taky říkám vyměnit. Prý věrně při boku.
OdpovědětVymazat[11]:
OdpovědětVymazatTvoje básnička mi nějak unikla. Až dnes při výběru jsem na ni narazila. Moc hezky jsi to napsala a pravdivě.
OdpovědětVymazatJá už taky mám tuhle zkušenost za sebou(rozvod) ale ve dvavadvaceti. Ještě možná kdybych byla zdravá a neměla tem handicap se zády, a mohla si sama v ohodě vydělávat....Myslela jsm to tak, že po těch letech jsou ty hodnoty někde jinde, a že už si ti dva spíš jsou přátelé, kamarádi, že sice jednomu na druhém záleží ale už vymizelo takové to chvění při čekání až se druhej vrátí domů, to že jsem nemohla usnout když jsem byla sama v posteli a takové ty drobnosti. Dneska bych dala království za svou ložnici.Prostě lety vymizí ta láska ale zbyde přátelství a vědomí že se (snad) můžeš na toho druhého spolehnout. A zbytek si řešíme každý svými koníčky...takže nemám potřebu se rozvádět....a že jsem teď poslední dobou na muže naštvaná souvisí s jeho povahou. klasickou Váhou, takže prostě dost často narážíme na sebe názorově při řešení problémů, a mě jeho (ne)řešení prostě zlobí.
OdpovědětVymazat