Ohlédnutí za rokem 2017 .... Leden

Je sice už (nebo teprve?) předposlední den druhého měsíce stále ještě nového roku,

a jelikož v nastalých mrazech chodím ven fotit jen minimálně, trochu se mi vyprázdnil

archív s novými fotkami. A tak musím vzít zavděk těmi starými a udělat takovou malou

výpravu do minulosti, tedy připomenout si loňský rok ve fotografiích. Neumím to tak poutavě

podat slovem psaným jako mnohé jiné blogerky, ale budu se snažit aby tahle retrospektiva byla

alespoň trochu zajímavá. Už mnohokrát jsem se setkala s názorem, že když fotím, nevím co se

děje kolem, že nevnímám to kolem sebe, co zrovna nemám v hledáčku. Že mi utíká i celková

atmosféra foceného. Nevím jak kdo, ale já když si prohlížím zpětně fotky naprosto jasně

vím jak mi bylo, jakou jsem měla náladu, a ty fotky mi to připomenou obrazem

protože ten mi uteče dřív z paměti. Navíc si všímám více věcí než lidé

kteří jen jdou a dívají se jen tak před sebe. Vnímám je proto,

protože je hledám. Hledám zajímavé květiny, větve,

traviny, detaily na stavbách. Hledám je a vidím.

A fotím je. Protože právě ty detaily

jsou pro mnoho lidí neviditelné.

---

Nový a neznámý pro mne nebyl jen celý počínající rok, ale i pocit že budu babička. Nějak mi

ani do té doby nevadilo, že ani jedno z dítek se do dětí nehrne, ale když přišla dcera

s novým doplňkem do nového domu, a ukazovala mi fotku z ultrazvuku, rozbrečela jsem

se jako želva. Nejen proto, že jsem měla smysly obluzené teplotami, ale hlavně že

jsem měla radost za dceřinýho partnera, který se strachoval jestli vůbec ještě

někdy bude moci děti mít. Z prvního vztahu měl jen syna a další se nějak nedařilo.

První lednový den byl jako skoro v posledních letech pravidelně ne zrovna moc bílý.

Spíš jen díky námraze, ale ne sněhu. Vyrazila jsem s Bobím a opět, jako mnoho

lednů předtím, jsem fotila sušiny na louce obzvláštněné namrzlou čepičkou.

Čtvrtý lednový den se ale situace změnila a začalo nejdřív neochotně a jemně

sněžit, aby se nakonec rozsněžilo a tak po zhruba pěti letech jsme začínali mít

tu tolik opěvovanou a připomínanou Ladovskou zimu. Vytáhlo mne to ven a

i když bylo zataženo a tím pádem ani nálada nic moc, pár snímků jsem přeci

jen nafotila. A to z jediného místa které tu na vsi za něco stojí a je velmi fotogenické.

Z naučné stezky a srnovské chatové oblasti okolo přehrady.

Pátý lednový den nabídl krásné slunečné nebe a já, byť zimu nemusím, uznala že

takhle to opravdu něco do sebe má. Ono se sluníčkem se všechno zvládá přece jen

o chlup líp. A opět Srnov a opět moje oblíbená cesta, která je fotogenická v každé

roční době.

Stejně tak i osmý lednový den byl nádherný a to už jsem se vysloveně

těšila na další procházku. A nebyla jsem sama kdo si to užíval

Po celou cestu ze stromů díky slunečním paprskům padal sníh a já se to celou

cestu snažila nějak, pokud možno co nejlíp vyfotit. I když mi kolikrát spadl

pěkně za krk ....

Dvanáctý lednový den byl dnem zkrášlovacím. Takové dny si užívám stejně nadšeně

jako ty výletové a procházkové. Jezdím se nechat krášlit do Litomyšle, a samozřejmě

nikdy nezapomenu sebou vláčet foťák, protože nikdy neopomenu projít Klášternimi

zahradami. Ty jsou, stejně jako celé město, velmi inspirativní v jakékoli podobě ...

Tentokrát ale bylo počasí méně příznivé a sluníčko jak se ukázalo později, schovalo

na hodně dlouhou dobu. A focení v Litomyšli bylo taky na dlouhou dobu to poslední.

Celý únor jsem totiž nenafotila ani ň. Byl totiž takový nehezký a blátivý,a navíc jsem

po dlouhých letech ochořela chřipkou a dost dlouho jsem brala atb. Tudíž na nějaké

chození ven a focení vlastně ani nebyla nálada. V posteli jsem se válela na můj

vkus docela dlouho a i pak jsem byla zlenivělá a bez nálady. Ven fotit mne vytáhl

až březen ....