"Je mi to jedno!"
....výraz rezignace.... nezájmu ....nebo životní postoj? Asi to záleží na úhlu pohledu. Pokud to říká vaše dítko které tak reaguje na vaše lamentace na další špatnou známku v žákajdě a obligátní otázku rodičů "Co z tebe bude?" je to naprostý nezájem o to co z něj bude, protože tuto otázku a to si šáhněme do svědomí, jsme si nikdy ani mi sami nekladli. Nebyla pro nás důležitá.
"Je mi to jedno!"
Řekne-li to člověk který zastává názor, že si vystačí sám se sebou po celý život, je to spíš výraz sobectví. Protože kolem něj je spousta lidí, kterým na něm záleží a kteří by s ním rádi sdíleli jeho problémy, starosti i radosti.
"Je mi to jedno, dělej si co a jak chceš!"
Jakmile se tato odpověď začne ve větší míře objevovat mezi partnery je něco hodně špatně, je to rezignace na to co se doposud dělalo společně, co doposud ty dva spojovalo. Znamená to, že se od sebe začínají vzdalovat, protože je přestává zajímat co by chtěl nebo co dělá ten druhý, nezáleží už na tom. Není to už pro ně důležité.
"Je mi to jedno jak vypadám, stejně to nikoho nezajímá!"
Jsou slova absolutní rezignace uštvaných žen, které rodina považuje za roboty a automaty na vaření, praní, žehlení bez jediného slova díků pro ně a které jsou jen ten stín v pozadí pro ty které i přes to bezvýhradně milují.
Ale nejhorší je když se tak staví stát vůči svým obyvatelům, když vytváří prostředí kde spokojeně mohou profitovat podvodníci, lháři a zloději beze strachu z trestu. Kdy politikům je jedno jaké zákonné paskvily schválí, hlavně že mají své jisté. Kdy se beztrestně mohou vykoupit ze svého zločinu penězi a zaplatí těm kteří jsou jejich obětmi. A je smutné že oběti to přijímají. Jistě, peníze jsou potřeba, jenže trest by měl podle zákona přijít. Protože k čemu potom zákon je? A spoléhat na boží mlýny?
Žijeme v době, kdy se každý stará víc jen o to svoje než o to, aby bylo lépe i jiným, nejsme na světě sami to je něco co bychom si měli stále více uvědomovat. A tak pokud říkáme " Je mi to jedno! " je to nezájem o to jaká bude naše další budoucnost. A když ne naše tak určitě našich dětí.
Takže já nevím, má cenu se nad něčím pozastavovat a dělat si s tím hlavu? A není to vlastně jedno?
Pekna uvaha.
OdpovědětVymazat[1]: Ahojtě! Zrovna včera jsem si říkala kam že si se zatoulala....No bylo i líp co mám povídat. Nějak se na mne nehezké věci v poslední době trochu dost nahrnuly. A díky nim jednám i trochu unáhleně a neadekvátně a vyrábím různá faux pas a není mi to jedno....
OdpovědětVymazatSom stale " na Sibiri" ... je tu nadherne, nechce sa mi domov. Ale musim. Ked musim , tak musim, aj ked by som bola rada, keby mi to bolo jedno.
OdpovědětVymazat.. .. STRASI tu! ..vidis ako sa tiez neviem sustredit
OdpovědětVymazatNení mi jedno ten politickej hnus. Ale co s tím můžu dělat? Do politiky nepůjdu a je to utopie, že by v tom stádě jednotlivec nebo třeba nová strana něco změnil. A tak se o ni nezajímám v zájmu zachování svého duševního zdraví. Ale SAKRA mi to jedno není. Je to donebevolající bordel! Nemám představu, kam to povede, ale hezké to nebude. Máš nějaký návrh? Založíme stranu třeba Blogeři proti byrokracii, korupci a švindlům?
OdpovědětVymazatAle jinak "je mi to jedno" je výbornej recept pro klidný a spokojený život. Je mi jedno, jaké je počasí, je mi jedno, který je den, roční období, kolik je mi let, že se mnou někdo nekamarádí, že neznám všechny lidi z širého okolí, že mám moc práce.....
OdpovědětVymazat[5]: Je to moc těžké v tý naší maličký zemi něco nového založit. Nebo změnit stítní zřízení? Nevím, sice nezajímat se je opravdu pro to aby se člověk nezbláznil vcelku dobrá taktika, necméně ono se ti ten svrab přihlásí každý den sám nezván...
OdpovědětVymazat[7]:Taky jsem ponejvíc sama, i když v davu. Ti nejbližší jsou mnou asi zahlcení, aspoň mám ten pocit a kamarádka na to, co píšeš ty, je moc, moc daleko...
OdpovědětVymazat[8]: Ti nejbližší mne berou jako někoho kdo se prostě musí starat o to aby se oni měli dobře, měli vypráno a navařeno. A kamarádka je sice taky daleko, ale když tu je, neustále si stěžuje na své problémy od rána do večera, nic jí nebaví. Ale je to možné i proto že ani ona nemá nikoho takového s kým by si průběžně mohla drbat a pak to na mne jednou za rok vysype.
OdpovědětVymazatJedno mi není , co se tady děje , ale když se pokusím pomáhat někomu kdo je v nouzi , obvykle se mi to nevyplatí. Přesně podle přísloví , pro dobrotu na žebrotu.
OdpovědětVymazat[10]: Aneb Každý dobrý skutek musí být o zásluze potrestán....
OdpovědětVymazatNapsala jsi to skvěle, Vendy, ale tobě asi není jedno ...
OdpovědětVymazatA to smýšlení o tobě jako o robotovi, od kterýho se pořád něco očekává, už nejde změnit? :/
OdpovědětVymazat[13]: Pokud jsem stále doma a pořád se starám tak se to moc nezmění a jelikož se těžko změní i to, že bych našla ještě práci a šla dělat tak bude vše stále o tom robotovi....spíš ale je to u nás už o tom bodu před tím....
OdpovědětVymazat[14]: Kterej bod předtím? :/
OdpovědětVymazat[15]: To o tom nezájmu mezi manželi....tam to začíná nějak váznout....i s komunikací...
OdpovědětVymazatTo já znám, sice ne přímo, ale z pohledu dítěte. U tebe neznám podrobnosti, ale rozhodně nepochopím, že spolu dva lidi, kteří se už nemají rádi, pořád žijou.
OdpovědětVymazat[17]: Skoro třicet let soužití se nedá hned tak odstřihnout, není to o tom že by se neměli rádi, spíš o tom, že za ta leta byla většina věcí už řečená....a pak jednu zkušenost z rozvodem už mám a další mne zrovna neláká navíc dyž jsem jaksi zcela finančně závislá na muži, nemám práci, tudíž nemám žádný příjem....jinak určitá řešení se dají najít jak si to zpříjemnit.... . Zamýšlela jsem se tak trochu v článku Zamyšlení nad zamilovaností.....
OdpovědětVymazatZe svý pozice mě na tom článku Zamyšlení nad zamilováním zaujala třeba věta "jak to ustát před svými dětmi". Panejo! Co bych dala za to, aby se naši rozešli a oba byli šťastný bez toho druhýho. Před pár lety, když jsem byla puberťák, bych to možná ne úplně chápala, ale určitě by mi brzy došlo, že je to tak lepší pro všechny.
OdpovědětVymazatJe to možná trochu na hlavu, ale já v tom dost obhajovala tu nevěru....je fakt, že někdy děti dokáží překvapit a zareagují nakonec kolikrát rozumněji než sami dospělí. Ono je to taky těžký nějak to vysvětlit, možná se zdá, že to není k žití, ale dají se najít kompromisy kdy jsou nakonec spokojení oba. Prostě si vybere každý své koníčky které má rád a hlavně toho druhého do nich necpe. Jede si po své linii. A co ti zůstane je vzájemná úcta a respekt.
OdpovědětVymazat