Fotografie - past na prchavý čas.....

V naší rodině se fotografovalo vždy, ať už to byl děda, nebo moji oba otcové, můj muž, a i syn s dcerou. Používali se různé fotoaparáty, od archaické dvouoké zrcadlovky Rolleiflex, přes malé a jednoduché foťáčky Pionýr, Ljubitěl, pak větší Zenit a první kompaktní fotoaparáty, až po dnešní digitály. Já se učila fotit právě tou starou Roleikou. Dva objektivy a nahoře se promítající obraz. Vysoce kvalitní objektivy Zeiss zaručovaly kvalitní snímky. Pokud chtěl člověk ale ulovit nějakou momentku, bylo to horší, než se zaostřilo, než se promítl daný snímek a než se zmáčkla spoušť, byl fotografovaný objekt fuč. Zato statické fotografie byly opravdu pěkné. Fotilo se buď na formát filmu 8x8 cm, 4x4 cm a když se přidal speciální adaptér tak i na klasický kinofilm. Takže buď 12, 16 nebo 36 snímků. A samozřejmě i na barvu. Později jsem měla ony jednoduché foťáčky, ale ty mne dost zklamaly, kolikrát se stalo, že se s celého kinofilmu nasnímalo jen pár obrázků, nebo byly divně naexponované. Fotoaparát se stal na dlouhou dobu mým stejně věrným průvodcem na mých cestách na chalupu jako kytara, a vlastně po celou dobu dospívání i mlaďáckých let mne neopustil.

Další fotoaparát kterým jsem fotila byl Zenit. To už bylo v době kdy jsem byla vdaná a patřil mému muži. Velký a docela těžký fotoaparát, nicméně na svoji dobu( roky 84 - 90) dost kvalitní poloautomat, s vestavěným expozimetrem, tudíž odpadlo obíhání objektu právě s tímto přístrojem. Fotil opravdu velmi kvalitně a dobře. Ale i on nakonec skončil v propadlišti času a na jeho místo nastoupily kompakty, ať už Yashica, nebo Kyocera a jiné. To byly klasické dovolenkové fotoaparáty na snímky typu Já a moře, Já a antické sloupy a pod. Pak přišla dlouhá odmlka, kdy jsem nevzala fotoaparát do ruky. Další vlna přišla vlastně až s érou digitální kdy jsem tu a tam vyfotila miciny, nebo psy. Ale opětovný zájem nastal až s příchodem Bobeše před třemi lety. A fotografování na výstavách, na cestách, na zahradě..... a hlavně na tenhle blog, protože bez obrázků to prostě nejde.

Samozřejmě, že s digitální érou odpadlo vybírání opravdu kvalitních záběrů, protože přece jen byl člověk omezen počtem 36 snímků. Dalo se to řešit i větším počtem svitků filmu v kapse, ale stejně si člověk dobře rozmýšlel co kde vyfotit. A pak, ono napětí a čekání až fotografie vyvolají, udělají snímky a člověk si celý nadšený dojde do Fotografie pro pytlík s hotovými fotografiemi aby ho okamžitě na ulici celý nedočkavý otevřel a prohlížel je co a jak vyšlo. Zklamání nad tím že zrovna ten nejvíc chtěný záběr nevyšel, nebo není tak kvalitní jak by si člověk představoval anebo zas nadšení z toho, že ty snímky z míst kam se již nikdy nepodíváme, nebo ze situací které již nikdy nenastanou se podařily k plné spokojenosti.Tak tohle mi dneska u digitálu hodně chybí. Ale zase se nabízí spousta jiných možností, a jednou z nich je makrofotografie. I když to foťák umí sám, stačí si jen navolit potřebný program, není to zdaleka tak jednoduché udělat pěkný a zajímavý snímek. Musím přiznat, že na blízko bez brýlí vidím dost špatně, ale zase nenosím je pořád sebou a tak vlastně to co vyfotím na makro je pro mne vždycky velkým překvapením když si je pak stáhnu na počítač. Někdy jsem až překvapená co se vlastně podařilo vyfotit......