Včera umřela moje maminka. Klidně, ve spánku. Doufám že
měla krásný život, aspoň jeho druhou část snad ano. Je divné, že i když
to byla moje maminka, tedy nejbližší člověk píšu doufám a snad. Já
o ní vlastně moc nevěděla. Nebyla z těch kteří se svěřovali, měla svůj odstup
a nikdy jsem s ní neměla takový vztah jako je mezi mnou a mojí dcerou.
Nebyla až tak moc mazlivý typ, spíš rezervovaný, ale vím že nás všechny milovala.
Nešla daleko pro ránu a já jí jsem za to vděčná. Já vlastně díky téhle vlastnosti nevím
skoro vůbec nic o své rodině, nikdy se o ní doma nemluvilo, neměli jsme doma
skoro žádná alba a když, tak je moje babička po smrti dědečka všechna vyházela
jakoby nechtěla už dál s jeho rodinou mít nic společného. I ona byla ke své dceři
velmi rezervovaná, byť jí měla ve dvaceti. U mé maminky bych to pochopila
byla jsem vymodlené a dosti pozdní dítě. Ale nikdy mi to, že jsem jedináček
nedávala najevo. Možná díky tomu, že jsme byly už tolik desítek let od sebe
daleko a vídaly se poskrovnu, vnímám její smrt jako něco vzdáleného.
I když pro ní a pro nás osvobozujícího. Vím že už dávno opřed tím, než
skončila v nemocnici nechtěla žít. Modlila se za smrt a brala by jí jako
vysvobození. Nepláču, nemůžu. Asi už jsem všechny slzy ztratila.
Možná přijdou později.
Nebo jsem prostě nějaká citově porouchaná ....
Vendy, upřímnou soustrast.
OdpovědětVymazatVendy, nejsi porouchaná. S maminkou jsi byla ve spojení, i když daleko. Stejně jako ty, cítil ztrátu maminky i můj bratr. Vlastně jezdil "domů" jen na návštěvu dvakrát do roka, od 15. let žil na slovensku, kde začal studovat a pak se i oženil. Smrt rodičů bral navenek věcně a i já jsem nebrečela. Ne proto, že bych byla málo citlivá, nebo příliš tvrdá, prostě jsem to chápala pro ně jako úlevu. Skoro bych řekla, že se pro odchod rozhodli. ....Je potřeba se postarat o spoustu věcí...on ten smutek nad ztrátou dojde člověkovi mnohem později, ale opět nebudeš brečet, bude to jen takové povzdechnutí, nad tím, že už tu rodiče nejsou.
OdpovědětVymazatVendy, je mi to moc líto, upřímnou soustrast...
OdpovědětVymazat[3]: Tak on hlavně poslední měsíc stál za víš co.
OdpovědětVymazat[1]: Víš, zdálky je to asi mnohem jednodušší než zblízka....
OdpovědětVymazatOch ty komplikované vztahy matka a dcera.
OdpovědětVymazat[6]:Ona kvůli mě, abych mohla být každé prázdniny dva měsíce na chalupě opustila zaměstnání asi i možná dobře placené za místo domácí švadleny. Vyučila se jako rukavičkářka, a začala šít doma rukavice. Abych nemusela do družiny, abych měla co nejvíc možností být z Prahy venku. Ale nikdy mi neuměla ulevit v bolesti ze vztahů, takový to souznění, pohlazení a to holčičko neplač, bude líp, on za to nestál.... to nikdy. Měla jsem všechno co mi dovolovala situace mít. Nikdy nic navíc jako jiní jedináčkové, a asi proto mi doteď stačí málo. Jen lásky musím mít přehršel, pořád a pořád. Ale v tom strádám nejvíc. Neříkám, že to je její vina, že mi jí nedávala nikdy najevo, asi to je prostě rodová dispozice. Já se vždycky snažím být pro dceru tou které se může svěřit a podat jí vždycky pomocnou ruku, to co já neměla. Díky, vím že to píšeš upřímně...
OdpovědětVymazatPřesně totéž jsem říkávala o životě u příbuzných. Materiálně jsem se neměla zle, ale lásku, přitulení jsem nepoznala- vlastně od malička. Maminka byla málokdy doma a asi proto, že měla TBC se se mnou nemazlila, otec neměl čas, kromě práce v kanceláři u Bati ještě chodil na vagony a pod. a,y přivydělal pro maminku na lepší jídlo. Po celý život na to člověk nezapomene.
OdpovědětVymazatUpřímnou soustrast! Já jsem ji ztratil před měsícem, ale asi se s tím nikdy zcela nevyrovnám. Měli jsme nádherný vztah a já jsem se o ni poslední roky staral...chybí mi.
OdpovědětVymazatVšechno má svůj správný čas. I slzy.
OdpovědětVymazatPrimi úprimnu sústrasť Wendy.
OdpovědětVymazat[11]: Prostě to tak je, tomu se nedá vyhnout. Já jsem ráda, že to bylo klidné a rychlé. Bez trápení, bez bolestí....
OdpovědětVymazat[10]: Asi to tak je ...
OdpovědětVymazat[9]: Jak už jsem říkala, být s ní každý den, nesla bych to mnohem hůř. Taky bude chybět, ne že ne, jen už doteď to byla spíš vzpomínka, a teď už to bude jen vzpomínka....
OdpovědětVymazat[8]: A vidíš, já si myslela jak skvělej máme s dcerou vztah, že jsem se vyvarovala všech chyb, který jsem tak nějak zazlívala mamince a dcera mi včera napsala vlastně úplně to samé co jsem tady psala já o mém vztahu s maminkou. Pomalu do písmene.... což mi tedy dala pěknou ránu. A navíc ještě, že i Bobuli neprojevuju tolik lásky nebo pozornosti. Přitom s ní blbnu, ňuchňám se s ní, cumlám jí, směju se jak dement že mne vždycky pak bolí celej xift. Tak asi jiné babičky se jeví víc nahlas, mávají rukama a tančí oslavné tanečky či co, ťůťají a ňůňají.....
OdpovědětVymazat[15]: Ke mně se vnučka i vnuk přitulí,já je hladím, ale je fakt, jak přijde jejich maminka hrnou se k ní. My jsme jim dobří, když jsme s nimi sami- většinou. Myslím ale, že záleží na tom, jak se jejich rodiče chovají k nám- děti hodně okoukají. My se obětujeme, co můžeme, ale vnucovat se jaksi neumíme. Byla jsem ke klukům-synům milá i trochu přísná, ale to bylo dáno jakousi hrdostí, muž neumí také moc dávat city najevo. Rozhodně nejsme takové ty líbací typy. Já spíš pohladím, pusu dám na čelíčko, na vlásky. Učila jsem syny, aby byli milí ke svým ženám, tak jsem jim je vlastně "předala" a kromě pusy na uvítanou a rozloučenou se projevů citu moc nedočkám. I tak jsem za ně vděčná.
OdpovědětVymazat[16]: Myslím že v tom nedat najevo své city a emoce je tedy přeborník můj syn. Do toho ani po třiatřiceti letech nevidím....
OdpovědětVymazat[17]: Tak to já vím, že jsou všichni tři citliví, někdy až moc, ale spíš to vím od jejich žen, když se bavíme při rodinné "slezině".
OdpovědětVymazatVůči nám se to projevuje i tak, že při případné potřebě pomoci - je to tak navzájem - zavoláme a oni co nejdříve přijdou, přijedou, pomohou, případně se domluví, kdy.
OdpovědětVymazatVendy, budu to mít asi někdy podobně, bohužel i když s ní vlastně bydlím,
OdpovědětVymazat[20]: A to jsi mne docela uklidnila. Ono se to těžko vysvětluje, ale já to všechno nepříjemné okamžitě v sobě zakuklím a zahrabu někam hluboko. Taková obrana.
OdpovědětVymazatVendy, cítím s tebou. Je to jako přes "kopírák". Stejný vztah, vymodlené dítě, stejná nemoc, nemocnice a vysvobozující odchod. Ale vím, že mě měla moc ráda, i když na mě byla neskutečně přísná. Už jsem se s tím pomalu vyrovnala. Chce to opravdu čas, ale nikdy se to "nezahojí", i když je to už 14 let. Hodně síly......
OdpovědětVymazat[22]: Děkuju
OdpovědětVymazatVendy, upřímnou soustrast. Ztrátu maminky ještě pocítíš, většinou v momentech, kdy to nebudeš čekat. I když možná rezervovaná, pořád tu byla. Ale dokud na ni budeš myslet a vzpomínat, bude pořád s tebou.
OdpovědětVymazatVendulko, upřímnou soustrast. Slzy přijdou neboj.
OdpovědětVymazat[25]: Dneska má kremaci. Nechtěla žádné loučení, žádné obřady nic. Zapálím jí svíčku a budu na ní vzpomínat....
OdpovědětVymazat[24]: Děkuju
OdpovědětVymazat