Co s iluzemi?Jedině je ztratit!.....

Tak se tak sama sebe ptám, k čemu nám vlastně jsou iluze dobré? A hned si i za sebe odpovím, abychom měli co ztrácet! Celý život žijeme v nějaké iluzi, kterou stejně nakonec ztratíme. A celý život nás tyto iluze zatraceně brzdí a stojí hodně zbytečných sil , které jsme mohli napřít úplně někam jinam a mnohdy i smysluplněji.

Nedávno jsem oslavila padesátku, a to mne i trochu opravňuje k určitému bilancování uplynulých let a toho jak jsem žila. A hlavně k tomu, abych si uvědomila kolik iluzí jsem za tu dobu ztratila. A není to bilance věru radostná. Ty ztracené iluze někdy setsakra i bolí.

Z dětství v nás přežívá iluze o tom, že naši nejbližší s námi budou pořád, že nikdy neodejdou. Ale život nás brzy přesvědčí o tom, jak moc jsme se mýlili. S iluzí nekonečné lásky a vidinou duhy klenoucí se nad naším celým dalším životem vstupujeme do manželství a pak i do rodičovství. Jenže osud, mrška jedna proradná, má pro nás připravený úplně jiný scénář. S iluzí toho, že se na stará kolena budeme mít alespoň trochu lépe, že zajistíme dětem lepší život se vrháme do podnikání abychom nakonec zjistili, že náš milovaný stát a potažmo i svět má s námi úplně jiné plány. Žijeme v iluzi, že když budeme slušní, budeme se mít lépe, než ti kteří bez skrupulí okrádají. Bohužel i tuto iluzi ztratíme v okamžiku, když si pustíme televizi, poslechneme si rádio či přečteme noviny, protože zjistíme že slušnost se dávno, dávno nenosí. Jak mezi lidmi, tak mezi politiky.

Každé ráno se budím s iluzí, že nový den přece jen ukáže, že to není snad až tak špatné, jenže první setkání s realitou mě zase rychle vrátí na zem. Čím víc iluzí ztrácím, tím menší mám radost ze života. Navíc se i nějak ztrácím sama v sobě, a už vůbec si nedělám iluzi, že se ještě někdy dopracuji zářných zítřků, duhových dnů a světlé budoucnosti. Na to jsem už ztratila příliš mnoho iluzí.....

P.S. Tyhle dva obrázky mi taky evokují ztracené iluze, ve spravedlnost, slušnost, a to že se nemusíme bát budoucnosti.....