Jen si tak trochu zapálit......

No co říct o kouření....je to zlozvyk, samozřejmě, a to zlozvyk dost nepříjemný hlavně pro ty okolo, kdo nekouří. Já sama jsem taktéž propadla pocitu, že když nekouřím, něco zásadního mě uniká.První cigarety jsme si s kamarádkou zakoupily když jsme jako dvanácti,třinácti leté "velké" slečny trávily prázdniny u nás na chalupě. A jako takové jsme samozřejmě musely i okusit zač je toho loket z cigaretou v ústech. Pro toto poznávání jsme si při nakupování ostatních věcí v sámošce, zakoupily i balíček mentolových cigaret. A to v domnění, že když jsou mentolové, nikdo to z nás neucítí. S tímto tajným pokladem v kapse jsme se odebraly do lesa, kde jsme měly takové svoje místo, na velikém balvanu, kde bylo přírodou vytvořeno něco, co vypadalo jako popelník, tudíž k našemu účelu skvělé místo. Hrdě jsme si tedy zápalily, jenže ouha, cigarety byly bez filtru, a tak jsme místo očekávaného požitku neustále vyplivovaly kousky tabáku. Nakonec jsme to vzdaly vůbec a cigarety putovaly do kapsy již "dospělého" kamaráda.

Další pokus byl o pár let později na taneční zábavě, a to už řádně poučeny jsme zakoupily cigarety s filtrem a abychom vypadaly jako holky světačky, byly to ony tenké a dlouhé hnědé "Saint Moritz". Opravdu jsme s nimi zabodovaly.... Pubertou jsme se prokouřily ve společnosti cigaret CLEA, SPARTA, BT, a jiných dnes už neznámých značek. Ovšem je pravdou, že ne jako správní kuřáci šlukováním, ale jen takovým lehkým vdechováním a vzápětí i vydechováním kouře z úst.Dodnes je mi záhadou, že moji rodiče, oba nekuřáci na nic nepřišli. Anebo přišli, a domnívali se že okamžitý a nekompromisní zákaz by měl za následek ještě větší oblibu kouření, neboť jak si všichni pamatujeme, zakázané ovoce chutná nejlépe. A je pravdou, že se ze mne nikdy nestal velký kuřák, spíš jen takový příležitostný. A dodnes i když vím, že moji rodiče ví, že si občas zápálím, nemám odvahu to před nimi udělat.

Když jsem nastoupila do svého prvního zaměstnání v obchodě, hned první den na mne personál vybafl otázku kolik chci kartonů tvrdých SPART. Chvíli jsem na ně vyjeveně koukala a pak jsem nesměle špitla že chci jednu krabičku. Koukali na mne všichni jak na zjevení, protože v době kdy se tvrdé SPARTY staly ekvivalentem peněz při požadování jakékoli služby, jsem chtěla jen jednu KRABIČKU!!!! My z obchodů jsme měli tu výhodu, že jsme se navzájem znali a vždycky jsme co se týče nedostatkového zboží vyhověli na oplátku těm druhým.A mezi ně samozřejmě patřila i trafika, která zase pro změnu nás zásobovala tímto nedostatkovým kuřivem. Dneska to samozřejmě vypadá už velice směšně, že kdysi platilo něco za něco, a že spousta věcí byla sehnatelná jen tzv.pod pultem. Ta koupená krabička mi vydržela celý týden, což ostatní brali tak trochu jako ujetost, jim ty tři kartony vydržely stejně dlouho. Ale zase na druhou stranu všichni tiše záviděli, že jsem té kuřácké vášni nepropadla tak hluboko a neměla proto problém s ní kdykoli skončit. Což se samozřejmě s první těhotenstvím stalo.

Když jsem poznala manžela byl on tím, kdo si zapaloval jednu cigaretu od druhé. Ale pak na jedné dovolené na lodi, kde nebylo vůbec žádné pohodlí pro nemoc, ochořel, a cigarety mu nedělaly vůbec dobře a ani jejich do té doby "vůně" a tak prostě ze dne na den přestal z kouřením. Vydrželo mu to celých šest let až do doby, kdy jsme se stěhovali od rodičů, kde jsme po svatbě a narození dcery a syna bydleli, do nového bytu na sídlišti. Čekání na stěhováky si všichni jeho kamarádi krátili kouřením a on jediný mezi nimi nekouřil. A jelikož věci se sváželi jak od mých rodičů, tak i od jeho a to čekání bylo dlouhé, nakonec nevydržel a zapálil si také. A znovu se z něj stal dost silný kuřák. Ovšem největší orgie nastaly, když se nájemníci v domě navzájem seznamovali a každý večer se bylo na návštěvě u někoho jiného. A pak jednou přišla řada i na nás, a přišlo k nám snad deset opravdu silných a vytrvalých kuřáků. Ač jsme měli byt s velkou lodžií a bylo léto, nikomu se nechtělo chodit kouřit ven a tak jsme si vesele bánili doma v obýváku. Druhou vášní mého muže ovšem byla i akvaristika, a tak jsme měli doma několik stojanů z akvárky. A v nich i pár unikátních a dost drahých kousků akvarijních rybek, které byly manželovou chloubou. Ovšem až do té doby, než se u nás zastavila tahle společnost. Druhý den ráno pohled na akvárka plná rybiček plovoucích bříšky nahoru a mezi nimi se divně třepotajícími jedinci, přeživšími večerní návštěvu byl opravdu tristní. Všechny rybky se otrávily nikotinem ze vzduchu, který jim do akvárek vháněly motůrky původně zajišťující přísun čistého vzduchu. A tak manžel opět odložil a to už definitivně ze dne na den cigarety,všem případně kouřícím návštěvám zakázal kouřit jinde než na lodžii, a dodnes se jich nedotkl. Ale na kouření úplně nezanevřel, protože když jsme se opět, již podruhé a snad naposledy stěhovali, tentokrát z Prahy sem na venkov, našel pár svých dýmek, ze kterých kouřil na učňáku, tak se k nim vrátil. Časem si ještě nějaké dokoupil a tak si v okamžiku kdy už se dá sedět na terase na sluníčku, či při jeho výletech na motorce dopřává pomalé a rozvážné kouření z dýmky.

A já? Já si ještě občas když jsem na nějaké akci, zapalím dvě až tři cigarety, a pak strašně nadávám jak mi všechno od těch zatracenejch kuřáků smrdí a jak to zas bůh ví jak dlouho budu vydejchávat......