Dnešní příspěvek bude ....

 

..... plný vody. Protože Nochten nejsou jen kamenná pole

a suťové plochy, ale patří sem i několik větších či menších jezírek, vodopádků a fontán. A na nich a v nich bují vesele život květinový i živočíškový. Jmenovitě obojživelníků, zelených skokanů. Ti měli zrovna své pářící období a tak se celým parkem neslo hlasité kvákání, pokaždé mi nejde na rozum, jak takoví malí tvorové mohou být tak občas až nesnesitelně hluční ....

Dlouho, předlouho jsem pošilhávala v zahradních centrech po leknínech do jezírka. Když mi furt zelená, tak ať to aspoň není vidět přes jejich listy. Až letos jsem se konečně odhodlala, mimo jiné také kvůli velmi příznivé ceně, a leknín si koupila. Přesně ten, který je na fotce. Byl poslední a asi ho nikdo nechtěl protože neměl skoro žádné listy. Bála jsem se, jak se mu bude dařit, ale díky tomu, že lekníny milují slunce a teplou vodu, zdá se, že v jezírku mu je velmi dobře, protože listy mu rostou rychlostí dvou za týden. S kvetením počítám až za déle, protože i listy zatím jsou jen drobné, ne tak velké jak u starších exemplářů. Uvidím jak se zadaří i s přezimováním a jak moc velkou plochu zabere, pak bych k němu koupila třeba ještě jeden

Z Nochten jsme se přesunuli o kus dál, už do zeleného království lesa a řeky Sprévy. tady nás v Lübenau čekal nástup na khany a plavba po některých z mnoha kanálů této řeky protékající Sprévským lesem do městečka Lehde, kde se nachází skanzen Lužických Srbů. ostatně Lübenau je dodnes posledním místem a centrem kde se udržují tradice této minority. Pokud se o něčem dá říct že to je koncentrované zelené ticho (no pokud ho tedy neruší bujarý zpěv a ryk z khanů, kde se zrovna koná oslava svatby, firemního setkání, rozlučka se svobodou či jiné příležitosti, kdy se popíjí ve velkém) tak je to právě taková plavba po Sprévě  Sprévským lesem. A že je tu tedy hodně čilý lodní provoz. Ať už na khanech, nebo kanoích které si v Lübenau můžete v přístavu zapůjčit. Ovšem někdy to je až komický pohled na posádky které neumí pádlovat a nemohou se shodnout jak kdo má pádlovat. Pak většinou při vyhýbání se khanům do nich zákonitě narazí, nebo narazí do břehu. Já se těšila do Lehde zcela netradičně na pivo. Ano, já vinař se těšila na pivo. protože tady jsem při první návštěvě pila zatím to nejchutnější černé pivo vůbec. Jenže dočkala jsem se tu dvojitého zklamání. Stánek s klášterním pivem sice byl v provozu, ale černé neměli, když jsem si chtěla v restauraci která tam byla dát jídlo, tak mi bylo řečeno, že už se nedává, a že poslední dostali vedle u stolu (taky z naší skupiny). Měla jsem hlad jak čert, ale protože jsem věděla, že o pár desítek metrů dál jsou další možnosti, tak jsem se zašla podívat co je v nabídce. Byla čočková polévka s klobásou, sice to úplně není moje nejoblíbenější, jenže když je hlad .... Byla naprosto úchvatná. Opravdu. A já si na ní pochutnala hodně. Nastal čas k návratu a poprvé za celý den, kdy se honili hojně mraky po obloze a párkrát to už vypadalo, že nás chytne liják, se až tady, při čekání na náš khan opravdu spustil slušný déšť. Naštěstí netrval dlouho, a měla jsem deštník, takže ani k žádné úhoně jsem nepřišla. Dopluli jsme zpět, za další mírné přeháňky došli k autobusu a čekala nás už jen zpáteční cesta domů. Tam, tedy resp. k synovi do bytu, který je při těchto zájezdech mým základním táborem, jsem dorazila něco kolem půl jedné v noci ....

I v Lübenau lze potkat veterány

 

Tady mne napadl text Suchého písničky. Kapitáne, kam s tou lodí ....

Tenhle vysoký strom je .... liliovník. Oproti první návštěvě je hodně zkrocený a ořezaný. Jen větev přes řeku zůstala

Kachny na kanálech jsou hodně oprsklý a zvyklý na provoz lodí. Jak se někde na řece usadí, je jim jedno že překáží, prostě si sednou a sedí a čučí ....

Tolik z prvního květnového zájezdu. Druhý následoval hned o týden později, měl vlastně úplně stejný program první zastávky, takže jsem mohla konečně udělat srovnání dvou míst se stejným zaměřením.

Ale to zas příště ....